Kateřina je hubatá, tvrdohlavá a zlá. Nemá nápadníky, a proto ji chce otec vyvdat dřív než druhou dceru. Nakonec se ale i pro Kateřinu najde ženich, který se brzy postará, aby jeho žena začala zpívat docela jinou písničku...
Hned po příjezdu do Padovy v doprovodu svého sluhy Trania si mladý šlechtic Lucenzio všimne krásné plavovlasé dívky, do níž se okamžitě zamiluje. Brzy se má dozvědět, že jejím otcem je bohatý padovský kupec Baptista Minola, který má ale ještě starší dceru Kateřinu. Na rozdíl od půvabné, milé a poslušné Blanky je Kateřina hubatá, nezvladatelná a zlá. Svou sestru dokonce bije a otec je na ni příliš slabý. Není tedy divu, že Blanka nemá o nápadníky nouzi – současně se jí dvoří mladý Hortenzio i starý Gremio –, zatímco před Kateřinou každý raději utíká. Baptista se tedy rozhodne, že mladší Blanku provdá, teprve až se mu podaří dostat pod čepec divokou Kateřinu.
Petruccio mezitím přemýšlí, jak se dostat do blízkosti milované Blanky, a protože se dozví, že otec pro ni hledá učitele, pověří Trania, aby se za něj vydával a ucházel se o Blanku. On sám se mezitím stane jejím učitelem, a bude si tak užívat její blízkosti. Hortenzio a Gremio se zase věnují usilovnému hledání manžela pro zpupnou Kateřinu, aby si pak jeden z nich mohl vzít krásnou Blanku. Prozatím se tito dva sokové spojí.
Právě v té době se v Padově objeví i další mladý šlechtic – Petruccio, syn Antonia z Verony, Hortenziův přítel. Ten všude hlásá, že hledá ženu. Když se dozví o bohatství Baptisty a o jeho problémech s Kateřinou, ihned prohlásí, že si ji vezme. V kupcově domě se tak sejdou Petruccio, Hortenzio i Gremio a brzy se objeví i Tranio v roli Lucenzia, který představuje nového „učitele filozofie", skutečného Lucenzia. Přešťastný otec Baptista hned s Petrucciem sepíše svatební smlouvu a odjíždí nakoupit vše potřebné do Benátek. Mezitím se poprvé „utká" se svou divokou manželkou a zdá se, že navzdory křiku a házení vším možným v něm svéhlavá Kateřina přece jen našla zalíbení...
Přichází den svatby, ale ženich nikde. Kateřina začíná zuřit, bude všem pro posměch. Nakonec se Petruccio objeví v otrhaném oblečení a přiměřeně rozjařený vínem. Před oltářem usíná a trvá drahnou dobu, než pronese své „ano". Nakonec jsou ale novomanželé svoji a přichází hostina. Tehdy Petruccio prohlásí, že musí nutně odjet: hosté se mají veselit, on ale musí pryč a s sebou si vezme i svou vzpouzející se ženu...
Když nejprve za deště a pak i sněhu přijede prokřehlá Kateřina do Petrucciova domu, najde tam jen nepořádek, špínu, nedbalé služebnictvo, a přestože umírá hlady, manžel poručí, že se oba postí, a všechno jídlo pod záminkou, že je špatně připravené, vyhodí. Zoufalá Katka, která stráví noc sama, se ale nedá. Hned druhý den se pustí i se služebnictvem do úklidu, aniž by dbala na manžela. Zanedlouho se celý dům blýská čistotou a všichni mají na sobě nové a nažehlené šaty...
V Padově mezitím Ranio najde muže, který přichází od Mantovy a podobá se Lucenziovu otci: přivede ho do Baptistova domu, aby hrál jeho roli a dal souhlas k sňatku Lucenzia s Blankou. Skutečný Lucenzio se ale s Blankou mezitím tajně ožení. Je rozhodnuto pozvat na svatební hostinu i Petruccia s Kateřinou...
Petruccio na oko předvede manželce krásné šaty, ze kterých si má vybrat, ale nakonec je před jejíma očima všechny zničí – prý se mu zdají nehezké a nevhodné. Manželka má jet ve starých... Aby ženu potrápil, říká vše opačně, než to skutečně je: v noci tvrdí, že je bílý den, a když na cestě potkají pravého Lucenziova otce Vicenzia, který cestuje do Padovy, tvrdí, že je krásná mladá panna. Kateřina mu ale ve všem přikyvuje, a když obrátí, chytře se vymluví na špatný zrak. Společně pak dojedou do Padovy, kde se tak setkají falešný Vicenzio s pravým. Toho chce dát kupec zavřít, ale právě včas přichází Lucenzio s Blankou a vyžádá si od pravého otce požehnání pro sebe i pro svou ženu. Nadchází čas svatebního veselí. Kateřina je zadumaná, pak náhle vstane a vybídne k odchodu Blanku a vdovu, která se mezitím stala družkou Hortenzia. Lucenzio s Petrucciem se vsadí o 4 000 zlatých, čí manželka přijde jako první na jejich zavolání...(TV Prima)
Fingon
Shakespearova hra o tom, jak se ze ženy, která se v podstatě provinila jen tím, že má jiný názor na to, jak se má chovat, než její okolí, a proto musí být co nejdrastičtějším způsobem umravněna, mi nikdy k srdci nepřirostla. Nepodařilo se to ani tomuto Zeffirellimu filmu. Jeho zpracování Romea a Julie je neoddiskutovatelně nejlepší, které kdy bylo natočeno, včetně verze od mého oblíbeného Baze. Nemluvě o tom, že Taylorka je mi krajně nesympatická.(28.3.2008)
genetique
Herecky excelujúci predstavitelia hlavných úloh publiku nedávajú vydýchnuť a film sa púšťa od začiatku z jednej absurdnejšej scény do druhej. Trošku ma zarazilo excentrické herecké vyjadrovanie Elizabeth Taylor. Prerod jej postavy Kataríny by sa predsa len dal uchopiť trošku presvedčivejšie. Vo filme ju totiž vidno ako zlú mrchu alebo milujúcu manželku. To dôležité medzi tým sa jej do postavy vkomponovať nepodarilo. Dialógy sú ale vyšperkované ľubozvučnou vravou vtedajších mravov, ktorá má takú frekvenciu, že sa rozhodne nebudete nudiť už len z dôvodu sledovania textu. Nudiť sa však nebudete ani z hľadiska dôvtipu jednotlivých situácií a celkového feelingu filmu. 80%.(15.2.2014)
Šandík
Zefirelli pojal svůj druhý film v podstatě jako klasické divadlo, jen hrané v trochu odlišných kulisách. Není to rozhodně špatné, je to vtipné, nesmírně nadsazené a vizuálně opulentní, ale zároveň je to vskutku teatrální záležitost. Současní režiséři by totožnou látku nepochybně cítili daleko civilněji, jakkoli Shakespearova hra je komedií a vlastně i fraškou... Celkový dojem: 80% PS: Stejně je na téhle hře tak nehorázně vidět, jak se za posledních tři sta let zásadně změnily poměry a to neříkám jako milec starých pořádků, spíš jenom jako takový nezávislý pozorovatel ;o)(30.1.2012)
bogu
Nenáročná fraškovitá adaptace jedné z Shakespearových slabších komedií, dodnes vyhledávané především pro živou dějovou linii Petruchia a Katherine, byť ta je už podle dnešních měřítek daleko za hranicemi politické korektnosti. Richard Burton, který má jako Petruchio blíž k dřevorubci než k šlechtici, pronásleduje a krotí – za vydatného třeskotu keramiky, řinčení skla, praskotu dřeva, všeobecného “italského” pozdvižení a Rotových bujarých orchestrálních melodií – vřískající Katherine Elizabeth Taylor, která bohužel kromě hysterie, dopáleného syčení a ublíženého trucování nenabídne mnoho a Burton, ač jeho herectví nerozlišuje o moc jemnější odstíny, alespoň dokazuje, že s Shakespearem nemá tu čest poprvé. Zeffirelli věděl, že zbytek hry zdaleka nedosahuje dravosti oné ústřední anti-romance a ani se nepokusil na tom cokoliv změnit – v jeho adaptaci dostala dějová linie Biancy a jejích nápadníků jen tolik prostoru, kolik bylo nezbytně nutné, přičemž většina scén řešících tuhle zápletku se musela vtěsnat do uzoučkých skulin mezi výstupy obou hlavních postav, takže ve výsledku budí dojem, že všechno, co se nijak přímo netýká Petruchia a Kate, se odehrává jen tak mimochodem. Zeffirelli si ovšem ze snadných (levných?) řešení nedělá těžkou hlavu: konec konců, v zájmu stravitelnosti a svižného tempa vypustil okolo dvou třetin (!) Shakespearova textu (chybí samozřejmě i rámcové vyprávění o Christopheru Slyovi), spoustu scén zpřeházel a tam, kde se mu zachtělo, si dokonce přimyslel své vlastní repliky. O tom, kolik má tedy tahle adaptace ještě společného s Shakespearem, lze rozhodně diskutovat. Nemohu ovšem Zeffirellimu upřít, že to, čím Shakespeara vycpal, případně nahradil, funguje docela dobře: jak fraška, tak sentimentální rovina téhle komedie je sice bezostyšně hyperbolizovaná, ale svůj účel plní úspěšně, a minimálně ústřední téma hlučné, osvobozující rebelie proti usedlé, impotentní měšťácké společnosti (téma nadhozené už v úvodní sekvenci studentského průvodu) film zpracovává skvěle. Je jen škoda, že Zeffirelli se nikdy neubránil tomu, brát Shakespearovi otěže z rukou – Thespidovi koně se pod jeho vůlí možná ženou tryskem, ale kolik toho diváci cestou uvidí, ho až zas tolik nezajímá. // LEPŠÍ VERZE: Pro věrnost předloze, pozornost k detailům a respekt k Shakespearovým zrcadlením, kontrastům a myšlenkovým protiproudům, jakož i pro Johna Cleese v roli Petruchia musím vyzdvihnout televizní adaptaci od BBC (1980), která ale bohužel doplácí na nekonečné záběry statické kamery a některé špatně kalibrované výkony ve vedlejších rolích.(9.4.2010)
NinadeL
V nedávné době jsem se inspirovala inscenací Divadla na Vinohradech a zaujala mě kritická debata, kterou bych nečekala. Předpokládala jsem, že u autora jako je Shakespeare, se nedivíme mnoha věcem. Například u hry z konce 16. století neočekáváme pokročilou emancipaci a genderovou rovnost. Konečně, volební právo žen pozvolna přišlo až na přelomu 19. a 20. století. Tato Zeffirelliho adaptace patří mezi slavné a oblíbené z mnoha důvodů. Navykli jsme si, že jeho adaptace Romea a Julie, Hamleta, nebo konečně i Jany Eyrové patří k tomu nejlepšímu, co dokázaly tyto předlohy inspirovat. Tato verze Zkrocení zlé ženy je také praktickou ukázkou manželského hereckého koncertu Elizabeth Taylorové a Richarda Burtona. Nemám tento páreček sice raději, než Mary Pickfordovou a Douglase Fairbankse, kteří hráli Kateřinu a Petruccia v roce 1929, ale je milé mít možnost sledovat tolik barev jejich vztahu.(21.1.2017)