Věsna na Zarečnoj ulice
Obsahy(1)
Sovětský film ze života mladých lidi. Taťána Sergejevna ukončila studium na pedagogickém institutu a přijela do průmyslového městečka, kde měla vyučovat na večerní škole dělnické mládeže. Mezi žáky je i slevač Saša Savčenko, lehkomyslný chlapec, který rád plete děvčatům hlavy. Saša se zamiloval do vážné Taťány, ale zdálo se, že beznadějně. Tafána nevěřila v lásku povrchního Saši. Po několika potyčkách ve třídě přestal Saša navštěvovat školu a zdálo se, že k sobě už nikdy nenajdou cestu. Čas ubíhal a do Zarečné ulice přišlo jaro. Saša nemohl zapomenout. Jednoho dne pňšel za Taťánou, která poznala, že už nemusí pochybovat o opravdovosti jeho lásky. (Filmový přehled)
(více)Recenze (4)
Dlouho jsem měl pocit, že jsem tento (krátce) poststalinský film už někdy viděl. Teď se spíš domnívám, že jsem četl Flakotasovu synopsi. Naivita děje mě nezaskočila a navíc jsem z ní měk jsem dobrý pocit. Podobně mě ani neodrazovala jeho ideová plánovitost. Možná je to proto, že když se chci dívat na sovětský film, chci vidět sovětský film a dovedu si s ním poradit. V podstatě jsem tu vděčný za každou upřímnost, nekorektnost, naivnost, blbinu, špatně vyjádřené dobré úmysly či dobře vyjádřené špatné úmysly. Abych si myslel, že ruská nátura neexistuje, jsem už příliš starý. ()
První film Marlena Chucijeva, výtečného filmaře gruzínského původu, i přes rok svého původu (relativně brzo po Stalinově smrti) vykazuje známky civilistického pojetí, snažící se zachytit postavy a prostředí, ve kterém žijí, realističtějším způsobem. Jaro v Zarečné ulici začíná nádherně nasnímaným příjezdem mladé učitelky z města na vesnici, kde má dělníky z nedaleké obrovské továrny vyučovat ve večerní škole. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o téma veskrze budovatelské a zcela v mantinelech tvorby 50.let. Hlavní hrdina Saša ale právě touto optikou působí spíše jako antihrdina – je to očividně svůdník, jeho chování ve společnosti není vždy vhodné a navíc dává okázale najevo, že do večerní školy nechodí kvůli rozšíření svých dělnických obzorů, ale právě kvůli učitelce. Film nás přesto nutí se Sašou Savčenkem sympatizovat – s bodrým zjevem Saši v podání Nikolaje Rybnikova v kontrastu s upjatou a nepřístupnou učitelkou tomu snad ani nejde jinak. Fakt, že ona povolí svou obrannou ulitu vůči Sašovi až tehdy, kdy je fascinována prováděna továrnou a uvidí Sašu, jak proráží krustu roztaveného železa, by se dal považovat za vědomou hyperbolizaci častého propojení výrobní a milostné tematiky a povrzením toho je do jisté míry i závěr, který není rozjuchaným happyenedem s definitivním ustanovením nového páru, ale pouze Savčenkovým rozloučením s mnohoznačným výrazem ve tváři a gestem ruky, značícím maximálně naději. ()
Budivatelska laska. ()
Ale jo... máme zde obyčejný příběh ze života tehdejší současnosti. Romantická linka mezi novou učitelkou večerní školy a lehkomyslným žákem tvoří nadčasovou rovinu a dala by se prakticky přenést do jakýchkoliv časových reálií. Kontextuální rovinu, silně spjatou s dobou vzniku, zde představuje nepřímo pojmenovaný proces budování socialismu. Nutno ovšem říci, že nejde o snímek politický, naopak ve víru života, zpěvu a lásky spíše poetický. Umělecky natočené barevné záběry ze slevárny, staveb, na fabriku patří k tomu hodně zajímavému na filmu a v rámci dokumentární hodnoty působily na mne realisticky. Celkově klady převýšily zápory, otázkou ale zůstává, zda právě sovětský film pro pamětníky může být tím, co i dnes osloví diváka věkově blízkého hlavním postavám. Za mne v případě Jara v Zarečné ulici určitě spíše ne, než ano. 60% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) ()
Reklama