Kamera:
Alois NožičkaHrají:
Jiří Vala, Josef Somr, Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Josef Kemr, Václav Postránecký, Eva Klenová, Taťjana Medvecká, Blažena Holišová, Ivan Luťanský (více)Obsahy(1)
Televizní záznam hry L. Stroupežnického v proslulém představení činohry Národního divadla, v mistrovském režijním ztvárnění M. Macháčka, neztrácí ani po letech nic na svém půvabu. Své herecké kvality tu prokázali Josef Somr, Luděk Munzar, Josef Kemr, Jiří Vala, Blažena Holišová, Ivan Luťanský, Jana Hlaváčová, Petr Kostka, Václav Postránecký, Taťjana Medvecká a mnoho dalších... Realistické drama, v němž se boj o prvenství v obci prolíná s bojem o místo ponocného a s přerušovanými námluvami dětí dvou bohatých sedláků, je především hrou o našem národním charakteru. Současný divák tu najde i prvky detektivního pátrání, kterého se chopí švec Habršperk, aby zjistil, kdo psal paličskou ceduli neboli anonym vyhrožující žhářstvím. Může sledovat jednání na obecním zastupitelství a vykutálené radní, kteří se starají jen o své blaho a mění názory podle toho, jak se jim to hodí. Hospodské řeči, hádanice a pranice, ale i laskavost a odpuštění… O magii legendárního představení Národního divadla se zasloužila především precizní a nadčasová režie spolu s hereckými výkony, které oživují postavy každou replikou, gestem či pohybem. Dokazují, že Naši furianti mohou rezonovat v každé době, a že český divák se tu může nad lecčím, co dobře zná ze svého života, od srdce zasmát. (Česká televize)
(více)Recenze (42)
Poprvé nastudoval hru pro Národní divadlo Josef Šmaha ještě za života Stroupežnického a s velkým úspěchem se hra nesetkala. Jako divadelní hra jsou Naši furianti vlastně brak. Po psychologické stránce je propracovanost postav na hraně a děj hry je celkem předvídatelný. Co ale z této hry udělalo jednu z nejúspěšnějších her Národního divadla? Snad proto, že ta hra je vlastně o obyčejném českém člověku se všemi jeho klady i zápory. Každopádně hra byla pro Národní divadlo nastudována celkem dvanáctkrát. Nejúspěšnější nastudování je z roku 1953 a režíroval ho sám Zdeněk Štěpánek. Dočkalo se celkem 185 repríz. A není divu. Kdo by se nešel podívat do "Národního" na Zdeňka Štěpánka, Marii Vášovou, Rudolfa Deyla st., Františka Smolíka, Marii Tomášovou, Františka Kreuzmanna, Jaroslava Marvana, Jaroslava Vojtu, Jana Pivce, Josefa Beyvla, Stanislava Neumanna a další naše přední herce. Nastudování z roku 1979 se dočkalo 160 repríz. Režíroval Miroslav Macháček a do nejmenších rolí obsadil... jak jinak.... přední herce činohry. Ke staré české hře přistoupil s nesmírnou odpovědností a citem, zachoval staročeský ráz hry a herce režíroval s obrovskou precizností. O hereckých výkonech ani nemá cenu mluvit. Sám Macháček alternoval pět rolí, ale v televizním záznamu z roku 1983 se bohužel neobjevil ani v jedné. ()
Po zhlédnutí minisérie "Tři spory - Spor dramatika Stroupežnického", jsem si uvědomila, že jsem ostuda všech ostud a Naše furianty jsem ani neviděla ani nečetla, a že mám tím pádem mezeru velikosti měsíčního kráteru v základním vzdělání. Stroupežnický prokázal dokonalý vhled do duše české vesnice a jejích obyvatel, jak to dokáže jen ten, kdo bytostně je homo bohemicus, tedy člověk český. Samozřejmě, že banální, humorné i dramatické dialogy mohou plně vyznít jen tam, kde si text podává ruku s divadelním uměním protagonistů. Zde um dramatika s umem herců kráčejí ruku v ruce, aby potěšily české srdce divákovo. Ve sporu s historií je mistr Stroupežnický po zásluze vítězem. ()
Naprosto bezchybné - Zlatá kaplička v nejlepší formě. Obzvlášť kreace Josefů Somra a Kemra jsou nezapomenutelné. Pět stoprocentně divadelních hvězd. ()
Asi nejlepší divadelní zpracování. ()
Filipovi bych s velkou chutí ublížila za režii televizního přenosu této excelentní divadelní inscenace. Pokud ho zajímali diváci, mohl se na ně dvě a půl hodiny koukat, mě zajímalo spíše to, co se děje na jevišti. To ovšem chybu nemělo. Macháček zrežíroval tak současnou a živou inscenaci, až se zdá, že musí být z jiného světa. ()
,,Učený člověk to má všecko z knih, ale my jsme tam všude BYLI a všechno jsme to VIDĚLI. TO JE TO!" . . . Naši furianti v režii Miroslava Macháčka patří k nejzdařilejším ukázkám komediálního herectví v českých, resp. československých končinách. Nádherná hra, vynikající režie a především famózní obsazení. Luděk Munzar jako Valentýn Bláha, Jiří Vala jako starosta Dubský, Somr jako pan radní Bušek, Kemr jako Habršperk, Postránecký jako krejčí Fiala,... co herec a postava, to nezapomenutelný výkon, nesmím opomenout ani ženské obsazenství (Hlaváčová, Holišová, Jerneková,...) a takhle bych mohl prakticky pokračovat až do vyčerpání seznamu všech účinkujících. Takže osobitně zmíním snad ještě Pavla Vondrušku, celá léta působícího v Národním divadlu i dalších scénách jako hudebního dirigenta, který ve Furiantech nejen stvárnil roli kapelníka, ale především k nim skomponoval celý soubor lidově znějících písní, které atmosféru celé inscenace pozvedly ještě o něco víc. Furianti jsou obrovská sranda, která má navíc v sobě hluboký smysl, opodstatnění jednotlivých charakterů i replik, jež jsou mnohokrát samotným odrazem lidí a situací kolem nás. Přesně tak, jak je zapsal pan Stroupežnický před 130 lety. Víc než dvouhodinová podívaná, která je vhodná i na silvestrovský večer... pět hvězdiček jako vyšitých a jdu si opět pustit :-). 100% // Doporučuju i TV-film Spor dramaturga Stroupežnického (1982), který vypráví o zajímavé a těžké historii této hry L.Stroupežnického z konce 19.století. ()
Tahle slavná inscenace je tak dokonalá, že tím je až protivná. Já si rád u každého představení říkám ha! hluché místo, tady bych to udělal jinak... Tady to nejde. ()
Režie divadelního představení se ujal Miroslav Macháček a televizní provedení zrežíroval František Filip. Co k tomu více říct. Herecká elita je opravdový vrchol a mě jen mrzí, že jsem to tenkrát neviděl na vlastní oči. Na taková představení bych chodil ve dne v noci. Naši furianti patří k nejlepším divadelním kouskům, které se u nás kdy hráli. ()
…........toto predstavenie z roku 1983 sa mi páčilo viac...ako s M.Donutilom z roku 2006...záver:píšem to isté: tým Našim furiantom nerozumiem-teda tomu čo je na tom také atraktívne, zaujímavé ,že toto dielo má toľké naštudovania....neviem....... ()
Divadelní představení, jehož bezprostřednost a vitalitu nespolykal filmový pás, neboť je typicky ČESKÉ a jeho podstatou je sám ŽIVOT - i všechen smích a slzy prken, která znamenají svět. Bylo mi ctí se s ním seznámit, třebaže jeho opětovné uvedení Českou televizí bylo spojené s nanejvýš smutnou a bohužel zcela definitivní zprávou, že další z velkých furiantů, hodných toho jména - Luděk Munzar - se navždycky odebral do hereckého nebe ... a spolu s ním jakoby zmizel do nenávratna i další střípek z pestrobarevné mozaiky mého mládí. Začíná jich nějak povážlivě přibývat ... poztrácených střípků, které se nedají najít - ani nahradit. ()
Je v tom radost z hraní... ()
Pověstná česká pospolitost v inscenaci, kterou jsem kdysi měl tu čest vidět na prknech i s nezapomenutelnou Munzarovou stojkou. "Já jsem starosta, a ty dobře víš, že jdu na čest." ()
Výkvět českého divadelnictví (bez jakékoli ironie) a malá česká hra na malé české téma. Hluché místo tam sice není, ale není to ani bůhvíjak vtipné, hluboké, odvážné, dosaďte si jakoukoli jinou kvalitu. Snad ještě trefné, to ano, ale stojí to, do čeho se trefuje, vůbec za takovéto bezzubé trefování? Největší nářez z celého DVD je vzpomínající živel Taťjana Medvecká v bonusech. ()
Skvělá divadelní inscenace plná vynikajících hereckých výkonů. ()
Pro nás v hledišti, od vás, HERCI zlatí. S láskou k múze jevištní, dárek k zamyšlení. ()
"To je holka…jak mandle…" Uctít herecké umění Jany Hlaváčová odvysíláním skvěle jiskrné inscenace Našich furiantů Ladislava Stroupežnického, v níž se dotyčná krásné zhostila role Markytky, se dnes České televizi povedlo na výbornou. Excelentních hereckých výkonů je v této inscenaci celá řada (třeba Luděk Munzar v roli Valentina Bláhy nebo Blažena Holišová jako Dubská), ale výkon Hlaváčové zde patří mezi ty vskutku nezapomenutelné. Z čeho jsem byl jinak hodně nadšený, byla skvělá scénická hudba (se zpěvy) z pera Pavla Vondrušky, který si v této inscenaci i střihl přiléhavou roli kapelníka. ()
Nemůžu si pomoct, ale jako ikonickou beru verzi z roku 2006. Je teatrálnější, živější, vtipnější, přesněji obsazená pro jednotlivé role a je svou výpravou, kostýmy i hudbou o velký kus výpravnější. V této Macháčkově verzi bych vypíchla Luďka Munzara jako Valentina Bláhu a Janu Hlaváčovou jako Markýtku, jinak ji ve všech aspektech překonává nastudování J. A. Pitínského. 2*. ()
Jestli si nějaký divadelní záznam zaslouží plný počet hvězd, pak tenhle. Dokonalá studie české malosti. ()
Jako divadelní inscenace lepší průměr, ale jednu hvězdu ubírám za způsob jejího televizního zaznamenání. Spousta prošvihnutých gagů jde na vrub jednak nepohotové kamery, která si občas nevzrušeně odšvenkovává z místa, kde se něco děje, do jiné části scény, jednak necitlivého střihu, který (hlavně v závěru představení) ukazuje smějící se diváky v hledišti, aniž by nám dal šanci vidět, co je vlastně tolik pobavilo. Holt i zkušený praktik František Filip si vybral slabší chvilku a dostatečně nevycepoval svoje podřízené. Anebo bylo na celou přípravu málo času. Což ale neomlouvá. -------- V titulcích pořadu uvedeno: režie František Filip; divadelní režie Miroslav Macháček. ()
Nejsem žádný divadelní fanda (navíc, když už se vydám do divadla, tak spíš na Duškovu Vizitu nebo Činoherní klub než do Národního), a možná právě proto je pro mě Macháčkovo nastudování tím prvním, co mě napadne, když se řekne činohra Národního divadla. Všechno na téhle hře je dotažené, na první pohled všechny zúčastněné hvězdy hrají naprosto necivilně a přitom jsou postavy jako živé a jejich emoce uvěřitelné. Macháček se na hru připravoval dva roky, další rok věnoval zkoušení a investovaný čas se vyplatil. Kdo by chtěl Macháčkovy běsy v době zkoušení propátrat detailněji, pak at sáhne po knize Zápisky z blázince (1995, uspořádala Kateřina Macháčková viz také Téma Macháček, 2010). ()