Kámoš

"Co ode mě vlastně chceš?" Také jsem si chvíli tuhle otázku kladla, která tam zazněla až téměř v závěru. Nikdo mě tady nevydíral silnými emotivními scénami, celé to působilo opravdově a nenásilně a evokovalo to pocity, mnohým tak známé. Uletět ze stereotypu všedních dnů ne nějakým bombastickým způsobem, ale například jako Hans s Karlem, jen menšími extravagancemi v autě, jejich jízdou, běháním vedle auta a nebo u Hanse doma se španělštinou a Stellou. Takové ty maličkosti, které se možná někomu už staly a nebo má nějaké podobné chuť uskutečnit. Karel na mě působil trochu chudokrevně a proto mu velmi vhodně vybrali jako "kámoše" Jurgena Vogela v roli Hanse, který byl malinko živější a trochu toho svého já přenesl obrazně na Karla a o tom to celé ve výsledku je. O pochopení a empatii ke svému příteli, protože to může být pro mnohé někdy velmi obtížná záležitost. Stella si mě získala hned na začátku, protože i ona má "svůj" hrníček, tak jako já. Nenápadný, ale o to víc lidský snímek. Kdo vlastně jsi, Sebastiane Schippere? (14.07.2014)

Němci občas vyprodukují kromě velkého množství sraček, kterých se chytají naše komerční televize i nějakou lahůdku, kterou však naopak na našich obrazovkách většinou nespatříme. Bohužel! Naštěstí mám doma Cinemax, takže mi neunikl Kámoš a já jsem bohatší o velký zážitek z fascinujícího malého filmu o jednom obyčejném přátelství. (28.04.2008)

Řídkozubý úsměv Jürgena Vogela by sice přiměl k zoufalému pláči nejednoho dentistu, ale jako kamarád i postava na filmovém plátně je k nezaplacení. Nejenomže vytáhne jednoho ubitého úředníčka ze smrtící letargie, ale jeho blbnutí navodí takový pocit uvolněnosti a radosti, že se divák musí usmívat, i kdyby nechtěl. A to i divák, který je proti německým komediím předem zaujatý na základě předchozích špatných zkušeností. ___ Tohle je milý film o přátelství a o nutnosti neužírat se zbytečně a prostě si zablbnout. ____ Hans (Jürgen Vogel) je z rodu životních básníků, pábitelů, chvastounů a z těch, kteří umějí věci rozhýbat jen svou přítomností. Láska je tady sice taky, ale přátelství mezi oběma různorodými chlapíky ji v tomhle filmu jednoznačně přebíjí jako mnohem silnější a důležitější emoce. /23. 6. 14./ (23.06.2014)

Byla jsem připravená na takový ten hřejivý snímek o síle přátelství a osvobozené mysli, čehož se mi nakonec vlastně i dostalo, jen v trochu jiné podobě než jsem čekala a já jsem tomu ráda. Karl s Hansem jen tak blbnou s autama a jejich nekonvenční eskapády jsou v podstatě jen nevinné vylomeniny, nic velkého, prostě malá vzpoura nespokojeného úředníčka a jeho nového kámoše. Přitom Hans není žádný rozervaný hrdina ani světem protřelý světák, jen obyčejný týpek, co si zas tak moc nepřipouští starosti a žije si podle svého, někdy je v pohodě, někdy leze na nervy, nějak tak, jak už to v životě chodívá. Abych řekla pravdu ještě víc mi byl sympatičtější umírněnější Karl a nebylo to jen hezčím vzhledem, už jen chemie mezi ním a Stellou se mi moc líbila. Tenhle film nehýří patosem, vzletnou hudbou či emocemi, o to víc je však uvěřitelnější. A to já beru. (12.07.2014)

Kámoš je pohodový německý snímek na pomezí komedie a dramatu. Věci komplikované jako přátelství a láska dále nekomplikuje, nehraje si na nic, čím by být nezvládnul. I když minimálně jednou scénou odkazuje ke Godardově Bandě pro sebe („pojďme minutu mlčet“) a někomu může asociovat také Klub rváčů, je ve svém sdělení mnohem umírněnější. Neprovokuje, nevyzývá k anarchii, díru do světa neudělá, ale dokáže navodit melancholický pocit kapky stékající po okně – a ten je k nezaplacení. 70% (23.09.2010)