Solitaire
Režie:
Jan MatějovskýScénář:
Jiří HubačKamera:
Juraj ŠajmovičHudba:
Jarmil BurghauserHrají:
Jana Brejchová, Ladislav Boháč, Eduard Cupák, Josef Abrhám, František Řehák, Ladislav Mrkvička, Rudolf HrušínskýObsahy(3)
Televizní film z roku 1969 odpovídá na neúprosnou skutečnost času po srpnové invazi vojsk, času totality. Nevíme, kde jsme a jak jsme se sem dostali... Televizní film podle scénáře renomovaného autora Jiřího Hubače a v režii Jana Matějovského z roku 1969 vytváří modelový obraz totalitního systému, který se po srpnové invazi roku 1968 na dlouhou dobu zmocnil naší společnosti. Autor zde rozehrál příběh šesti mužů (R. Hrušínský, J. Abrhám, L. Boháč, E. Cupák, F. Řehák a L. Mrkvička) a jedné ženy (J. Brejchová), kteří při prohlídce podzemní části starého paláce zjistí, že jsou tu uvězněni a že odtud není návratu. Dá se tu přežít, ale je pouhé přežívání život? Tuto otázku si klade každý z nich, jen odpovědi se liší. Vedení skupiny se zmocní průvodce, který je ztělesněný typ diktátora. V mezní fantaskní situaci se během doby prověřují charaktery dalších, vzájemně neznámých lidí. Mistrovsky ztvárněné situace bezvýchodnosti a morální pasivity způsobily, že tato hra byla normalizační televizí zakázána a premiéry se dočkala až po jedenadvaceti letech v roce 1990, musela být rovněž stažena přímo ze soutěžní sekce televizního festivalu Prix Italia. (Česká televize)
(více)Recenze (75)
Zpodobnění totalitního režimu se skvostným obsazením. Přijde mi ale, že Rudolf Hrušínský tak trochu kopíruje rok starý herecký výkon pana Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol. ()
Spíš než opravdu dobrý je Matějovského Pasiáns zajímavý. Jednak pokusem o absurdní drama uzavřené komunity lapené do pasti, odkud není úniku a kde aktéry postupně ubíjí beznaděj a ponorková nemoc. Jednak i špičkovým hereckým obsazením a tomu odpovídajícími hereckými výkony. Co ho ale sráží, je umělost navozené situace a především Hubačův scénář, který nálady a reakce zúčastněných tak nějak uspěchává a rozhodně nevyužívá potenciál, který tahle modelová situace skýtala. Nejzajímavější je asi postava Rudolfa Hrušínského, který předvádí, jak se z průvodce může rychle stát dozorce a manipulátor. Jeho výkon by byl ozdobou jakéhokoliv psychohororu a připomene pana Kopfrkingla z Herzova Spalovače mrtvol, který se taky pod tlakem okolností transformoval do podoby mostra. Panu průvodci to moc práce nedalo a z Hrušínského očí a postoje jde strach. Černobílá kamera a kamenné stěny dotváří pocit ponurého prostředí, které tlumí jakékoliv kladné emoce. Ale musím opakovat, celkově mám pocit určité nedotaženosti, tohle by nebylo špatné jako divadelní představení, ale od televizního filmu čekám trochu víc. Celkový dojem: 60 %. ()
No, kdo by nechtěl za průvodce po temných zákoutí zchátralého hradu Karla Kopfrkingla?:) Hrůša to na nás opět valí mistrovsky a opět si zase vystačí se svým úžasným hlasem, minimálními gesty i mimikou. Hororově laděné podobenství s tísnivou atmosférou a excelující hereckou špičkou. ()
" Připravte se na nejhorší a nebudete nikdy zklamána." Pasiáns mě příliš nepřesvědčil. Zápletka je skvělá. Herci jsou skvělí, i když místo divadelního herectví bych uvítala víc civilního projevu, jako tomu bylo u Františka Řeháka a Ladislava Mrkvičky. Překvapila mě strnulá poloha Rudolfa Hrušínského. Evokuje to příliš Královskou hru a Spalovače mrtvol a to podle mě není dobře. Myslím si, že v té postavě bylo víc, mohla žít víc vlastním životem. Podzemí by slušel možná víc undergroundový kabát, ale dobrá, šlo o alegorii. :o) Jířího Hubače mám ráda, ale tentokrát mi nepronikl k srdci. ()
Sladký sen, takový převtělený Poe, hádal bych! Rozklíčovat podobenství (zvlhlé stěny, skličující mámení kroků), nelze a udělat to, sám sobě si nafackuji. Režisér (!!!) čelil době, neboť marnotratná, politická obec byla náchylná na podobné počiny, tudíž film zmrazila, k smrti ubila. Natáčet filmy, opírám se o Pasiáns - o mysterium tremendum! ()
Chladné kamenné zdi, kámen místo vchodových dveří a k tomu slizce kamenný výraz Rudolfa Hrušínského v alegorii, kde minimálně každá druhá věta odkazuje ku invazo 68, ale díky Perunovy, funguje i z mnoha jiných pohledů, atmosféra je hutná, silná a díky komornímu prostředí mrazivá, všichni herci výborně hrající, což ovšem u přítomné sestavy není nic překvapivého. Ve své podstatě hrozně silný film, který by byl silný i kdyby nebyl poznamenán svým podtextem a trezorem ....... A voda v kašně stoupá ........... ()
-Není důležité, co chcete, ale co můžete.- Je jisté, že byť se jedná o nadčasovou alegorii, více porozumí ten, kdo zažil dobu, kdy nás okupovala ruská armáda a komunisti silní v kramflecích velkopansky rozhodovali o osudech druhých. Země obehnaná dráty byla jak podzemní místnost bez dveří. Lidé se z větší části učili žít v kleci, rebelové byli trestáni. Obyčejný průvodce v podání Hrušínského, co dostal do rukou moc. Stejně, jako když železnou pěstí vládla dělnická třída. Jeho gestapácké, tedy spíše komunistické manýry byly přesné. Kladné emoce zákonitě chybí, až směrem ke konci začínají být všichni šťastní...falešné štěstí, snaha přežít, blázinec. -Myslete na nejhorší a nebudete nikdy zklamáni.- ()
Nejvytříbenější herectví talentů a píle se zde střetlo před jednou kamerou v jednom tv filmu a jednom snu o mnohém.. ()
Už se nad tím dnes tolik dech netají, jako v dobách, kdy v tom člověk žil. Nicméně nápad a herecká sestava z toho dělají mimořádnou záležitost. ()
Jsem ve velkých rozpacích, jak k tomuto podobenství a nic než podobenství přistoupit. Skoro všichni srší superlativy, od mých hodnověrných oblíbenců to má plný počet a já si připadám v podobné situaci jako u Dalskabátů – sám proti všem s jednou hvězdičkou. Přitom Pasiáns by měl být film právě podle mého gusta. Ale od začátku mi připadal tou měrou hloupý, že i můj favorit Hrušínský mě tady nudil. Sice přiléhavé, ale křečovitě se snažící podobenství vyprchalo se svou dobovou nasazeností (což se dobrým dílům nestává) a zůstaly jen deklamační prkenné dialogy náměsíčných postav, jejichž počínání je prostě dada. Na absurditu je to moc učitelské, na realitu příliš absurdní, přičemž zmizelé dveře jsou zde tím nejsnáze uvěřitelným prvkem. Celé to na mě působí dojmem vizualizované rozhlasové hry. Jenomže ono už počáteční Průvodcovo náhlé překvapení zdí, u níž stojí, je přece jen podezřelé. Něco jsem nepochopil? Měl bych snad brát podobenství stroze doslova „má se to s tím, jako když…“? Neupínat se na „logiku“, ale sledovat jen významy? Pak to ovšem dává smysl. Ale když oni všichni tak blbě žvaní, nechce se mi je poslouchat. Samá silná výpověď, samé životní moudro, samá načtená povážlivost, samá hysteričnost. Sbírka výroků, snůška ukázkových postojů. Někde tady čtu, že Hubač to napsal ještě před okupací jako apolitické existenciálno. No dejme tomu, ale mám snad na těch protivných teatrálních typech meditovat o zabydlenosti v existenci? Nechce se mi. Posléze se trochu začínám chytat, paradoxně právě na wtf zrcadlovém obratu Průvodce a Kamily. Ale teprve v samotném závěru, odstartovaném jeho přiznáním (které mě probudilo z letargie), jsem se chytl opravdu a poslední minuta filmu mě ohromila (i s básničkou). Tak to tedy přece jen stálo za to, ale byla to strašná štrapáce. Lze srovnávat s rovněž televizním Koncem velké epochy nebo s Schormovým okupačním Den sedmý – osmá noc. Kdybych byl hodně zlý, srovnal bych Pasiáns s Němcovým O slavnosti a hostech (protože se mi místy zdá, že o toto srovnání stojí), čímž bych ho odstřelil. Pasiáns je film, který jsem měl vidět aspoň o deset let dřív, teď už ho nedoženu. Možná mu křivdím, možná jsem jen líný to pobrat, ale nemohu jinak. Jedna hvězdička proto, že do odpadu to má samozřejmě daleko, druhá je za ten závěr, který mě sebral bez jakékoli námahy. Tak dobrá, přidám ještě jednu jako opci nebo třeba za Průvodcovo oblíbené "znal jsem jednoho blonďáka". ()
...Není důležité, co chcete, ale co můžete... Kamenné zdi podzemní části starého paláce v němž se najednou ocitne uvězněno 6 mužů a 1 žena...Štěstí, štěstí, štěstí. V záři jeho vůně v chuti jeho rytmu sníme svůj sen neměříme hloubku jeho barvy... Psychologická hra nervů může začít...a voda v kašně stoupá... ()
Mám raději drzejší Bílou paní a děsivější Jsouc na řece mlynář jeden, ale i tahle inscenace má nezpochybnitelnou atmosféru především díky výbornému obsazení. ()
Voda v kašně stále stoupá... Působivý psychothriller, jehož osudovost snad nejlépe vystihuje dobové schizma (1968-69), které ale není nutně to jediné, čím snímek získává na své výjimečnosti. Ba naopak. Dobový kontext, v němž vznikal původní Hubačův scénář vnímám ryze jako přidanou hodnotu. Je v tom víc. Přehlídka lidské marnosti, potácející se mezi pitoreskním podobenstvím, fantaskním snem a šílenou absurditou, nemá v české filmové a televizní historii obdoby a dost možná, že Pasiáns nabízí rafinovanější filozofické rozhřešení, než mnohé jiné filmy té doby. Zásluhu na celkovém vyznění mají samozřejmě vynikající herci, zvlášť Hrušínský je perfektní. Jo a happyend fakt nečekejte. ()
,,Naděje je jen touha po nemožném. Možná, že je na životě nejkrásnější, že je jedna velká naděje, která se nikdy nesplní." Skupinka lidí se při přehlídce zámku ocitne v podzemní místnosti, ve které najednou zmiznou dveře ven... Tak alegorie na totalitní stát, resp. situaci v ČSSR po srpnu '68 je už jasná v samotné zápletce a od prvních minut, ale rozhodně není jediným smyslem filmu. Bez ohledu na dobu a politiku Pasiáns v sobě skrývá hluboký psychologický příběh s existenciální zápletkou, kde jsou důležité rozměry lidských charakterů, jež se v podobných hraničních situacích projevují naplno. Jedni se budou snažit za každou cenu ven, jiní pouze doufat, utápět se v depresích nebo mít blízko i k zbláznění, někdo najde rovno východisko v sebevraždě a najdou se i lidé, kteří neztratí svůj smysl pro humor i v takovéhle situaci. Strhující snímek v sobě ukrývá téměř hororovou atmosféru z tajemného podzemí, umocněnou sugestivním výkonem Rudolfa Hrušínského a hereckým koncertem dalších protagonistů (z mužského obsazenství mě zaujali zejména František Řehák a Ladislav Boháč), zvláště pak Jany Brejchové, jejíž krása i příjemný hlas působí v temném prostředí jako zajímavý kontrast. Dojem mi mírně poprvé zkazil otevřený konec, ale na druhou stranu se po zamýšlení nad tím vším nabízí otázka: je to skutečně otevřený konec nebo spíš drsné zobrazení reality? 90% ()
Strhující, lehce fantaskní scénář s precizně vysoustruženými dialogy a hutným dějem, který prorocky komentuje chování různých typů lidí během normalizace. Kladu si otázku, proč se tenhle film nestal slavným? Vždyť jiné trezorové filmy už dnes takřka zlidověly. Možná je to až přiliš velkou abstraktností příběhu, a nebo stigmatem, že se jedná o televizní film? Přitom ostře nasvíceným záběrům, ve kterých světlo a stín tvaruje Hrušínsklého nelítostnou tvář, by plátnu určitě slušelo. ()
Trochu mi vadil nijaký konec a některé peripetie nebyly domyšlené, ale celkově to má úžasnou atmosféru, ten strach a klaustrofobie by se daly krájet, navíc vynikající herecké výkony, zvláště pak ve chvílích, kdy jde o psychologické vykreslení změn v chování postav na základě podivné situace. Odkaz k tomu, že Československo zůstalo náhle zavřené ze všech stran bratrskými vojsky a je "jen slyšet kroky" někde nahoře, je jasný. Ale film funguje sám o sobě i jako horor. ()
Kopfrkingla není nikdy dost. ()
Jen jednou jsem kdysi v minulosti viděla tento televizní film na ČT2 a dodnes mě při vzpomínce na něj zamrazí. Sledovat beznaděj uvězněných lidí v neznámé místnosti starobylého hradu a jejich pomalu mizící naději na záchranu, kterou v nich úmyslně a zákeřně podporuje nebývale psychopatický Rudolf Hrušínský st. v roli jejich průvodce je skutečně totální masakr. Opakovat! A to co nejdříve! ()
Děsivé katakomby skrývají podivné tajemství. Členové skupinky lidí v beznadějné situaci hledající svá vlastní východiska. Psychologicky sugestivní, někdy až hororový příběh, o síle a slabosti lidských osobností. Bratrská podobnost role Rudolfa Hrušínského se Spalovačem mrtvol je více než výmluvná. "Toužit, znamená trpět." ()
"Není přece důležité co chcete, ale co můžete. Tak je to." Tyhle slova z úst Rudolfa Hrušínského pěkně zamrazí po těle. Trezorovka jak vyšitá! Na premiéru si musela počkat až do roku 1990. Stejný případ jako u filmu Den sedmý osmá noc, kdy divák neví, v jaké časové rovině a kde se příběh odehrává. Všude je jen cítit zlověstné povětří, nejistota a strach. Strach z čehosi neuchopitelného, avšak všudypřítomného. Podobenství, které má svoji podstatu v tom, kdy nás okupovala vojska Varšavské smlouvy. Skupinka šesti mužů a jedné ženy uvíznou kdesi v podzemí, kde najednou nemohou najít dveře k východu. Situace se začne vyhrocovat, když jednotlivé postavy začnou panikařit a dojde i k podivným úmrtím. Je to občas šílené psycho, kdy absurdní situace neberou konce a vyhrocené scény pěkně tlačí na pilu. Do toho je zlověstně umístěná hudba Jarmila Burghausera, která atmosféru ladí k až hororovým pasážím. Rudolf Hrušínský v roli průvodce, posléze diktátora, by mohl klidně hrát šílené psychopaty, už nejednou se osvědčil, třeba v o rok starším Spalovači mrtvol. Další členové skupinky jsou precizně obsazeny : Eduard Cupák, Ladislav Mrkvička, Ladislav boháč, Josef Abrhám, František Řehák a v ženské roli dechberoucí Jana Brejchová. Nemám slov, tohle jsou snímky, které by nikdy nemohly vzniknout, nebýt srpna osmašedesátého roku. Režisér Jan Matějovský si ke spolupráci přizval kameramana Juraje Šajmoviče, který podobně jako u další Matějovského trezorovky z roku 1970 Podezření, dokázal s kamerou čarovat a uhrančivě snímat jednotlivé obličeje a oči všech zúčastněných, sochařské ornamenty (bezvadný střih) a různými nájezdy zpestřovat a budovat napětí. Nutno dodat, že velkou zásluhu na kvalitě filmu má také scénář Jiřího Hubače. MILUJU TYHLE BIJÁKY!!!!!!! ()