Planina v ohni

Při sledování tohoto filmu jsem si nejednou pomyslel, že režisér se pravděpodobně více než je zdrávo koukal na filmy toho, jehož jméno neumím napsat. Byl jsem docela rád, když jsem po zhlédnutí zjistil, že on ty příběhy napsal, takže se o nějakém vykrádání nemůže ani mluvit. No, i když… Tady musím použít stejný argument, který jsem napsal u filmu Transcendence (film, který se tvářil, že jej natočil Nolan ale ve skutečnosti to byl jeho dvorní kameraman) - je fajn, když různí lidé zkoušejí různé věci (scenárista režii, například) ale ne vždy to vyjde. Což je omluvitelné, přeci jen, z chyb se člověk učí. Pokud ale film až nápadně připomíná něčí styl, ale ve skutečnosti nemá takovou hloubku anebo tomu chybí "to" něco, je to takové zvláštní. Člověk by neměl jen vsázet na to, že ty filmy napsal/natočil, takže se nemusí ani moc snažit hledat si vlastní styl. Takhle mi bohužel tenhle film přišel - utahaný, místy nudný snímek, který měl jediné štěstí, že má skvělý casting a který by mohl být skvělým filmem, jen kdyby ses jej chopil někdo, kdo umí ty filmy natáčet, ne jen psát. Ten rozdíl je poznat, stejně jako když si dáte sojové maso x normální maso. Proč bych se ve světě, kde je maso dostupné, měl spokojit jen s jeho náhražkou? 60 %. (25.11.2014)

Na Guillerma Arriagu jde přece jen o jeden z těch slabších a méně působivých snímků. Nevím, asi jsem měla až velká očekávání, čekala jsem možná takovou sílu jako 21 gramů, to se však nekonalo. Někdo by mohl říct, že to je tím, že Guillermovi prostě jen nesedí režisérská židle, ale paradoxně je to právě scénář, který není tak propracovaný. Už poněkolikáté nám překládá několik postav, které se navzájem proplétají a dohromady tvoří mozaiku, kterou divák postupně rozplétá. V tomhle ohledu Guillermo lehce zklamává, protože pointu se divák dozví velice brzy a poté už ho nečeká žádné překvapení a přitom já stále čekala na něco šokujícího. Když ale pominu to všechno, tak jsem si stejně užila výborné drama s výbornými hereckými výkony, za pozornost určitě stojí Jennifer Lawrence, která už zde ukázala, jak talentovaná herečka to je. Film určitě můžu doporučit, jen nemějte příliš velké očekávání. Já si dost možná podkopla nohy sama, ale kvalitní snímek to je. (28.12.2011)

Tenhle typ filmů se mi prostě líbí - když to navíc srovnám s dramaty, které se aktuálně objevují v kinech, níže než čtyři hvězdičky opravdu jít nemůžu. Proč se takhle obhajuji? Protože film má několik nepříjemných nedostatků. Hlavním z nich je podivné chování postav a kostrbaté dialogy - nejlepším příkladem je příběh dcery a matky, kdy se zájem/nezájem jedné nebo druhé strany přepínal jako v telenovele. Kamera, střih a hudba tradičně vynikající, plus předvídatelný, ale velmi hezky vygradovaný závěr. (27.08.2009)

Rozstříhanej pohled, kdy to dlouho vypadá, že snad půjde o nepropojitelný epizodky. Nakonec jsou právě ty spoje tím nejlepším. Už jsem neviděla pětkovej film ani nepamatuju, takže konečně. Jsem nadšená ze scénáře, z režie, z hereckých výkonů, kamery, hudby ... účinkují jako dotek podobnej jizvám, který si někdo působí, aby zapomněl, a jinej, aby si pamatoval. Malej film s velkym F, ať se propadnu. (17.11.2009)

Geniální scénárista „volné“ trilogie (kterou mám hóóódně rád) Amores Perros, 21 gramů a Babel napsal a dokonce i sám zrežíroval další neméně zajímavý, emotivní, podmanivý, ale hlavně lidský a dostatečně uvěřitelně vyznívající příběh. Opět mozaikovité vyprávění je v tomto případě vlastním klíčem k samotnému příběhu – upřímně mě první půle nijak zvlášť nenadchla a bál jsem se, že film bude pokračovat v (do té doby) neopodstatněném duchu zoufalství a prázdnoty svých postav, přičemž pointou bude nějaké neštěstí (třeba hromadná bouračka). Nicméně poté jsem byl opravdu rád, že jsem se mýlil.)) a dostal pointu jako hrom, nad kterou jsem jen nevěřícně kroutil hlavou a uznale pokyvoval scénáristickému umu Guillerma Arriagy. Jediná výtka by se snad týkala režie. Možná to vlastně není ani tak úplně výtka, spíš nutné srovnání Inarrituova režijního přístupu s Arriagovým. Ve zmíněné trilogii (Amores Perros, 21 gramů, Babel – zejména se to týká její prostřední části) dokázal totiž Inarritu především pomocí protřelé kamery a záběrů ze zdánlivě nezajímavých nebo extravagantních úhlů ještě více podtrhnout emotivní a psychologickou hloubku příběhu – v tomto ohledu je Arriaga „pouhým“ režírujícím scénáristou. Na druhou stranu lze považovat Arriagův režijní přístup za příjemně civilní, „čistý“ a se zvoleným tématem vcelku korespondující, leč možná příliš umírněný a ukolíbaný téměř jistým faktem, že o adekvátní emocionální účinek se postará samotný scénář. (26.11.2010)