Husbands
Husbands
Režie:
John CassavetesScénář:
John CassavetesKamera:
Victor J. KemperHrají:
Ben Gazzara, Peter Falk, John Cassavetes, John Kullers, Xan Cassavetes, Nick Cassavetes, Judith Lowry, Charles Gaines, David Rowlands, Jenny Runacre (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Třetí vrcholné dílo z tvorby Johna Cassavetese. Tři newyorští muži, otcové rodin, se po smrti jejich přítele vrhají do zábav a spontánně se rozhodnou podniknout výlet do Londýna. V limitech daných tématem jsou Manželé veselý a směšný snímek o útěku před beznadějí, která nevyhnutelně přichází s jistým věkem, aby už nikdy neodešla. (NFA)
(více)Recenze (15)
Trojice neoddělitelných charakterových studií, dávající dohromady upřímný obraz krize středního věku i střední třídy, jež nestíhá reagovat na rychle probíhající společenské změny. Cassavetes touto autobiografickou bromancí, která mu údajně měla pomoct přenést se přes bratrovu smrt, dovedl do krajnosti svůj direct cinema styl režie. V dlouhých, zdánlivě neinscenovaných záběrech nechává kameru pozorovat, jak si herci poradí s citově komplikovanými situacemi. Namísto toho, aby Gazzara, Falk nebo sám Cassavetes na předem určených pozicích a v přehledně komponovaných záběrech odříkávali text, musí kamera živě reagovat na jejich nevyzpytatelné pohyby. Často jsou tak otočení zády k objektivu, případně u něj stojí tak blízko, že jejich tvář vidíme rozmazaně. Zřejmě i z toho důvodu Cassavetes prakticky nepoužívá analytický střih, rozčleňující filmový prostor na samostatné oddíly (ustavující záběr, záběr/protizáběr), a dává přednost objektivnímu snímání, které není vázané na perspektivu žádné z postav (film nicméně dost zřetelně přejímá perspektivu trojice hrdinů, jak je zřejmé z jeho politicky nekorektního mačismu – manželky i ostatní ženy buď vůbec nevidíme, nebo vidíme, jak jsou bité a využívané k uspokojování mužských tužeb). Maximální důvěra v herce staví Cassavetesovu metodu na opačný pól, než kde se nachází rukopis Alfreda Hitchcocka, který měl každý pohyb postavy plně pod kontrolou. Podřízení formy a stylu hercům na jednu stranu posiluje dojem spontánnosti, dojem, že sledujeme neupravovanou situaci tak, jak se vyvíjela během natáčení, na stranu druhou vede k takovému rozvolnění narace, že se stává irelevantním, kolik minut uplynulo a jak dlouho film ještě bude trvat. Nebylo by zcela spravedlivé tvrdit, že označení „home video“ si krom estetiky filmu zaslouží také jeho vyprávěcí struktura, ale upozadění vypravěče, který postavy odněkud někam vede, podle mne Cassavetes přehnal. Zřejmě je mé vnímání filmů příliš zatížené potřebou „klasicky hollywoodsky“ semknuté zápletky a vyprávěného příběhu, a nedokážu dost ocenit dílo, které se v prvé řadě snaží vystihnout určité duševní rozpoložení (celý film lze sledovat jako snahu zaplnit prázdné místo a uniknout strachu z budoucnosti, iniciovanému úvodním pohřbem). 70% ()
Před smrtí se utíká blbě. __ Film, který má k o dva roky dříve natočeným (a proslulejším) Faces patrně nejblíže. Husbands jsou čistě pánská záležitost, i přes to, že tuhle dominanci přesvědčivě naruší tři londýnské dámy. Faces ukazují kolik slabosti v sobě mají (domněle) mocní mužové tváří v tvář ženám s velkým Ž, Husbands obnažují na kost, že mužové, ať už mocní či (ne)mocní, obklopeni přáteli či v osamění, ženy k tomu, aby se ztratili a znemožnili, neopotřebují. Jenže pro Cassavetese je i ubohost projevem života, který tepe. ()
Tedy, Cassavetes je ještě větší režisérsky šílenec, než jsem si myslel... natočit a bez prostříhání ve filmu ponechat víc než 20 minut dění v hospodě, kde parta lidí jen pije, otřesně zpívá, o ničem plácá a pokračovat ještě pak 10ti minutami tří mužů na záchodě v střídajícím se smíchu, vracení a rvačkách, to už je bezprecedentní úlet. Nehledě na to, jak protikladně nevýrazně zpracuje Cassavetes na oplátku zásadní dějové zvraty v naprosto osekaném podání, až můžou méně pozornému divákovi uniknout. Když ale pominu nesnesitelně iritující zpěvy postarších dam v tom hampejzu (což mi přišlo ještě horší, než všechna jevištní čísla v Zavraždění čínského bookmakera) a v poslední třetině pro mě tak nečekaný nával frustrující deprese po dlouhém prožitku ve víru svérázné komedie, nemůžu říct, že bych si tuhle hodně neotřelou nezávislou jízdu neužil. Původně jsem po skončení inklinoval k silným 3 hvězdám, ale jak se mi zážitek rozležel v hlavě, musím přihodit. Styl pana režiséra mi sice místy sedl jen napůl a v pár místech bych si přál vyprávění vedené diváčtěji, ale jinak jsem si často užíval onu komediální část a dorazilo ke mě také silné uzemnění v smutně nepokojném závěru. I herecky v rámci suverénně sehrané trojice to bylo perfektní a zatímco Ben Gazzara perlil zejména v komediálním části, Peter Falk zas obdivuhodným způsobem převzal charakterní štafetu v později vrcholícím dramatu. Jeden dlouhý neukočírovaný mejdan, jenž v průběhu několika hodin a dnů nabízí ve společnosti tří přátel několik rozdílných pohledů a prožitků kolem těch samých událostí, od bujarého útěku z otravné denní rutiny až po bolavou konfrontaci nad útěkem před rodinou, jíž si jeden muž před pár lety možná neuváženě, leč dobrovolně a se svazující zodpovědností založil. [75%] ()
This is unbelievable! (svého času ke stažení na ulozto.cz) ()
Film, kterým jsem se prodíral snad dosud nejhůř. Film, v němž se mi snad vůbec nic nelíbilo. Ale také film, který mě neodpuzoval kvůli filmu samému, něco se prostě ve mně zpříčilo. Dobrý kritik Matty *** mlluví o "upřímném obraze krize středního věku a střední třídy". Dobrá, střední třída už není, menší část z ní avansovala nahoru, větší se propadla dolů. A "problémy středního věku", pokud takový syndrom vůbec existuje, pak se řeší úplně jinak: neintelektuálně založení se dají buď na "chlast, žrádlo nebo televizi" (slova mého mladšího přítele) a ti druzí na "rituální život" (má slova, ale objasňovat je tu nebudu, snad jen aforismem "samota a zahrada se přitahují"). Na druhé straně je tu film, jako daná, předložená věc. Známý filmový (řekl bych až) vědec James Monaco, píše ve své knize "Šedesátá léta" o režijním stylu "Direct Cinema", který z dokumentárních filmů (díky lehkým kamerám), přešel do uměleckých a avantgardních filmů (o tom, že Husbands sem také patří není pochyb). Jde tedy o přímé propojení filmu s realitou, ať už je tato realita jakákoli, a ať už se líbí komukoli. ()
28. Zlatý Glóbus za rok 1970 - nominace (1) - Nejlepší scénář - John Cassavetes ()
Režisér John Cassavetes musel zkrátit dobu filmu o 90 až 154 minut kvůli smluvním požadavkům s Columbia Pictures. Kvůli negativním recenzím a špatným příjmům pak studio film snížilo o dalších 16 minut na 138 minut. Přibližně 85 minut původních záběrů z dlouhého střihu nebylo nikdy nalezeno. ()
Příběho o třech mužích, které - každého po svém - trápí něco mezi krizí středního věku a mentálním problémem. Po dvoudenní pitce psychicky ztrácí kontrolu a vydají se do Londýna (jeden uteče od manželky a kamarádi ho doprovází), kde si chtějí nevázaně vyhodit z kopítka, což vede do dalšího marasmu. Tento film - ač by se podle tématu zdálo - nezapadá do žánru „kmedie o stárnoucích mužích“ hlavně ze dvou důvodů: esencí filmu není komičnost, ale trapnost. Film není vůbec komický, Cassavates se vyžívá v konstruování co nejtrapnějších situací a dokáže v tom zajít skutečně daleko. Dalším důvodem je osobitost Cassavetových filmů – jeho filmy nehrají podle pravidel žánrů (např. Zavraždění čínského bookmakera není pouhá kriminálka atd.) Během některých scén mě tak trochu napadalo, jestli film není osobní exibicí Cassavatese a jeho přátel (do hlavní role obsadil sebe, Bena Gazzaraa, Petera Falka), v tomto ohledu mě ale film nezklamal. Tento film si docela cením, ale uznávám, že bez předešlé zanlosti Cassavatesovy tvorby bych film nejspíš hodnotil jinak. ()
na dvě hodiny jsem měla pocit, že jsem mužem, vyrovnávajícím se s nahromaděnými emocionálními problémy. ještě že tu se mnou byli moji buddyes! ()
Příběh o Johnovi (Peter Falk), Jerrym (Ben Gazzara) a jejich kamarádu Alexovi (John Cassavetes), kteří spolu chodí na pivo a mají se mužně mužsky rádi. Všichni mají urostlé postavy, pouze dva z nich jsou však manželé a mohli by být všichni. A i přes rozdíly v názorech na klavíry, deštníky, přežití v horách a Steva Martina, je to stále táhne k sobě, aby ve svých srdcích zůstávali jako přátelé. Krásná a dojemná storka (díky Sašo Michailidoposilousi) o přátelství ve věku plešatění a uplých trenýrkách. ()
Zajímavá myšlenka, ale chtělo by to sestříhat na polovinu. Jestli bylo cílem drásat nervy diváka nekonečnými scénami, tak pro mě to bohužel nebylo. ()
Příběh o tom, jak se tři kamarádi po pohřbu dalšího kamaráda rozhodnou užít života. Počáteční a bezduchý entuziasmus z nově nabyté svobody se ale rychle mění s tím, jak se hlavní postavy postupně vypořádávají s novými pocity nenadálé vášně, frustrace, deprese a bůh ví čeho ještě, zatímco uvnitř pomalu umírají (obzvláště Ben Gazzara). Cassavetes skvěle popisuje manželovu potřebu útěku z reality a prvky nekonvenčního "klučičího" přátelství, ale místo toho aby stavěl na ději jednoznačně sází na to, že se mu diváka podaří citově vyždímat na dlouhých a někdy hodně nepříjemných scénách plných emocionálního prýštění. A přinejmenším u mě se mu to podařilo skvěle. ()
Voe co to je? Si asi řikala většina lidi v sále, z nichž čtvrtina odešla po zvracecí sceně v úvodu...zbytek, co zůstal až do konce, určitě nemusel litovat, i když tři hlavní hrdinové dávají divákovi při divoké jízdě slušně zabrat. Zvláštní je vidět Petera Falka v jiné roli, než byl jeho poručik Columbo. ()
Ve svém prvním velkém filmu Cassavetes neopustil vyprávěcí postupy svých předešlých kousků. A to je dobře. Děj 0%, emoce 100%. ()
Chcete vidět ožralého, zvracejícího a opilecky zpívajícího detektiva Colomba? Pak je to film přesně pro vás. Jinak je to naprostá ztráta času. V průběhu filmu jsem na deset minut zavřel oči a pak jsem zjistil, že jsem o nic naprosto nepřišel. Výlet do Londýna přijde až naprosto nudné první hodině filmu. ()