Manželé

Trojice neoddělitelných charakterových studií, dávající dohromady upřímný obraz krize středního věku i střední třídy, jež nestíhá reagovat na rychle probíhající společenské změny. Cassavetes touto autobiografickou bromancí, která mu údajně měla pomoct přenést se přes bratrovu smrt, dovedl do krajnosti svůj direct cinema styl režie. V dlouhých, zdánlivě neinscenovaných záběrech nechává kameru pozorovat, jak si herci poradí s citově komplikovanými situacemi. Namísto toho, aby Gazzara, Falk nebo sám Cassavetes na předem určených pozicích a v přehledně komponovaných záběrech odříkávali text, musí kamera živě reagovat na jejich nevyzpytatelné pohyby. Často jsou tak otočení zády k objektivu, případně u něj stojí tak blízko, že jejich tvář vidíme rozmazaně. Zřejmě i z toho důvodu Cassavetes prakticky nepoužívá analytický střih, rozčleňující filmový prostor na samostatné oddíly (ustavující záběr, záběr/protizáběr), a dává přednost objektivnímu snímání, které není vázané na perspektivu žádné z postav (film nicméně dost zřetelně přejímá perspektivu trojice hrdinů, jak je zřejmé z jeho politicky nekorektního mačismu – manželky i ostatní ženy buď vůbec nevidíme, nebo vidíme, jak jsou bité a využívané k uspokojování mužských tužeb). Maximální důvěra v herce staví Cassavetesovu metodu na opačný pól, než kde se nachází rukopis Alfreda Hitchcocka, který měl každý pohyb postavy plně pod kontrolou. Podřízení formy a stylu hercům na jednu stranu posiluje dojem spontánnosti, dojem, že sledujeme neupravovanou situaci tak, jak se vyvíjela během natáčení, na stranu druhou vede k takovému rozvolnění narace, že se stává irelevantním, kolik minut uplynulo a jak dlouho film ještě bude trvat. Nebylo by zcela spravedlivé tvrdit, že označení „home video“ si krom estetiky filmu zaslouží také jeho vyprávěcí struktura, ale upozadění vypravěče, který postavy odněkud někam vede, podle mne Cassavetes přehnal. Zřejmě je mé vnímání filmů příliš zatížené potřebou „klasicky hollywoodsky“ semknuté zápletky a vyprávěného příběhu, a nedokážu dost ocenit dílo, které se v prvé řadě snaží vystihnout určité duševní rozpoložení (celý film lze sledovat jako snahu zaplnit prázdné místo a uniknout strachu z budoucnosti, iniciovanému úvodním pohřbem). 70% (24.07.2016)

Před smrtí se utíká blbě. __ Film, který má k o dva roky dříve natočeným (a proslulejším) Faces patrně nejblíže. Husbands jsou čistě pánská záležitost, i přes to, že tuhle dominanci přesvědčivě naruší tři londýnské dámy. Faces ukazují kolik slabosti v sobě mají (domněle) mocní mužové tváří v tvář ženám s velkým Ž, Husbands obnažují na kost, že mužové, ať už mocní či (ne)mocní, obklopeni přáteli či v osamění, ženy k tomu, aby se ztratili a znemožnili, neopotřebují. Jenže pro Cassavetese je i ubohost projevem života, který tepe. (21.09.2019)

Tedy, Cassavetes je ještě větší režisérsky šílenec, než jsem si myslel... natočit a bez prostříhání ve filmu ponechat víc než 20 minut dění v hospodě, kde parta lidí jen pije, otřesně zpívá, o ničem plácá a pokračovat ještě pak 10ti minutami tří mužů na záchodě v střídajícím se smíchu, vracení a rvačkách, to už je bezprecedentní úlet. Nehledě na to, jak protikladně nevýrazně zpracuje Cassavetes na oplátku zásadní dějové zvraty v naprosto osekaném podání, až můžou méně pozornému divákovi uniknout. Když ale pominu nesnesitelně iritující zpěvy postarších dam v tom hampejzu (což mi přišlo ještě horší, než všechna jevištní čísla v Zavraždění čínského bookmakera) a v poslední třetině pro mě tak nečekaný nával frustrující deprese po dlouhém prožitku ve víru svérázné komedie, nemůžu říct, že bych si tuhle hodně neotřelou nezávislou jízdu neužil. Původně jsem po skončení inklinoval k silným 3 hvězdám, ale jak se mi zážitek rozležel v hlavě, musím přihodit. Styl pana režiséra mi sice místy sedl jen napůl a v pár místech bych si přál vyprávění vedené diváčtěji, ale jinak jsem si často užíval onu komediální část a dorazilo ke mě také silné uzemnění v smutně nepokojném závěru. I herecky v rámci suverénně sehrané trojice to bylo perfektní a zatímco Ben Gazzara perlil zejména v komediálním části, Peter Falk zas obdivuhodným způsobem převzal charakterní štafetu v později vrcholícím dramatu. Jeden dlouhý neukočírovaný mejdan, jenž v průběhu několika hodin a dnů nabízí ve společnosti tří přátel několik rozdílných pohledů a prožitků kolem těch samých událostí, od bujarého útěku z otravné denní rutiny až po bolavou konfrontaci nad útěkem před rodinou, jíž si jeden muž před pár lety možná neuváženě, leč dobrovolně a se svazující zodpovědností založil. [75%] (23.08.2023)

Příběho o třech mužích, které - každého po svém - trápí něco mezi krizí středního věku a mentálním problémem. Po dvoudenní pitce psychicky ztrácí kontrolu a vydají se do Londýna (jeden uteče od manželky a kamarádi ho doprovází), kde si chtějí nevázaně vyhodit z kopítka, což vede do dalšího marasmu. Tento film - ač by se podle tématu zdálo - nezapadá do žánru „kmedie o stárnoucích mužích“ hlavně ze dvou důvodů: esencí filmu není komičnost, ale trapnost. Film není vůbec komický, Cassavates se vyžívá v konstruování co nejtrapnějších situací a dokáže v tom zajít skutečně daleko. Dalším důvodem je osobitost Cassavetových filmů – jeho filmy nehrají podle pravidel žánrů (např. Zavraždění čínského bookmakera není pouhá kriminálka atd.) Během některých scén mě tak trochu napadalo, jestli film není osobní exibicí Cassavatese a jeho přátel (do hlavní role obsadil sebe, Bena Gazzaraa, Petera Falka), v tomto ohledu mě ale film nezklamal. Tento film si docela cením, ale uznávám, že bez předešlé zanlosti Cassavatesovy tvorby bych film nejspíš hodnotil jinak. (26.06.2011)

Příběh o Johnovi (Peter Falk), Jerrym (Ben Gazzara) a jejich kamarádu Alexovi (John Cassavetes), kteří spolu chodí na pivo a mají se mužně mužsky rádi. Všichni mají urostlé postavy, pouze dva z nich jsou však manželé a mohli by být všichni. A i přes rozdíly v názorech na klavíry, deštníky, přežití v horách a Steva Martina, je to stále táhne k sobě, aby ve svých srdcích zůstávali jako přátelé. Krásná a dojemná storka (díky Sašo Michailidoposilousi) o přátelství ve věku plešatění a uplých trenýrkách. (19.09.2013)