Reklama

Reklama

Mléčná dráha

  • Maďarsko Tejút (více)
Experimentální / Poetický
Maďarsko, 2007, 76 min

Obsahy(1)

Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (63)

MissJ 

všechny recenze uživatele

Odzbrojující zážitek. Moje první setkání s filmy Benedeka Fliegaufa a totální trefa do černého. Po záběru se stanem a začátku následujícího (jezero) jsem nabyla dojmu, že do seznamu žánrů by měla být doplněna komedie. Těžko říct proč, ale především v druhém případě (kombinace klidné vodní plochy, rybáře na loďce, přelétávajících ptáků a ženy s kočárkem) jde pro mě o jednu z nejvtipnějších záležitostí. V čem tkví její kouzlo, to nedokážu dekódovat, ale stačí mi vidět pouhou fotografii tohoto záběru a už mi cukají koutky. Takhle je to vlastně s celým filmem. Pokud bych měla hodnotit jednotlivé (vzájemně neprovázané) části, plné hodnocení bych určitě neudělila, film jako celek je ovšem nedostižný. Část s jezerem s přehledem dominuje, paradoxně nejpůsobivější je hlavně to, co se stalo mimo obraz...vysvětlení je ponecháno na divákovi (pokud má o něj zájem). Právě možnost vlastní interpretace a to, že v jejím důsledku může mít film nekonečně mnoho vyznění lišících se jak divák od diváka, tak i u jednoho diváka v rámci více zhlédnutí, mi přijde na celém filmu nejvíc fascinující. ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Na ambientní hudbě je nejpřitažlivější, jakou míru svobody poskytuje posluchačům. Napříč skladbou nás nevede melodie, často ani poznatelný rytmus, ale potenciálně nekonečná řada násobících se možností výběru, které nelze předvídat. Tak je umožněno zaposlouchat se do celku, nechat se jím doslova prostoupit, ale zároveň se dle libosti zachytávat konkrétních zvuků a detailů, užívat si jejich "kontextuální individualitu". Fliegaut neoznačil Tejút za "ambientní film" nadarmo, neboť tento fascinující princip převádí i na obrazy. V deseti dlouhých perfekcionisticky komponovaných záběrech-plátnech, kterým je rovnocenným partnerem barvitá "hudební krajina", nám dává možnost vnímat jejich celkovost/celistvost, uklidňující vyváženost kompozice, stejně jako rozličné drobné i nepřehlédnutelné akce a pohyby s náznaky narace, jež se v nich odehrávají. A nikdo a nic nám nediktuje směr pohledu, natož interpretaci viděného a slyšeného, oznamuje se před námi dokonale čisté, otevřené dílo, mléčná dráha vjemů, kde vše má rovnocennou příležitost uhranout. Tejút by však mohl být promýšlen i jako film "procesuální". Prostřednictvím oněch drobných dějů jako by připomínal, že bytí je především změna, pohyb, aktivita a proces. Rozvážné pohyby - ať už jde o vrtochy lidských figur nebo postup mračen - totiž zviditelňují patos trvání, plynutí času, na něž je tak možno se napojit, splynout s ním a dosáhnout duševního obrody. Tejút učí slyšet a vidět, radovat se z naslouchání a dívání se, vnímat svět v zevrubné plnosti. Vedle toho také, že věčnost je v unikajícím přítomném. Jinak řečeno, ve skutečnosti. ()

Reklama

Rosomak 

všechny recenze uživatele

V současné produkci na naše poměry ojedinělý snímek. Ovšem, když se koukneme lépe na maďarské tvůrce, nalezneme tu nemálo styčných bodů mezi filmy Fliegaufa a filmy jeho kolegů. Například už jen prvním záběrem, který vám před titulkama předloží je jistým odkazem a přiřazením k hlavní postavě maďarského filmu - Bély Tarra.______V deseti záběrech pak Fliegauf ukazuje něco, co málokterý režisér dokáže odvyprávět jinde. A přitom zde nejdou žádné dialogy a o naraci se téměř mluvit nedá. Ačkoli jsou některé části hůře formálně stravitelné, obsahově jsou všechny vyvedeny naprosto skvěle. Fliegaufovi stačí pouhými detaily jen naťuknout téma, či nechat odehrávat zásadní dějové události mimo záběr, aby divákovi poskytl větší prostor pro jeho imaginaci._____To, čemu má toto dílo nejblíže je videoart. Ale nehraje si tu pouze s formálními, či konceptuálními vzorci, ale funguje i obsahově. Dalece se mohou rozvádět i interpretace jednotlivých obrazů, které se točí kolem úvah nad bytím, toku času, lidské povahy a přírodního koloběhu. To vše orámované krásnými záběry, kde Fliegauf pečlivě uplatňuje pravidla zlatého řezu a dosahuje tak dokonalých výsledků._____Co říct závěrem? Pro mě plnej počet bodů. Stačí nikam nespěchat a nechat se unášet proudem času, který jakoby prostupoval celým tímto filmem. ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Cinepur Choice 07 - Nejgeniálnější spořič obrazovky, jaký jsem kdy viděl. Benedek Fliegauf, jeden z nejprogresivnějších filmařů posledních let, připravil pro rok 2007 lahůdku pro ty největší a nejzanícenější filmové fajnšmekry. Mléčná dráha nemá s filmem jako takovým v podstatě vůbec nic společného, úplná absence "postav", jakéhokoliv dějového schematu, hudebního doprovodu apod. [==] U Fliegaufa, jenž má za sebou prozatím tři celovečerní snímky, je jasně vidět značný formální posun. Zatímco Houština představuje určitý narativní experiment (originální užití kamery jakožto výrazového prostředku k vyjádření zainteresovanosti i odcizení zároveň), v Dealerovi (významný úspěch na mezinárodním poli) se svým stylem vyhranil a evidentním způsobem odlišil od zbytku nejen evropské produkce. V Mléčné dráze Fliegauf již známé postupy přehodnotil, dále rozvedl a nechal vzniknout neuvěřitelně živoucímu (až extrémnímu) dílu. V mnohém tak předčil, dovolím si tvrdit, i svého učitele, nejuznávanějšího maďarského režiséra současnosti, Bélu Tarra. [==] Deset (statických) záběrů odehrávajících se během jednoho dne, precizně zkomponovaná a vyvážená mizanscéna, všudypřítomné hluky a ruchy dotvářejí specifickou a naprosto ojedinělou atmosféru. I když je všechno velmi rozvleklé a pomalé, stále se něco děje, ani na okamžik se jednotlivá scéna nezastaví, neustálý pohyb občas také signalizoval zvuk přicházející mimo obraz. [==] Kvalitativní úroveň jednotlivých sekvencí se možná někomu bude zdát poněkud odlišná, osobně si myslím, že se každá ze scén pouze snažila diváka naladit na jinou úroveň vnímání (divácké percepce). Proto je potřeba být na snímek stoprocentně nalazen a věnovat mu plnou pozornost, vnímat každý sebemenší detail či rozdíl. Od věci by rozhodně nebylo předchozí menší seznámení s tvorbou Bély Tarra. [==] Nevím úplně přesně (jestli vůbec trochu), co bylo uměleckým záměrem tvůrce. Nicméně dvě své hypotézy tady lehce předestřu. Technické možnosti dnešní doby zcela potírají rozdíl mezi časem a prostorem, vztah mezi nimi je proměnlivý a dynamický. Rychlost pohybu prostorem se stává předmětem lidské vynalézavosti. Čas začal být závislý pouze na technologii. V současnosti se lze kamkoli dostat ve víceméně stejném časovém horizontu, v dřívějších dobách tomu tak nebylo, cestu do dalekých končin bylo tedy možné spojovat nejen s velkou (prostorovou) vzdáleností, ale i časem stráveným na cestě do cílové destinace, který v konečném součtu značně nabobtnal (řád měsíců, někdy i let)... Další myšlenku uvedu již jen v krátkosti a ve zkratce. Rozdíl mezi tím, co je pevné (stálé) a kapalné (nestálé, pomíjivé). V podstatě zanikne všechno, ale v určité dané jednotce času toto lze rozlišovat, statické záběry a jednotlivé pevně ukotvené segmenty záběrů (strom, jezero apod.) představují právě tu pevnost, zatímco např. postavy (plavec, biker, stařenka) zobrazují kapalnost (nestálost, pomíjivost) lidského života... [==] V době, kdy se každý druhý film vyznačuje ruční roztřesenou a švenkující kamerou, zběsilým střihem, na mě tento unikát zapůsobil jako balzám na duši. Suma sumárum výjimečný divácký zážitek, který bych si rád ještě někdy zopakoval. () (méně) (více)

Socrates 

všechny recenze uživatele

Občas mám náladu otestovat se nějakým údajným skutečným uměním. Tohle prošlo, ani to nebolelo, ale celou dobu jsem si říkal, že se slušným zvukařem v zádech bych zvládl být stejným uměleckým umělcem, ba co víc, i scény bych měl zajímavější, sakra. Za mě bylo nejpovedenější Stanování, pak Bikeři a trochu víc hloubavej Kočárek. ()

Galerie (3)

Reklama

Reklama