Tejút
Mliečna cesta
Milky Way
Milky Way
Režie:
Benedek FliegaufScénář:
Benedek FliegaufKamera:
Gergely PohárnokHudba:
Raptor's KollektívaObsahy(1)
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Zážitek. A s rozumnou stopáží, to se cení. Kdekoliv jinde než na velkém plátně nemůže Tejút vyniknout, zakázal bych ho vydávat na DVD. V divxu uvidíte leda velký kulový (no dobře, pár teček) a spousta minimalistických pohybů v obraze vám unikne. Film, u kterého se bavíte tím, jak ho čtete. -- Pokud vás zaujme, doporučuji tenhle článek http://cinepur.cz/article.php?article=838 ()
V současné produkci na naše poměry ojedinělý snímek. Ovšem, když se koukneme lépe na maďarské tvůrce, nalezneme tu nemálo styčných bodů mezi filmy Fliegaufa a filmy jeho kolegů. Například už jen prvním záběrem, který vám před titulkama předloží je jistým odkazem a přiřazením k hlavní postavě maďarského filmu - Bély Tarra.______V deseti záběrech pak Fliegauf ukazuje něco, co málokterý režisér dokáže odvyprávět jinde. A přitom zde nejdou žádné dialogy a o naraci se téměř mluvit nedá. Ačkoli jsou některé části hůře formálně stravitelné, obsahově jsou všechny vyvedeny naprosto skvěle. Fliegaufovi stačí pouhými detaily jen naťuknout téma, či nechat odehrávat zásadní dějové události mimo záběr, aby divákovi poskytl větší prostor pro jeho imaginaci._____To, čemu má toto dílo nejblíže je videoart. Ale nehraje si tu pouze s formálními, či konceptuálními vzorci, ale funguje i obsahově. Dalece se mohou rozvádět i interpretace jednotlivých obrazů, které se točí kolem úvah nad bytím, toku času, lidské povahy a přírodního koloběhu. To vše orámované krásnými záběry, kde Fliegauf pečlivě uplatňuje pravidla zlatého řezu a dosahuje tak dokonalých výsledků._____Co říct závěrem? Pro mě plnej počet bodů. Stačí nikam nespěchat a nechat se unášet proudem času, který jakoby prostupoval celým tímto filmem. ()
Cinepur Choice 07 - Nejgeniálnější spořič obrazovky, jaký jsem kdy viděl. Benedek Fliegauf, jeden z nejprogresivnějších filmařů posledních let, připravil pro rok 2007 lahůdku pro ty největší a nejzanícenější filmové fajnšmekry. Mléčná dráha nemá s filmem jako takovým v podstatě vůbec nic společného, úplná absence "postav", jakéhokoliv dějového schematu, hudebního doprovodu apod. [==] U Fliegaufa, jenž má za sebou prozatím tři celovečerní snímky, je jasně vidět značný formální posun. Zatímco Houština představuje určitý narativní experiment (originální užití kamery jakožto výrazového prostředku k vyjádření zainteresovanosti i odcizení zároveň), v Dealerovi (významný úspěch na mezinárodním poli) se svým stylem vyhranil a evidentním způsobem odlišil od zbytku nejen evropské produkce. V Mléčné dráze Fliegauf již známé postupy přehodnotil, dále rozvedl a nechal vzniknout neuvěřitelně živoucímu (až extrémnímu) dílu. V mnohém tak předčil, dovolím si tvrdit, i svého učitele, nejuznávanějšího maďarského režiséra současnosti, Bélu Tarra. [==] Deset (statických) záběrů odehrávajících se během jednoho dne, precizně zkomponovaná a vyvážená mizanscéna, všudypřítomné hluky a ruchy dotvářejí specifickou a naprosto ojedinělou atmosféru. I když je všechno velmi rozvleklé a pomalé, stále se něco děje, ani na okamžik se jednotlivá scéna nezastaví, neustálý pohyb občas také signalizoval zvuk přicházející mimo obraz. [==] Kvalitativní úroveň jednotlivých sekvencí se možná někomu bude zdát poněkud odlišná, osobně si myslím, že se každá ze scén pouze snažila diváka naladit na jinou úroveň vnímání (divácké percepce). Proto je potřeba být na snímek stoprocentně nalazen a věnovat mu plnou pozornost, vnímat každý sebemenší detail či rozdíl. Od věci by rozhodně nebylo předchozí menší seznámení s tvorbou Bély Tarra. [==] Nevím úplně přesně (jestli vůbec trochu), co bylo uměleckým záměrem tvůrce. Nicméně dvě své hypotézy tady lehce předestřu. Technické možnosti dnešní doby zcela potírají rozdíl mezi časem a prostorem, vztah mezi nimi je proměnlivý a dynamický. Rychlost pohybu prostorem se stává předmětem lidské vynalézavosti. Čas začal být závislý pouze na technologii. V současnosti se lze kamkoli dostat ve víceméně stejném časovém horizontu, v dřívějších dobách tomu tak nebylo, cestu do dalekých končin bylo tedy možné spojovat nejen s velkou (prostorovou) vzdáleností, ale i časem stráveným na cestě do cílové destinace, který v konečném součtu značně nabobtnal (řád měsíců, někdy i let)... Další myšlenku uvedu již jen v krátkosti a ve zkratce. Rozdíl mezi tím, co je pevné (stálé) a kapalné (nestálé, pomíjivé). V podstatě zanikne všechno, ale v určité dané jednotce času toto lze rozlišovat, statické záběry a jednotlivé pevně ukotvené segmenty záběrů (strom, jezero apod.) představují právě tu pevnost, zatímco např. postavy (plavec, biker, stařenka) zobrazují kapalnost (nestálost, pomíjivost) lidského života... [==] V době, kdy se každý druhý film vyznačuje ruční roztřesenou a švenkující kamerou, zběsilým střihem, na mě tento unikát zapůsobil jako balzám na duši. Suma sumárum výjimečný divácký zážitek, který bych si rád ještě někdy zopakoval. () (méně) (více)
A to som si myslel, že už neuvidím dlhšie kamerové zábery než aké nakrúcal Maďarský režisér Béla Tarr . Mýlil som sa pretože Benedek Fliegauf ich má oveľa dlhšie.. Paradoxne, takisto Maďarský režisér však poňal v tejto snímke strih tak trocha originálnejšie. Každý jeden záber má v sebe zakomponovanú samostatne fungujúcu poviedku v ktorej zahrá zopár hercov. Znie to síce zaujímavo a úchvatne ale ide o veľmi jednoduchú a nudnú záležitosť kde kamera berie záber zďaleka a tak sa niekedy divákovi môže zdať že pozerá skôr cez okno než že by sledoval film. Plusom je to, že, na šťastie, nie je dĺžka prepálená. Má to iba 75 minút, takže kto má rád práce Bélu Tarra zívať od nudy nebude. ()
Perfektní příklad dokonalé kompozice.Velmi orginální pomalý film, který fanoušci prciček a podobných kravin asi nerozchodili.Pro milovníky ambientu povinnost. Po prvních minutách jsem si říkal, že 80 minut bude těžko zkousnutelných, nakonec to bylo tak akorát. :) Škoda, že jsem to neviěl v kině, ale doma. 90% ()
Galerie (3)
Reklama