Recenze (1)
Další z jemných filmů Josepha Cornella, které musely (!) být natočeny. Nevypovídají ani tak o zaznamenaném světě, jakkoliv právě o to snad usilovaly, jako o očích, které se na tento svět dívaly, ba které v něj pozorně nahlížely – ve snaze odrazit co nejpřesněji jeho barevnost, pohyb či tvarosloví, ba v touze sjednotit vlastní rytmus s jeho tepem. Cornell ve svých snímcích upozorňuje, že pozorný pohled podstatně podmiňuje obývání – a svět, který k nám vyslal na pomíjivém celuloidovém pásu, přes všechna jeho poranění či vetchost skutečně obydlet můžeme. Právě v tomto svědectví se jako klíčový princip tohoto svazku jeví odraz: v něm se prolíná viděné s vidícím takovou měrou, že je od sebe nelze oddělit. Na Cornellových filmech miluji celé to splývání příliš oslněného zraku, nezvladatelně opojené mysli, všechny ty neostrosti, ten amateurismus, a ocenil bych ještě vemlouvavější zrno, které by i mně poskytlo – po všech těch letech, po těch nesnadno spočitatelných nocích – velkorysou branku ke vstupu a spoluutváření. ()