poster

Taming of the Shrew, The (TV film)

Komedie

Velká Británie, 1980, 127 min

Režie:

Jonathan Miller

Scénář:

William Shakespeare (divadelní hra)

Komentáře uživatelů k TV filmu (1)

  • bogu
    ***

    Hlavním lákadlem téhle adaptace je bezesporu John Cleese v roli krotitele Petruchia – úkaz o to nevšednější, že pro Cleese byla tohle jeho první Shakespearovská role. Za sebe mohu říci, že nezklamal: jeho Petruchio je civilní, spíše tichý (a někdy bohužel špatně srozumitelný), ale vždy sebejistý a přesvědčivý. Cleese nevypadá ani na okamžik nesvůj v moři alžbětinského verše a jeho komediální talent nachází ventily na těch správných místech, i když občas nemůže nepřipomenout Basila Fawltyho. Podobně jako celá řada dalších adaptací Shakespeara od BBC, i tahle je výrazově utlumená, spoléhající se na kvalitní, realistické herectví spíš než na bohatou výpravu (té si divák kvůli mizernému rozpočtu užije s BBC jen zřídka kde) nebo na opulentní hudební doprovod. Ve své jednoduchosti, uměřenosti a věrnosti předloze je tak tahle adaptace přímým protikladem o dost slavnější Zeffirelliho verze s Richardem Burtonem a Elizabeth Taylor: tam, kde se Zeffirelliho film zvrhává v hlučnou frašku, případně placatou, sentimentální pohádku, Jonathan Miller objevuje hloubku (třebaže tohle je jedna z Shakespearových mělčích komedií) a nejednoznačnost; tam, kde Zeffirelli téměř ignoruje vedlejší dějovou linii Biancy a jejích nápadníků, Miller dává prostor pro paralely, zrcadlení, protiklady. Zeffirelli je živější, přístupnější, vizuálně pestřejší, ale také lacinější a povrchnější. Miller respektuje předlohu (byť i on vypustil rámující zápletku s Christopherem Slyem) a, nemaje na kopy statistů a kamiony nábytu a nádobí k demolici, spoléhá se na Shakespearův verbální humor, spíš než na humor situační. Hodnotil bych Millera klidně lépe než Zeffirelliho, nebýt umrtvující statické kamery a mimořádně pomalého střihu (mám pocit, že počet střihů v téhle verzi bych spočítal na prstech) – v těchhle podmínkách čtyři sta let stará hra spolehlivě tuhne a i dobří herci mají co dělat, aby udrželi divákovu pozornost. Mám pocit, že právě tahle hra by si trochu dynamiky zasloužila, byť by to měla být dynamika uměle dodaná; Miller ale dynamiku odsává ve svých nekonečných záběrech na studiovou ulici z béžového kartonu, případně o něco malebnější interiér Baptistova domu, modelovaný podle pláten Johanese Vermeera. Herci přitom vůbec nejsou špatní, kromě Cleese se tahle adaptace může pochlubit opravdu skvělou Kate (Sarah Badel, jejíž hysterie a přeměna je daleko přesvědčivější než karikatura Elizabeth Taylor), bravurně zvtárněným Traniem (Anthony Pedley) nebo nečekaně vzdorovitou, sebevědomou Biancou (Susan Penhaligon). Na druhou stranu Jonathan Cecil to jako Hortensio přehání s patetickou gestikulací a John Franklyn-Robbins zase s Baptistovými podivnými výbuchy smíchu, což trochu kazí celkový dojem. Závěrečná scéna, v níž Katherine všechny uzemní svým monologem o ženském údělu, je téměř bezvadná: není už totiž tradičním vítězstvím Petruchia nad Kate, ale samotné Kate nad Kate – obdivuhodné zpracování jedné z nejproblematičtějších scén v celém Shakespearovi. Mít tahle adaptace režiséra, který by se nebál tuhle komedii trochu rozhýbat (aspoň trochu!), s vyšším hodnocením bych neváhal. // LEPŠÍ VERZE: Zkuste Zeffirelliho – Shakespeara je tam méně, veselí více, a tahle hra má být konec konců komedie.(10.4.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace