Kunsten at græde i kor
The Art of Crying
Umenie plakať
Režie:
Peter Schønau FogScénář:
Bo Hr. HansenKamera:
Harald Gunnar PaalgardHudba:
Karsten FundalHrají:
Jannik Lorenzen, Jesper Asholt, Julie Kolbeck, Hanne Hedelund, Gitte Siem Christensen, Rita Angela, Bjarne Henriksen, Laura Kamis Wrang (více)Obsahy(1)
Hrdinom príbehu o rodinných tabu, citovom vydieraní a pokrivenej láske rodičov a detí, je jedenásťročný Allan. Jeho otec, citovo labilný mliekár, po večeroch prepadá záchvatom plaču a sebaľútosti. Vtedy sa na gauči v obývačke vyhráža samovraždou. Mama tento scenár dobre pozná a chráni sa poriadnymi dávkami tabletiek na spanie. Allan sa však kvôli plaču milovaného otca trápi a má oňho obavy. Vie, že jediný, kto ho dokáže upokojiť, je staršia sestra Sanne, a tak ju zakaždým posiela stráviť noc „utešovaním“ otca. Keď mu Sanne jedného dňa odmietne poskytnúť pravidelnú dávku dcérskej „útechy“, musí Allan nájsť iný spôsob, ako zastaviť plač. Vie, že otec nachádza naplnenie v precítených rečiach, ktoré prednáša na miestnych pohreboch. Rozhodne sa mu zabezpečiť čo najviac smútočných príležitostí, avšak plán sa chlapcovi vymkne z rúk a udalosti naberú rýchly spád. Žiarlivý otec obviní priateľa Sanne zo sexuálneho obťažovania, dcéra sa pomstí podpálením babičkinho domu a skončí v psychiatrickej liečebni. Až keď sa Allan odhodlá zaujať jej miesto na gauči, pochopí, v čom spočíva „utešovanie“ otca a jeho detský pohľad na svet sa zrazu zmení. Film nakrútený podľa autobiografického románu Erlinga Jespena sa nepateticky a bez zľahčovania vyrovnáva s bolestným problémom zneužívania detí. Vďaka originálnemu rozprávačskému štýlu naivného i vynaliezavého chlapca, ktorý nechápe význam udalostí a preto o nich dokáže referovať s dojímavo jemným humorom, je film pôsobivou výpoveďou o citovej manipulácii a odvahe pozrieť sa pravde do očí. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (125)
Kontrast mezi odporným příběhem a lehkou formou jeho vyprávění pro mne znamenal, že jsem se po celou dobu sledování osudů jedné navenek normální rodiny cítil velmi nepříjemně . Ono usmívat se u filmu,který řeší zneužívání dětí není zrovna košer, jenže právě tenhle hořce černý humor,kterým je Umění plakat doslova prodchnuto je pomyslným vrtákem, který se Vám po celou dobu zavrtává hlouběji a hlouběji do srdce a já se díky tomu cítil čím dál nasranější na celý svět, kterému jsou osudy jednotlivců úplně fuk. Film,který vyvolá bouří emocí, byť negativních, se nedá hodnotit jinak než pěti hvězdami, ale je mi z toho smutno.. ()
To musím vidět znovu! Rodinné drama, jakých moc neuvidíte, paráda - sever mě opět nezklamal. Otec, jakého by jeden pohledal a perfektní vykreslení té klasické dětské oddanosti - zde naprosto nesmyslné. Ale ono to tak bohužel bývá, čím víc vás rodič odstrkuje, tím víc se mu snaží děcko přiblížit, potěšit ho. Hm. ()
„Teta Didde mluví o nemoci a má problémy se žvýkáním. Je to nechutný. Máma po ní šálky a talířky vyvařuje ve velkém hrnci. Nechceme něco chytit.“ Člověk by měl skoro chuť označit Umění plakat za tragikomedii, avšak nebylo by to úplně přesné. Práce s humorem je tu totiž docela nezvyklá. Film je silným dramatem, ale přesto je tu nemálo vážných situací odlehčených něčím zábavným, třeba jen detailem. Například takový pohřeb, na kterém otec přednáší emotivní (a ničím vtipnou) řeč, všichni pláčou, ale stačí jediný záběr na hlavní postavu a divák se musí začít celé scéně smát. Stejně tak tomu je u hodně Allanových komentářů (které přerůstají skoro až v odrovnávající hlášky) a snah pomoct otci (i když z nich zároveň někdy trochu a jindy zase dost mrazí). Černý a suchý humor je snímku zkrátka vlastní, což u filmu, který je o zneužívání dětí, docela překvapí (někoho možná i šokuje), ale funguje to právě díky tomu nevinnému dětskému pohledu na svět. Škoda toho občasného zjednodušování a mírné naivity (nezpůsobené ovšem výše zmíněnou optikou), takové scény jako nepozorovaný útěk z jídelny byly docela mimo. Jinak spokojenost a silné 4* navrch. „Myslíš, že brzo umře?“ – „Doufám, že ne.“ – „Ale další pohřeb by se nám hodil.“ ()
Těžko jde popsat, jak mi byl ten člověk (otec) odporný. A vlastně i matka, která si radši brala prášky na spaní, aby nemusela nic řešit. Citové vydírání se táhne celým filmem a Allan se Sanne prožívali skutečně krušné dětství. Zřejmě i jejich starší bratr, u kterého jsou jen náznaky vzpomínek a reakcí. Film je to dobrý zejména pro lidi, kteří něco podobného zažili nebo zažívají. Protože věřím, že podobných citových vyděračů není ve světě málo. ()
Film o zneužívaní detí, hlavne ich nevinnosti a dôvery v tých, ktorí ich majú mať pod ochranou. Premýšľala som nad tým, prečo je podaný tak zvláštnym, až nevhodným spôsobom. Myslím ale, že videný očami malého chlapca, by sa mohol odohrať presne takto. Kto však môže tušiť, čo v hlave zneužívaného dieťaťa prebieha. Citové vydieranie a manipulácia z otcovej strany a nezáujem, či rezignácia, zo strany matky, poznamenali detské obete bezpochyby na celý život. Nenechajte sa oklamať zdanlivým odstupom a nadhľadom, s ktorými vám je príbeh servírovaný. Je o utrpení a krivde, ktorá je ešte len v zárodku a naplno sa prejaví až neskôr, možno v rozsahu, aký by citlivejšia povaha nemusela uniesť. ()
Galerie (19)
Zajímavosti (3)
- Peter Schonau Fog študoval profesiu filmového režiséra na pražskej FAMU a na Dánskej filmovej škole v Kodani. Jeho absolventský film Lille Mansk (Malý muž) získal desať medzinárodných cien. (PeterJon)
- Ačkoliv je film dánský, překvapivě musel být pro dánské diváky otitulkovaný. Byl totiž natočen v jižním Jutsku, pouhý kilometr od hranic s Německem, kde se mluví dialektem, který je pro Dány z jiných částí země téměř nesrozumitelný. Děti, které ve filmu hrály, z této oblasti pocházejí, ale Jesper Asholt v roli otce si své repliky musel nejdříve naposlouchat a teprve pak se podle toho učit. (PeterJon)
Reklama