Režie:
King VidorScénář:
Ayn RandKamera:
Robert BurksHudba:
Max SteinerHrají:
Gary Cooper, Patricia Neal, Raymond Massey, Kent Smith, Robert Douglas, Henry Hull, Ray Collins, Jerome Cowan, Creighton Hale, Jonathan Hale, Ann Doran (více)Obsahy(1)
Individualistický a idealistický architekt Howard Roark je vyloučen z vysoké školy, protože se jeho návrhy neslučují s mainstreamovým architektonickým myšlením. Jak si za všech okolností uchovat vlastní uměleckou integritu? Celovečerní hraný film, natočený podle stejnojmenného románu Ayn Rand, je volně inspirován životem Franka Lloyda Wrighta. (5150)
(více)Recenze (19)
The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století. ()
Tenhle film je všechno, proti čemu předloha brojí: moderní budova obestavěná dórskými sloupy, neapologetická individualita zbastardizovaná dobovými konvencemi, zbabělý kompromis, který není ani jedno, ani druhé – ani standardní přístupný produkt, ani originální osobité dílo. ()
Jako – naštěstí už bývalý – proponent kinematografické střídmosti a psychologické drobnokresby jsem se zdráhal přiznat maximální hodnocení této excesivní “anti-kolektivistické agitce” [film je samozřejmě mnohem víc než to], byť mistrovsky natočené kdysi humanistickým režisérem. Ačkoliv film pojednává „jenom“ o architektuře, nejen svým expresivním výrazivem (nejrůznější konotace sloves „vládnout“ a „podlehnout“) vyznívá jako vypjatý metafyzický souboj Dobra (individualismus génia) a Zla (průměrnost masového vkusu), hájeného ďábelským architektonickým sloupkařem – podle vlastních slov „přítelem humanity“. A to už nemluvím o tom, jak se témata osobní integrity, korupce a moci podepisují na romantické linii filmu, která je ve znamení neurotické ženy s bičíkem [opět zjednodušuju: klíčový milostný trojůhelník je komplexní a plastický]. Nicméně právě její finální jízda stavebním výtahem do náruče hrdiny na střeše mrakodrapu mě nakonec k plnému hodnocení přinutila. Jako kdyby Frank Capra zanevřel na dav a natočil anti-tezi „New Dealu“ s příchutí perverzní sexuality. ()
The Fountainhead (v českém překladu "Zdroj") spisovatelky / filosofky Ayn Rand je vrcholně humanistickým dílem prodchnutým obdivem a úctou k lidskému duchu, k člověku, jakým tento může být, leč většina jím není. Ayn Rand do Zdroje projikovala své vyhraněné vidění světa a učinila z něj základní kámen později detailněji rozvíjené filosofie objektivismu. Nejspíš proto je Zdroji mnohými vytýkán přílišný idealismus, s jakým autorka líčí hlavní charaktery v jejich boji proti šedivému okolí, a jejich černobílost. To nechť už posoudí každý sám, já tento názor nesdílím. I scénář ke stejnojmennému filmu napsala Ayn Rand a nebála se do děje 800stránkové knihy pořádně říznout, aby odpovídal formátu dvouhodinového filmu. Ústřední myšlenku se jí díky tomu povedlo zachovat, ale zatímco je předloha navíc brilantně napsaným románem, o kvalitách filmu jako příběhu mám určité pochybnosti, místy mi přišel až příliš pod jhem onoho poselství. Silně se na tom podílí podprůměrné herecké výkony, které z charakterů namísto živoucích bytostí dělají spíše panáky odříkávající knižní text (tohle dost možná nahrává výše zmíněné kritice). Příběh je výrazně upraven a zjednodušen a jeho nová podoba netvoří tak funkční celek jako původní zápletka, výjimečně dokonce odkazuje na události, které ve filmu vůbec zobrazeny nejsou a divák neznající knihu souvislosti stěží pochopí. Co naopak zcela naplnilo má očekávání, jsou Roarkem vyprojektované budovy. Jako obdivovatele modernistické architektury mě z nákresů ožívající budovy hladily po duši, o krásných panoramatických záběrech na NYC ani nemluvě. The Fountainhead rozhodně není špatným filmem a bez znalosti předlohy by na mne možná udělal větší dojem, jenže vedle zářícího Slunce se jas hvězd zkrátka ztrácí. Silnější ***. ()
Nevím, jestli existuje nějaký klub odpůrců architekruty; rád bych se do něj přihlásil. Do románského slohu včetně snad ještě, gotické katedrály jsou již nadmíru obludné, v baroku snad ještě něco, ale potom už jen bída pro duši i nohy. Celá architektura, ať sekulární či církevní, je ozdobena výložkami moci, před níž nesalutuji. A co horší: jsem takový jaký je dům, ve kterém bydlím, a budova, ve které pracuji. Frank Lloyd Wright (podle architektonický návrhů nemůže jít o nikoho jiného - v rámci filmu byl požádán, aby pro něj nakreslil projekty, ale vzhledem k požadovaní ceně, čtvrt milionů dolarů, byl odmítnut) byl zřejmě příjemný a milý člověk, alespoň jak tvrdí Paul Simon, který si s ním celé noci ve shodě povídal až do rána a nikdy se tak nenasmál. (v písni "Goodby Frank Lloyd Wright"). O to mrzutější je, že i Vidorův film je architektonicky vystavěn; od první scény až po tu poslední. A navíc, byť sám individualista, nesdílím ani egoistickou pokrokářskou filosofii Ayn Randové. ()
BUILD IT AS A MONUMENT TO THAT SPIRIT WHICH IS YOURS AND COULD HAVE BEEN MINE!!! Garry Cooper a jeho chladnokrevný architekt mi sedl, jediný co bylo ze začátku divný byla Miss Francon. Ty její velký oči, kterýma vrhala ty šílený pohledy a nozdry jako kráva.. fakt jsem nevěděl co si o ní myslet. Naštěstí se během filmu uklidnila. Námět zajímavej a udržel mě v pozoru celé ty necelé dvě hodiny. ()
old shatterhand new yorku ()
Zatímco román ani s odstupem desetiletí neztrácí na působivosti, film v souboji s časem dopadl podstatně hůř. Nedivím se, že Randová film nenáviděla, přestože scénář sama napsala. Vidor zkrátka není tím správným partnerem pro tak originální vizi, s jakou Randová přišla. Za pozornost stojí, jakým způsobem Randová přistoupila k převodu románu na scénář. Pochopila, že román o 800 stránkách (v čekém překladu) nelze jen mechanicky překlopit do 2 hodinové filmové stopáže a proto celý děj výrazně pozměnila tak, aby zachovala ducha předlohy. Scénář by si zasloužil 5 hvězdiček a je výrazným argumentem vůči těm kritikům, kteří zpochybňují autorčin literární talent. ()
Jeden z nejoblibenejsich filmu Slavoje Zizka. ()
Na koukání velice náročný snímek, u kterého je potřeba udržovat pozornost. Jakmile jsem se byť je na chvilku zamyslel na něco jiného než na film, tak jsem si ho musel vrátit, protože jsem se ději ztratil. ()
Luxusni, krasna, a ma oblibena Patricia Neal (zde trosku s vyrazem "ala Faith Domergue"), a kovboj Gary Cooper mi umoznili stravit opet pekny vecer u pekneho filmu (obrazky predevsim...). Prvni pule vyborna, ke konci vsak tempo mirne slabne a film zacina byt pateticky. Ale americani to bez toho asi neumeji, takze ja s tim problem nemam, asi uz jsem si zvykl... Jinak pekne, pekne... Temer za plny pocet. :-) ()
este naivnejsi mizogynisticky ideologicky grc nez povodna kniha ()
Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech. ()
Klasicka namitka u zfilmovany knihy ohledne nepristojneho kraceni a zjednoduseni nelze uplatnit, Ayn Rand sve dilo sama kompletne prepsala do scenare. Presto mi ty strihy deje pripadaj dost zbesily, nevim, jak to muze vnimat neznalek predlohy... Navic clovek musi privrit oko nad dobovym atributem dramatickeho prehravani a Elsworth M. Toohey nebyl ani z poloviny takovej madafaka jako na papire (: ()
Originalita a kreativita je víc, než úspěch a uznání.Vyjímečný film podle románu Ayn Rand.Kniha už má několik měsíců čestné místo v mé knihovně.Až přijde ten spravný čas, sáhnu po ní a přečtu si ji... ()
Doteď jsem si myslel, že strádání je údělem jen spisovatelů, hudebníků, herců a samozřejmě básníků. Teď abych k nim přidal i architekty... Co se filmu týče, je docela ironií, že film bojující proti předsudkům, konvencím, za progres a tvůrčí svobodu je natočen tak zkostnatěle, jak jen Hollywood je toho schopen. Viď výkon Patricie Neal, který může sloužit jako výrobní značka filmu. Třetí hvězda jen za Coopera. V rámci žánru za 3. ()
Hmmm, príjemné pohladenie zo strany klasického filmu a zaujímavého deja o architektovi, ktorý dosť dlho nebol uznávaný konzervatívnou spoločnosťou. No napriek tomu ostal verný sebe a svojím nápadom. ()
Zpočátku se vám může zdát, že zápletka působí až příliš pateticky. Navíc vedle neústupného architekta Garyho Coopera vystupuje Patricia Neal až příliš excentricky a afektovaně. Zkrátka všeho je až příliš. Možná si dokonce řeknete, co to ti lidé na mě hrají? A možná se i trochu pousmějete. Po čase však uvyknete charakterům hlavních hrdinů, aniž byste tak dělali z donucení a přijde vám, že to „až příliš“ by bylo stejné jako si stěžovat, že černobílý film je až příliš černobílý a ideály až příliš idealistické. Je to vyprávění o tom, že je potřeba počítat s tím, že ideály nebudou akceptovány, přesto je nezbytné za nimi stát a neustoupit ze svých vizí. Jednou je lidé pochopí. A nebo taky ne. Tento příběh je tou první variantou. Ale i kdyby to byla ta druhá, tak chování architekta, který se odmítal přizpůsobit konvenčnímu řešení návrhů a „dobrému“ vkusu, který lidé požadují, by zůstalo stejné. V reálném životě hrozí i ta druhá varianta. Až příliš černobílé, až příliš idealistické, až příliš uvěřitelné. ()
Související novinky
Francis F. Coppola připravuje vysněný projekt
Legendární režisér Francis Ford Coppola (Kmotr, Apokalypsa) dnes slaví osmdesáté narozeniny, na důchod ale rozhodně nepomýšlí. Místo toho totiž oživuje svůj vysněný sci-fi projekt Megalopolis, který… (více)