Maroko

Jak je zápletka banální a úsměvná v klopotném hledání prostoru pro čistě atrakční výstupy Dietrichové, je i udivující šíře, do jaké se Maroko otevírá queer čtení. Marlene nosí mužské šaty, líbá ženu a upozorňuje, že pro manželství stále nenašla muže, který by jí dokázal vyhovět. Jistě, první i druhý jev tvoří součást kabaretního vystoupení, zatímco ten třetí můžeme interpretovat prostě a počestně tak, že holt neměla štěstí na ty správné chlapy. Hereččina gesta a tvář a hlavně dráždivý způsob, kterým Sternberg obojí zasvěcuje, však dělá možnost čtení proti srsti neodolatelnou. Také dialogy ostatně řeší genderové rozdíly, neustále ohmatávají hranici mezi oběma pohlavími, a třebaže jsou prosté explicitních narážek, lehko si z nich odvodíme, že velkým příznivcem tradičního rodinného modelu pan režisér nebyl. V návaznosti na to nachází své opodstatnění situování děje do Maroka, kde ženské stereotypy západního světa berou za své. Působí naprosto logicky, když hrdinka Cooperovi v závěru „chlapsky“ zasalutuje, zuje si nepratické a silně feminní lodičky a odchází do pouště, konat smysluplnější službu, než k jaké ji zavazuje život spořádané manželky. V horkém arabském vzduchu zůstává viset otázka, jestli se odmítnutím role okrasného doplňku nezříká také svého ženství, a dává-li jí společnost vůbec na vybranou. 75% (19.01.2014)

Hodně mi vadí, jak je to celé strašně roztahané. Ono to sice má jednoduchý příběh a ten by i na hodinu a půl vystačil, jenže tady chybí větší množství nápadů, které by ten film nějak oživily. Chápu, že je to z roku 1930, ale i tak... Každopádně jinak je Maroko příjemným filmem, se skvělou kamerou a jako vždy dokonalým Gary Cooperem a ještě lepší (a krásnou) Marlene Dietrich. Prostředí taky Sternberg zvolil skvěle, takže po téhle stránce je film skvělý, škoda jen že příběh je takový bez nápadů, tedy kromě zajímavého konce. 3* (30.04.2020)

Rozjezd filmu velice slibný - kdo by odolal Marlene v mužských šatech (zvlášť když líbá ženu!) a vyzývavým pohledům sukničkářského vojáčka v podání Garyho Coopera? Ti dva se k sobě hodí jako jin a jang, ale když se celý film pořád dokola loučí, aby se zase sešli a pak se znovu rozloučili... kouzlo jejich románku rychle vyprchává a divák se začíná chtě-nechtě nudit. (01.05.2007)

Nečekal jsem žádné zázraky, ale přesto jsem byl celkem zklamaný. Po hodině a půl si pořád kladu otázku : O čem to všechno bylo? Marlen Dietrich a Gary Cooper tvoří sice celkem zajímavou dvojici a pravděpodobně taky asi jediný důvod proč se na tenhle film podívat. V opačném případě by byl u filmu Marocco jen šedý čtvereček a film by upadl v úplné zapomnění. Děj filmu je prostý, přímočarý, bez nápadu...není v tom nic originálního. Výkony veskrze průměrné, možná že hudba nebyla úplně nejhorší. Bylo to doslova 90 minut nudy. Podruhé už bych se tomuhle filmu radši vyhnul... (05.12.2008)

Von Sternbergův manýrismus pokročil do další úrovně. Z výmarské kapitoly své kariéry si přivezl do Hollywoodu Marlene Dietrich a ponechal svému osudu Emila Janningse. Předlohu Benno Vignyho Amy Jolly si vyhlédl ještě v Berlíně, legenda praví, že mu ji doporučila sama Marlene. Příběh odehrávající se na pomezí nekonečné sahary a města zaplněného samými osudem zmučenými dušemi se ukázal jako ideální pokračování Modrého anděla podle Heinricha Manna. Marlene sama se ostatně teprve v průběhu filmu proměňuje do svého nového já, na počátku, ještě v přístavu, je to pořád ta obhroublá Lola Lola. Ale nebyl by to von Sternberg, aby ji nevymanil z lepkavé pavučiny její předešlé role a nepřiměl ji stát se novou, lepší. Zatímco v Berlíně milovala otcovského Janningse a šviháka Alberse, Hollywood jí nabídl Garyho Coopera z cizinecké legie a až marnotratně bohatého elegána Adolphe Menjoua. Ostatně bylo pro americkou kariéru Marlene velkým štěstím, že Modrého anděla viděli tamní diváci až po úspěchu Maroka, v opačném případě by nemusela být vyvolána taková vlna touhy po nové hvězdě. Na každý pád je naprostou rozkoší sledovat masocha ukrytého v profesionálním partnerství Dietrich - von Sternberg. Amy Jolly prochází prostředími podvědomě přítomnými ve všech postavách Dietrichové a není proto důvod nechat se rozptylovat. Skvělé jsou obě písně, v pánském fraku zpívaná Quand l'amour meurt a velmi rozhodná a pikantní What Am I Bid for My Apple? Drobná karita v podobě hysterického dirigenta v Lo Tinto's je samozřejmostí, stejně jako domorodé ženy doslova hltající každou část svých legionářů. Je nad slunce jasné, že Amy Jolly netouží po návratu k hmotnému majetku, který připomínají fotografie z její minulosti, ani k radovánkám dětského štěstí, které připomínají dvě oblíbené panenky Dietrichové, které s ní putovaly film od filmu, Amy Jolly jen potřebuje poslechnout tep svého srdce. A její srdce bije jen pro rachot legionářského pluku. Má na výběr, může vnitřně zemřít a stát se svým vlastním stínem a provdat se za kamarádského Menjoua - a nebo jít za stejným cílem jako kohorta prostých žen v potu slunce míle za svými muži mašírujícími nekonečnou pouští... (06.04.2013)