Morocco
Režie:
Josef von SternbergScénář:
Jules FurthmanHudba:
Karl HajosHrají:
Gary Cooper, Marlene Dietrich, Adolphe Menjou, Ullrich Haupt, Eve Southern, Francis McDonald, Paul Porcasi, Harry Schultz, Albert Conti, Juliette Compton (více)Obsahy(1)
Po světovém úspěchu Modrého anděla se režisér Sternberg vrátil do Hollywoodu, aby představil Americe svůj senzační herecký objev, Marlene Dietrichovou. Pro její zdejší debut vybral působivou roli kabaretní zpěvačky kdesi na pokraji severoafrické pouště, nedaleko kasáren nechvalně proslulé cizinecké legie. Také v Maroku Dietrichová představovala navýsost erotický typ, ženu volných mravů, ale zároveň aristokratického chování, zpívající poblouzněným ctitelům z posádky svůdným, zastřeným hlasem píseň Co vám mohu nabídnout. Sternberg si dal záležet, aby svoji hvězdu prezentoval americkému obecenstvu co nejpoutavějším způsobem, a tak ji oblékal do pánského smokingu, nechával ji rozehrát sexuálně dvojznačné scény (např. při svém vystoupení políbí ženu v publiku) a dovedl příběh jejího rozhodování mezi dvěma muži k překvapujícímu finále. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (15)
NFR 1992, Oscar 4 nominace: Režie, Herečka HR - Marlene Dietrich, Kamera, Výprava ()
Jak je zápletka banální a úsměvná v klopotném hledání prostoru pro čistě atrakční výstupy Dietrichové, je i udivující šíře, do jaké se Maroko otevírá queer čtení. Marlene nosí mužské šaty, líbá ženu a upozorňuje, že pro manželství stále nenašla muže, který by jí dokázal vyhovět. Jistě, první i druhý jev tvoří součást kabaretního vystoupení, zatímco ten třetí můžeme interpretovat prostě a počestně tak, že holt neměla štěstí na ty správné chlapy. Hereččina gesta a tvář a hlavně dráždivý způsob, kterým Sternberg obojí zasvěcuje, však dělá možnost čtení proti srsti neodolatelnou. Také dialogy ostatně řeší genderové rozdíly, neustále ohmatávají hranici mezi oběma pohlavími, a třebaže jsou prosté explicitních narážek, lehko si z nich odvodíme, že velkým příznivcem tradičního rodinného modelu pan režisér nebyl. V návaznosti na to nachází své opodstatnění situování děje do Maroka, kde ženské stereotypy západního světa berou za své. Působí naprosto logicky, když hrdinka Cooperovi v závěru „chlapsky“ zasalutuje, zuje si nepratické a silně feminní lodičky a odchází do pouště, konat smysluplnější službu, než k jaké ji zavazuje život spořádané manželky. V horkém arabském vzduchu zůstává viset otázka, jestli se odmítnutím role okrasného doplňku nezříká také svého ženství, a dává-li jí společnost vůbec na vybranou. 75% ()
Rozjezd filmu velice slibný - kdo by odolal Marlene v mužských šatech (zvlášť když líbá ženu!) a vyzývavým pohledům sukničkářského vojáčka v podání Garyho Coopera? Ti dva se k sobě hodí jako jin a jang, ale když se celý film pořád dokola loučí, aby se zase sešli a pak se znovu rozloučili... kouzlo jejich románku rychle vyprchává a divák se začíná chtě-nechtě nudit. ()
Von Sternbergův manýrismus pokročil do další úrovně. Z výmarské kapitoly své kariéry si přivezl do Hollywoodu Marlene Dietrich a ponechal svému osudu Emila Janningse. Předlohu Benno Vignyho Amy Jolly si vyhlédl ještě v Berlíně, legenda praví, že mu ji doporučila sama Marlene. Příběh odehrávající se na pomezí nekonečné sahary a města zaplněného samými osudem zmučenými dušemi se ukázal jako ideální pokračování Modrého anděla podle Heinricha Manna. Marlene sama se ostatně teprve v průběhu filmu proměňuje do svého nového já, na počátku, ještě v přístavu, je to pořád ta obhroublá Lola Lola. Ale nebyl by to von Sternberg, aby ji nevymanil z lepkavé pavučiny její předešlé role a nepřiměl ji stát se novou, lepší. Zatímco v Berlíně milovala otcovského Janningse a šviháka Alberse, Hollywood jí nabídl Garyho Coopera z cizinecké legie a až marnotratně bohatého elegána Adolphe Menjoua. Ostatně bylo pro americkou kariéru Marlene velkým štěstím, že Modrého anděla viděli tamní diváci až po úspěchu Maroka, v opačném případě by nemusela být vyvolána taková vlna touhy po nové hvězdě. Na každý pád je naprostou rozkoší sledovat masocha ukrytého v profesionálním partnerství Dietrich - von Sternberg. Amy Jolly prochází prostředími podvědomě přítomnými ve všech postavách Dietrichové a není proto důvod nechat se rozptylovat. Skvělé jsou obě písně, v pánském fraku zpívaná Quand l'amour meurt a velmi rozhodná a pikantní What Am I Bid for My Apple? Drobná karita v podobě hysterického dirigenta v Lo Tinto's je samozřejmostí, stejně jako domorodé ženy doslova hltající každou část svých legionářů. Je nad slunce jasné, že Amy Jolly netouží po návratu k hmotnému majetku, který připomínají fotografie z její minulosti, ani k radovánkám dětského štěstí, které připomínají dvě oblíbené panenky Dietrichové, které s ní putovaly film od filmu, Amy Jolly jen potřebuje poslechnout tep svého srdce. A její srdce bije jen pro rachot legionářského pluku. Má na výběr, může vnitřně zemřít a stát se svým vlastním stínem a provdat se za kamarádského Menjoua - a nebo jít za stejným cílem jako kohorta prostých žen v potu slunce míle za svými muži mašírujícími nekonečnou pouští... ()
Von Sternbergerova originální, pečlivě vytvořená atmosféra a jeho stejně důkladně promyšlené, smyslné záběry zobrazující bohyni Dietrich v tom nejerotičtějším světle. Díky tomu uvízlo Maroko v paměti diváků a nezapadlo úplně v plejádě tuctových romancí 30. let. ()
Európania robili v Hollywoode divy. Či to boli režiséri ako Ernst Lubitch, W.F. Murnau, Fritz Lang či tuto Josef von Sternberg, ale aj herecké hviezdy ako Garbo, Jannings či tuto Dietrich. Modrý anjel Marlene sa tu musela v úlohe vystupujúcej speváčky a kokety cítiť ako vo svojej koži, Gary Cooper bol v tej dobe najväčší štramák filmového plátna a rejža len potvrdzoval svoje umenie. Príbeh lásky, ktorá končí scénou osudovej príťažlivosti napriek nebezpečiu a nevedomému pokračovaniu. ()
Skvělé hollywoodsky silácké dialogy (,,Měl byste odejít. Začínáte se mi líbit."), k sežrání Marlene v pánském obleku a super překvapivý konec převáží i nudnější prostřední část ,,má mě ráda - nemá mě ráda". ()
Výborní herci v celkem klasickém romanticky tragickém příběhu. ()
Hodně mi vadí, jak je to celé strašně roztahané. Ono to sice má jednoduchý příběh a ten by i na hodinu a půl vystačil, jenže tady chybí větší množství nápadů, které by ten film nějak oživily. Chápu, že je to z roku 1930, ale i tak... Každopádně jinak je Maroko příjemným filmem, se skvělou kamerou a jako vždy dokonalým Gary Cooperem a ještě lepší (a krásnou) Marlene Dietrich. Prostředí taky Sternberg zvolil skvěle, takže po téhle stránce je film skvělý, škoda jen že příběh je takový bez nápadů, tedy kromě zajímavého konce. 3* ()
ANYBODY WHO HAS FATE IN ME IS A SUCKER! Neskutečně nádherný film. Marlene není moje nejoblíbenější herečka této doby, ale tady byla prostě úžasná. Ty gesta a ty pohledy co dělala. Hned první vystoupení, když přišla na pódium s cylindrem a cigaretou a jen koukala do lidí. Koukal jsem na to s otevřenou pusou. Její setkání s Garym v jejím pokoji bylo tak skvěle natočeno. Cigarety, gin a absence hudby pod scénami. Tento snímek je z roku 1930 a vyrazil mi dech. ()
Marlene Dietrich, jak ji mám rád. Všudypřítomná, okouzlující a nádherná v režii Josefa von Sternberga. Radost vidět největší hvězdu romantických filmů s mladým Gary Cooperem. ()
Nečekal jsem žádné zázraky, ale přesto jsem byl celkem zklamaný. Po hodině a půl si pořád kladu otázku : O čem to všechno bylo? Marlen Dietrich a Gary Cooper tvoří sice celkem zajímavou dvojici a pravděpodobně taky asi jediný důvod proč se na tenhle film podívat. V opačném případě by byl u filmu Marocco jen šedý čtvereček a film by upadl v úplné zapomnění. Děj filmu je prostý, přímočarý, bez nápadu...není v tom nic originálního. Výkony veskrze průměrné, možná že hudba nebyla úplně nejhorší. Bylo to doslova 90 minut nudy. Podruhé už bych se tomuhle filmu radši vyhnul... ()
Film byl uveden ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1987/88 a pak jsem ho viděl ještě jednou na plátně na LFŠ. Chlapácký Gary Cooper a ke zranění láskou vyzývající Marlene - to se dá vždycky. ()
Jedno úchvatné predstavenie, kde nezávislá a svojbytná Marlene zisťuje na vlastnej koži, že láska predsa existuje. Na rozdiel od dnešných filmov to vážne dáva zmysel a po konci som sa cítila skutočne dobre. ()
Finální scéna je nejen z těch nejemočnějších vůbec, ale hlavně se jedná o zlomový bod ve vývoji Dietrich ve Sternbergově cinematic universu. Následuje ho totiž Dishonored (1931). ()