Orphan

Já, klasická nehororka jsem podlehla výzvě a dala jsem Orphan, která mně byla navržena s vědomím, že moc nevydržím. Ale já jsem tu zlatou a hodňoučkou dívenku Esther sledovala až do konce i když se přiznávám, že pár momentů jsem viděla se zavřenýma očima, brrr, fuj. Isabelle to ztracené kotě zahrála excelentně i když bych asi po pár situacích začala větřit jako její adoptivní matka, že tu něco nehraje a nedala na flegmatického, laxního taťku, kterému to došlo skoro až na konci. Výborný film, tohle ještě zvládám, dál už bych asi nešla. (04.01.2016)

Jistě by bylo hezké si představit, že scénárista má mimořádný vhled do problematiky adopcí či vyniká mimořádnou empatií. Já osobně jsem přesvědčen, že se objednal na konzultaci k psychologovi přes adopce a vykydal každou jeho poznámku do scénáře. Možná ale i přečetl nějaký ten článek. Že mu chybí empatie dokazuje absurdním chováním postav, které směřuje jen a pouze k tomu, aby se mohlo stupňovat násilí, nanášet otázky na postavu Esther a pak na ty otázky dávat děsivé odpovědi. Rodiče, kteří mají být dva mimořádně inteligentní lidé, nejsou schopni si dát dohromady dvě a dvě. SPOILERY. Neptají se po motivu první vraždy, nespojují si události do celku, neprovedou jediné rozumné opatření, nezajímá je, že někde venku běhá brutální vrah, který třebas ani není Esther. Děti dokonale umí zahrát pohodové, milující sourozenečky, Esther dokonale skrývá svou krutou povahu, aby jí dala průchod v pro ni nevhodných okamžicích. Její minulost je nekonzistentní. Esther přes podezření nikdo nehlídá. Nikdo se nesnaží účinně omezit její pohyb. Nikdo před ní neutíká. Kdepak, všechno musí směřovat k povinné závěrečné konfrontaci. Bydlení v jakémsi zapadáku na vršku je další nezbytnost. Uf, ušetřte mě. Silná *. (15.12.2009)

To byla zase jednou hra na moje nervy, panečku. Přitom to začalo tak nenápadně a poklidně (teda nepočítám-li hned tu první scénu), idylka, hodná chytrá holčička Esther, sympatičtí rodiče i sourozenci, až se mi nechtělo věřit, že se to fakt nějak zkazí. A ono jo! Esther se během půl hodiny promění z docela roztomilé holčiny na mrchu, které byste nejradši vrazili krumpáč mezi oči, a psychoteror může začít. Mimojiné mě na filmu zaujalo, jak se zde vytváří napětí - režisér často a opakovaně budí dojem, že přijde nějaká lekačka / mrazivá scéna / zvrat - a ačkoli to doopravdy splní málokdy, pro udržení a zvětšení divákovy pozornosti to dělá mamutí službu. Na Jaumea Collet-Serrau, jenž má na kontě průměrný House of Wax, je tento vyzrálý psychologický horor takřka neuvěřitelným překvapením a velkým příslibem do budoucna. Horror movie of the year (09.10.2009)

„I´m not your fucking Mommy!“ Co se týká budování napětí, povstal Collet-Serra z roztaveného parafínu, ale mě prostě iritují filmy, v nichž si postavy z možných rozhodnutí vybírají za účelem dějového konstruktu zásadně ty nejhorší.. A mimochodem, kdyby si vzali jezevčíka z útulku, nic z toho by se nestalo.. (27.01.2014)

Jaume Collet-Serra, ten neumětel, který má na svědomí zoufalou rutinu House of Wax, má kočírovat zlé dítko, která teď (teoreticky) půjdou do kurzu? Netuším, jestli mu někdo od té doby domluvil, anebo jej v Hollywoodu drželi pod sedativy, ale takhle (i do budoucna) ano! Vzhledem k námětu to jde docela mimo zavedené hororové postupy posledních let a tak sledujeme dvě hodiny PRECIZNÍ psychologické hry, které stvrzují svatou pravdu, že horor je hlavně o postavách, které v něm sledujeme. Napínat diváka tím, že spolu postavy víceméně jenom vedou dialog, chce dneska odvahu, ale pokud to sem tam vrzne, podrží scénáristu dokonalí herci. Dospělí bez chyby, děcka jakbysmet, ale z dvanáctileté Isabelle Fuhrman mrazí (i když dle fotek na IMDb je to vlastně taková roztomilá holka). Škoda, že nakonec Serra neměl koule i na to, aby se zbavil tradiční žánrové neřesti, klišovitého závěru. Ať už si DiCaprio se Silverem pořádně uvědomovali, co vypouští do světa nebo ne, ještě jednou prosím, že takhle rozhodně ano! (15.10.2009)