Pátrání po jedné ženě
Identificazione di una donna
Identification d'une femme
Pátranie po jednej žene
Identification of a Woman
Obsahy(1)
Poslední Antonioniho samostatně natočený film se vrací k principu, který v tzv. tetralogii citů ztělesnila Monica Vittiová a který ovládal celé Antonioniho dílo. Je jím žena jako výzva, záhada i jako mužův klíč k pochopení mechanismu světa. Jenže vzájemné neporozumění je tak hluboké, že tato možnost zůstává nevyužita. Hrdina, rozvedený čtyřicetiletý režisér, hledá v různých městech obraz ženy pro svůj příští film, a táž žena se má zároveň stát řešením jeho života. Nepřiznaná cesta za ideálem ho postupně dovádí k dalším rozchodům a osobním prohrám. Cíl se ztrácí, jako by se na něj díval obráceným dalekohledem, až nakonec otázka stojí docela jinak: nikoli jak nalézt to pravé, ale jak udržet, co zbylo. Mnohokrát přestřihávaný snímek zůstal ve své době nedoceněn. (Febiofest)
(více)Videa (1)
Recenze (37)
Opět film, který Antonionimu sednul. Sice se nejednou zadrhne, ale na to už jsem přece jenom u tohohle pána zvyklý... A ne že bych měl něco proti posouvání, ale jsem rád, že oproti minulé zrůdnosti Tajemství Oberwaldu udělal krok zpět ke své klasičtější poloze. (Hudba velmi podléhající době vzniku je opravdu bizarní...) ()
Pátranie po jednej žene je v skutočnosti pátraním po samostatnej identite vymysleného režiséra – ako hlavnej postavy hľadajúceho ideálnu protagonistku do svojho filmu s ktorými však okrem úsilia obsadiť ich do filmu začína i milostné avantúry. Hlavný hrdina si prostredníctvom ženy chce vyjasniť nevypovedané existenčné otázky ohľadom seba samého a taktiež prostredníctvom nej má v úsilí dohnať svoje vedomie na štádium chápania spoločnosti a sveta ako takého. Táto naoko jednoduchá úloha, sa stane nesmierne psychologicky komplikovanou, kedy samotné hľadanie napreduje k absolútnej dezilúzii v stanovisku, že hľadanie nového sa musí utužovať v koreňoch starého. Séria začiatkov a galéria úpadkov zračiaca sa aj v prevedení filmu. Je citeľná autorova vyčerpanosť prameniaca z nedostatku síl pre komponovanie nových nápadov . Tie sa mali stavať na základe autorových stále sa valiacich invencií. Autor však týmto filmom neoficiálne udal aktuálny stav svojho vonkajšími vplyvmi lynčovaného bytia. Zrejme sa zneistili autorove vízie a narazil na sklamania – tie dokonale vo filme odrazil. „ Epiky lačná“ kritika však v 80. rokoch nemala na film priaznivé slová. Dokonca existovali verzie, že autor filmom vykráda vlastnú filmografiu. Nejednalo sa pritom o autorove strácanie filmárskych schopností, ale o verné zinterpretovanie stavu mysle , kde blúdenie a nezmyselnosť mali zohrávať dominantnú úlohu. Vo filme síce takmer absentuje dej, ale na druhej strane sa divák smie prizerať špecifickej atmosfére. ()
Zvětšenina se mi líbila, byť už tehdy jsem si uvědomoval, že jde o film tzv. na hraně, tzn. při překročení velice jemné meze by se naopak výsledný dojem mohl prudce snížit. Dobrodružství jsem na chuť nepřišel, a tak jsem očekával, jak dopadne mé třetí setkání s tvorbou tohoto uznávaného režiséra. Výsledek je opět víc než rozpačitý, a tak se pro příště už tomuhle italskému tvůrci obloukem vyhnu. Identifikace ženy je typicky festivalový kousek, který určitý typ publika dokáže přivést k nadšení, ale pro převážno většinu běžných filmových fandů jde o nekonzumovatelné dílko. Z mého pohledu je to silně sebestředná, manýristická a především nudná podívaná, po jejímž shlédnutí jsem mohl jen konstatovat, že jsem úspěšně zabil dvě a čtvrt hodiny svého času. Nejde zdaleka jen o přetaženou stopáž a k uzoufání pomalé tempo, ale jde i o kvalitu výpovědi. Na konci jsem totiž o režiséru Nicollovi, jeho hodnotovém žebříčku, vztahu k ženám a pohnutkách, jakými se řídí jeho chování k nim, věděl v podstatě tolik, co na začátku - tedy nic. Celkový dojem: 25 %. ()
Zestárlý film. Více, až se mi podaří zapnout mozek. --- O dva dny později. Mozek již je zapnutý, ale nevím, jak moc se mi podaří definovat můj pocit z Pátrání po jedné ženě. Pořád platí to, že oproti ostatním Antonioniho filmům (těm starším) je tento film zoufale nenadčasový, jestli existuje tenhle termín. Zatímco u Zvětšeniny přemýšlím nad svým místem v tomto světě a jestli vůbec můžu někdy něco pochopit, tak tady přemýšlím, proč zvolil režisér zrovna tuto hudbu, jestli chtěl být současný a s dobou jdoucí, nebo jestli mu připadalo, že ty syntetizátory v sobě obsahují tajemný rozpor rezonující s tajemností ženské duše nebo co. Zároveň mám dojem, že toto téma jsem zpracované ze všech stran a líp od Mistra už viděla a že tento film je pro mě v tomto směru prázdný a tím vlastně i zbytečný. ()
Tenhle Antonioni se mě nějak nedotkl. Řemeslně jako vždy na výši, hlavně Di Palmova kamera úchvatná, ale myšlenkově mi to přišlo poněkud pubertální – ano, ženy jsou záhadná stvoření, ale pro mě záhadná jinak a v jiných věcech, než ukazuje tento film. Jaksi se mi nepovedlo ztotožnit s postavou mého věku, která pořád ještě řeší to, co řeší, takže jsem protentokrát zůstal emočně mimo hru. Ale zase na to, jak mě obyčejně rozčilují sebestředné filmy o režisérech v tvůrčí krizi, to nedopadlo tak hrozně :-) ()
Reklama