Pátrání po jedné ženě
Identificazione di una donna
Identification d'une femme
Pátranie po jednej žene
Identification of a Woman
Obsahy(1)
Poslední Antonioniho samostatně natočený film se vrací k principu, který v tzv. tetralogii citů ztělesnila Monica Vittiová a který ovládal celé Antonioniho dílo. Je jím žena jako výzva, záhada i jako mužův klíč k pochopení mechanismu světa. Jenže vzájemné neporozumění je tak hluboké, že tato možnost zůstává nevyužita. Hrdina, rozvedený čtyřicetiletý režisér, hledá v různých městech obraz ženy pro svůj příští film, a táž žena se má zároveň stát řešením jeho života. Nepřiznaná cesta za ideálem ho postupně dovádí k dalším rozchodům a osobním prohrám. Cíl se ztrácí, jako by se na něj díval obráceným dalekohledem, až nakonec otázka stojí docela jinak: nikoli jak nalézt to pravé, ale jak udržet, co zbylo. Mnohokrát přestřihávaný snímek zůstal ve své době nedoceněn. (Febiofest)
(více)Recenze (37)
Zlatá Palma - výběr ()
Opět film, který Antonionimu sednul. Sice se nejednou zadrhne, ale na to už jsem přece jenom u tohohle pána zvyklý... A ne že bych měl něco proti posouvání, ale jsem rád, že oproti minulé zrůdnosti Tajemství Oberwaldu udělal krok zpět ke své klasičtější poloze. (Hudba velmi podléhající době vzniku je opravdu bizarní...) ()
Zestárlý film. Více, až se mi podaří zapnout mozek. --- O dva dny později. Mozek již je zapnutý, ale nevím, jak moc se mi podaří definovat můj pocit z Pátrání po jedné ženě. Pořád platí to, že oproti ostatním Antonioniho filmům (těm starším) je tento film zoufale nenadčasový, jestli existuje tenhle termín. Zatímco u Zvětšeniny přemýšlím nad svým místem v tomto světě a jestli vůbec můžu někdy něco pochopit, tak tady přemýšlím, proč zvolil režisér zrovna tuto hudbu, jestli chtěl být současný a s dobou jdoucí, nebo jestli mu připadalo, že ty syntetizátory v sobě obsahují tajemný rozpor rezonující s tajemností ženské duše nebo co. Zároveň mám dojem, že toto téma jsem zpracované ze všech stran a líp od Mistra už viděla a že tento film je pro mě v tomto směru prázdný a tím vlastně i zbytečný. ()
Zvětšenina se mi líbila, byť už tehdy jsem si uvědomoval, že jde o film tzv. na hraně, tzn. při překročení velice jemné meze by se naopak výsledný dojem mohl prudce snížit. Dobrodružství jsem na chuť nepřišel, a tak jsem očekával, jak dopadne mé třetí setkání s tvorbou tohoto uznávaného režiséra. Výsledek je opět víc než rozpačitý, a tak se pro příště už tomuhle italskému tvůrci obloukem vyhnu. Identifikace ženy je typicky festivalový kousek, který určitý typ publika dokáže přivést k nadšení, ale pro převážno většinu běžných filmových fandů jde o nekonzumovatelné dílko. Z mého pohledu je to silně sebestředná, manýristická a především nudná podívaná, po jejímž shlédnutí jsem mohl jen konstatovat, že jsem úspěšně zabil dvě a čtvrt hodiny svého času. Nejde zdaleka jen o přetaženou stopáž a k uzoufání pomalé tempo, ale jde i o kvalitu výpovědi. Na konci jsem totiž o režiséru Nicollovi, jeho hodnotovém žebříčku, vztahu k ženám a pohnutkách, jakými se řídí jeho chování k nim, věděl v podstatě tolik, co na začátku - tedy nic. Celkový dojem: 25 %. ()
Identifikace ženy patří mezi nejlepší kousky Mistra Antonioniho..! Rozkol citove rozeklaneho umelce, ktery v zivote vlastne nevi, co chce, ale mysli si, ze odpoved dostane od jedine zeny.. ()
Unylá a rozbředlá umělecká ipsace, která si ve svém manýrismu neví rady a bloumá egocentrickou krajinou Antonioniho duše. Nuda a zahleděnost do sebe. Ztráta konceptu a zřejmě i soudnosti. Spousta redundantních prvků, které pouze mlží. Závěrečné vyústění s motivem kosmické lodi plující vstříc Slunci je za hranicí kýče. ()
Film, který je podle mě protivně přesexualizovaný, odtržený od reality, beznadějně zaseklý v době svého vzniku a celkově nesnesitelný i svou délkou. Hlavní hrdina nemusí chodit do práce, tudíž má dostatek času řešit jakési pseudoumělecké problémy, klátit ženský (není bez zajímavosti, že všechny jsou ostříhané na krátko) a pořád se někam přemísťovat autem, což je ve výsledku skutečně úmorné. Dokoukat to bylo utrpení - tematicky podobný Fellini je úplně někde jinde. ()
Identifikácia ženy má príbeh, ktorý je viac menej iba zámienkou nato, aby hlavná postava dostala priestor pre filozofovanie nad vecami lásky, samoty, spätosti človeka s prírodou, alebo životom moderného človeka v meste. Film plný symbolov a metafor, ktoré sa vám budú chcieť lúštiť podľa toho, ako vás pohltí atmosféra snímky. Potom možno budete rozmýšlať nad tým, či jazda autom v hmle je metafora vzťahu, ktorý nevie, kam sa rúti a kedy z neho kto vystúpi, alebo skúškou partnerovej dôvery v nás. Prečo je na konci minulého storočia intenzívny iba vzťah, ktorý sa nepovažuje za normálny, poprípade pouvažujete nad silnejúcou emancipáciou, keď žena každú jar potrebuje meniť partnerov, bez potreby mať dieťa, alebo či je vtáčie hniezdo symbolom potreby postavy režiséra sa usadiť. Mňa to tentokrát s Antonionim bavilo. ()
Silný film. Nedovolím si dát méně než čtyři hvězdičky, i když by po mém soudu mohl mít trochu rychlejší spád. Ale asi je na něm vidět, jak se za čtvrtstoletí zrychlilo tempo filmového vyprávění... Sděluje věci, které se sdělují těžko, možná snáze skrze literaturu nebo poesii... Rozhodně to není mlácení prázdné slámy. Mužské a ženské vnímání je vskutku v tolika věcech odlišné a chlap má opravdu tolikrát pocit, že žena je asi z jiné planety... Samozřejmě, že ten "sluneční výlet" na závěr je jakýsi únik z reálného světa a taky jsem si při té scéně v benátském hotelu říkal: "ty pitomče, obejmi ji, víš jak moc se ve své ženské zranitelnosti potřebuje o tebe opřít"... A je asi typické, že tuhle základní věc v mužsko-ženských vtazích Niccolo nepochopil... Bohužel... Moc se zaměstnáváme hledáním faktů a málo nás zajímá, co druhý opravdu prožívá... Někdy je ta propast tak veliká a všude tolik mlhy, že ani nedohlédneme... ()
Asi po čtyřech hodinách subjektivního času jsem se v domnění, že sleduju nějaký narcisticky rozvláčný "dictor´s cut", podíval na časomíru přehrávače, abych v hrůze zjistil, že ještě zbývá půl hodiny (samozřejmě z té standartní dvouhodinové verze). A to nejhorší teprve mělo přijít, vůbec už nemluvě o kýčoidním závěru. Invenčně naprosto vyčpělý film bez špetky sebereflexe. Na povrchu unylé a monotónní, uvnitř nedotažené, nahodilé a v kontextu italského neorealismu a vůbec myšlenkového kvasu toho období silně redundantní. U některých fragmentů mě přepadal pocit, že se dívám na nějakou adaptaci Rosamund Pilcherové. Z toho mě sice Antonioni vždy skoro okamžitě nějakým propracovaným záběrem vytrhl, ale to je od něho prostě zatraceně málo. ()
Příběh o tak trochu ztraceném režisérovi a jeho hledání ideálu, ať už ženy-milenky nebo ženy-filmové inspirace, možná krize středního věku, možná krize tvůrčí. Nic tu není doslovně pojmenováno, záleží na divákovi, jak si obrazové ztvárnění vyloží. Film, ke kterému se vrátím. ()
ocenenia : MFF Cannes 1982 - Zvláštna cena pri príležitosti 35. výročia festivalu (?) ()
Přepsáno v červnu 2018. Pátrání po jedné ženě je osobitě pojaté hledání východiska z tvůrčí krizí. Michelangelo Antonioni s přibývajícím věkem přidává na filozofické intenzitě a pocit osamělosti je podbarven životním bilancováním. Všímá si konstrukcí společenských schémat. Odcizení se vykupuje únikem tělesnosti, dobrodružství je znakem doby, přílišná citlivost je předurčena k bolesti. Temperament života povznáší, ale jeho forma je nestabilní, náhoda je vrtkavě pokoušena zatemněním smyslu a změnou klimatu. Obrazy metamorfují symboly v myšlenku a bezradnost dominuje vnitřnímu světu. Pátrání po jedné ženě je konfrontace očekávání s ostražitostí, strach z možného vnitřního zranění brání otevřenosti. Samota je jediným bezpečným útočištěm a osamělost je nejstísněnějším lidským strachem, jemuž unikáme. Krize, pochybnosti a zvědavost neustává v hledání odpovědí. Ve víře po nalezení vnitřního klidu. Hlavní postavou hledání očistné cesty z krize tvůrčí i životní je Niccolò Farra (zajímavý Tomas Milian), filmový režisér. Hledá se forma osobního štěstí, milostný život je vláčen rozháraností vlastní duše a přílišnou naléhavostí. Křečovitost je výsledkem, prázdnota neúprosně stupňuje své výhružky, přání se utopilo v mlžném oparu zimní mořské hladiny. Těžká je cesta k vnitřní rovnováze. Hlavní ženskou postavou je Maria Vittoria Luppis, neboli Mavi (zajímavá Daniela Silverio), plod lepší společnosti. Život v povrchnosti, přelétavosti a nestálosti, prožitek každodenní všednosti se stává bolestí. Opojení je cílem, stojatá stálost vyčerpávající slabinou. Důležitou postavou je Ida (šarmantní Christine Boisson), herečka a vůně bezstarostné radosti života. Estetika se pěstuje a život zde dostává svého nejsladšího vrcholu. Nic nemá trvalou hodnotu a proměnlivost přináší zmatený smutek. Z dalších rolí: na Niccolovu zvědavost odpovídající mladá atraktivní dívka z lepší společnosti (Lara Wendel), Niccolova starostlivá sestra a gynekoložka Carla (Veronica Lazar), nová Maviina přítelkyně (Arianna De Rosa), Niccolův kamarád a spolupracovník Mario (Marcel Bozzuffi s hlasem Oresteho Lionella), vytrvalý nástroj zastrašování (Gianpaolo Saccarola), Maviin odtajněný otec (Dado Ruspoli), Niccolův zvědavý synovec Lucio (Itaco Nardulli), či Niccolova bývalá manželka Nadia (Enrica Antonioni). Pátrání po jedné ženě je osobité vypořádání se s tvůrčí krizí a poetizující filozofování. Antonioni a jeho životní zkušenost v intelektuálním jazyce poezie. ()
Dřístyprdní záležitost. ()
Není to úplně klasický Antonioni, spíše mi to připomína Ingmara Bergmana. Ovšem řemeslná preciznost tu rozhodně je. ()
Tenhle Antonioni se mě nějak nedotkl. Řemeslně jako vždy na výši, hlavně Di Palmova kamera úchvatná, ale myšlenkově mi to přišlo poněkud pubertální – ano, ženy jsou záhadná stvoření, ale pro mě záhadná jinak a v jiných věcech, než ukazuje tento film. Jaksi se mi nepovedlo ztotožnit s postavou mého věku, která pořád ještě řeší to, co řeší, takže jsem protentokrát zůstal emočně mimo hru. Ale zase na to, jak mě obyčejně rozčilují sebestředné filmy o režisérech v tvůrčí krizi, to nedopadlo tak hrozně :-) ()
Předpokládám, že do hlavní postavy promítl Antonioni sám sebe a chtěl nám říci cosi ve smyslu, že je rozervaným géniem, jehož životem prochází spousta krásných žen a on chudák neví, pro kterou se rozhodnout. Nic proti této masturbaci, vadí mi spíš nedostatek nějakého nadhledu a nezajímavý a průměrně zahraný hlavní hrdina. Daleko zajímavější (a také krásnější, samozřejmě) jsou ženské postavy, kvůli nim stojí za to se na film mrknout. ()
Pátranie po jednej žene je v skutočnosti pátraním po samostatnej identite vymysleného režiséra – ako hlavnej postavy hľadajúceho ideálnu protagonistku do svojho filmu s ktorými však okrem úsilia obsadiť ich do filmu začína i milostné avantúry. Hlavný hrdina si prostredníctvom ženy chce vyjasniť nevypovedané existenčné otázky ohľadom seba samého a taktiež prostredníctvom nej má v úsilí dohnať svoje vedomie na štádium chápania spoločnosti a sveta ako takého. Táto naoko jednoduchá úloha, sa stane nesmierne psychologicky komplikovanou, kedy samotné hľadanie napreduje k absolútnej dezilúzii v stanovisku, že hľadanie nového sa musí utužovať v koreňoch starého. Séria začiatkov a galéria úpadkov zračiaca sa aj v prevedení filmu. Je citeľná autorova vyčerpanosť prameniaca z nedostatku síl pre komponovanie nových nápadov . Tie sa mali stavať na základe autorových stále sa valiacich invencií. Autor však týmto filmom neoficiálne udal aktuálny stav svojho vonkajšími vplyvmi lynčovaného bytia. Zrejme sa zneistili autorove vízie a narazil na sklamania – tie dokonale vo filme odrazil. „ Epiky lačná“ kritika však v 80. rokoch nemala na film priaznivé slová. Dokonca existovali verzie, že autor filmom vykráda vlastnú filmografiu. Nejednalo sa pritom o autorove strácanie filmárskych schopností, ale o verné zinterpretovanie stavu mysle , kde blúdenie a nezmyselnosť mali zohrávať dominantnú úlohu. Vo filme síce takmer absentuje dej, ale na druhej strane sa divák smie prizerať špecifickej atmosfére. ()
Až čtrnáct dní po zhlédnutí jsem se rozhodla napsat komentář, protože mi film neodbytně straší v hlavě. Takhle se toho snad zbavím. Námět a scénář nic moc, jak jsem u Antonioniho alespoň já zvyklá. On však z toho nic udělá Něco, což je dáno opravdu jen géniovi nebo dítku štěsteny. Zvláštní a podivnou atmosféru snímku ještě umocňuje výběr herečky - ženy s pohledem v očích, který se zdá vycházet z jiného světa. Právě takové ženě se říká femme fatale. Veškeré to dráždivé pnutí ve filmu vychází od ní, spolu s postupným odhalováním jejího tajemství. Líbí se mi věta, kterou píší distributoři snímku o hlavním hrdinovi (Antonionovu druhém já), který po celý život marně hledá ideální ženu: "...otázka stojí nakonec docela jinak: nikoli jak nalézt to pravé, ale jak udržet, co zbylo." To zřejmě vystihuje autorův hlavní záměr. Budu škodolibá a napíšu, že stačí zůstat věrný tomu, co jsem si vybral/a a nehonit se za chimérou. Ovšem na druhou starnu paltí, že pokud bychom se nehonili za těmi chimérami, tak by taky nakonec nevzniklo nic krásného. ()
Huh. "Identifikaci" jsem viděl už přesně 3x. Přestože mám stále jisté potíže pochopit, o co režisérovi (postavě i tvůrci) šlo, na film mě kupodivu pořád baví se dívat. Rozhodl jsem se ho považovat za osmdesátkové 8 a 1/2. Hlavní hrdina hledá hned dvě, první na lože a aby poslouchala jeho plky, druhou do filmu. Ani s jednou nemá štěstí. Proč? Budu přízemní a dospívám k závěru, že na to jde blbě. Především mu nedochází, že už má to nejlepší za sebou (autor se narodil roku 1912, zjevně autobiografický film byl natočen roku 1982; calculemus...) a ženy se trochu vykrucují, za druhé, naprosto neitalsky aplikuje na své oběti zcela liché (přestože pochopitelné) koncepty, místo aby výhradně jednal. Protože / přestože film nabízí slušnou přehlídku uvěřitelných, ale pohledných těl, o ženy tu vlastně vůbec nejde, a to trochu dráždí. Režisér, oba dva, kolem sebe narcisticky cosi projektují, dialogy ZJEVNĚ vycházejí ze zápisků, postřehů (jaké produkuje i hlavní postava), takže film svým způsobem funguje jako sbírka aforismů, jako organické dílo trochu méně (což platí pro většinu Antonioniho filmů, s nimiž jsem měl tu čest). Proč se mi ten film stále líbí? Předně je hezky natočený. Barevná paleta se drží velmi světlých odstínů červené a zelené. Každý střih předhodí divákovi záběr hezký sám o sobě. Zprvu podivná symbióza Antonioniho novovlnného citu pro film a S&M hudby Johna Foxxe, pohrobka té lepší mutace Ultravox, nepřestává fascinovat po celou, nestřídmou dlužno dodat, promítací dobu. Zdánlivá roztříštěnost děje, jíž lze podezřívat za produkt scenáristické bezradnosti, přináší stále nová překvapení i určité vyvrcholení, přestože s klasickou dramatickou křivkou neoperuje ani náhodou. Dalo by se říct, že film je, stejně jako žena, jíž se pokouší identifikovat, svůdným tajemstvím. Rozhodně jsem s ním neskončil. ()