Režie:
Martin Hollý ml.Kamera:
Stanislav SzomolányiHudba:
Svetozár ŠtúrHrají:
Vladimír Kratina, Michal Dočolomanský, Darina Šimanská, Ctibor Filčík, Štefan Kvietik, Vlado Müller, Jana Krausová, Tatiana Kulíšková, Teodor Piovarči (více)Obsahy(1)
Inženýr Emil Oršula (Michal Dočolomanský) je schopným vedoucím, který moc dobře ví, jaké kroky učinit, aby vytvořil efektivní podnik. Již zvelebil několik autoservisů a dostává se do čela dalšího. Nade vše si pak cení poctivé práce. Podle něj ji ale člověk skutečně vykoná jen tehdy, pokud za ni dostane zaplaceno víc, než je běžné. On sám pak uznává úplatky jako něco zcela přirozeného. Vedle toho se do svého nového působiště dostává nový a nadějný chirurg Daniel Turčan (Vladimír Kratina), který na druhou stranu zcela odmítá brát od svých pacientů peníze. Náhoda svede oba muže dohromady a doktor se stane zákazníkem v Oršulově autoservisu a ten zase pacientem doktora Turčana. Nastává mezi nimi vyhrocený názorový střet, kdy jeden bere svůj nejlepší výkon jako samozřejmost, druhý je však přesvědčen, že se za „příplatek“ dá vždy udělat víc… Film režiséra Martina Hollého natočený podle rozhlasové hry Štefana Šmihla se vyjadřuje k nadčasovému problému úplatkářství ve spojitosti s falešnou lidskou morálkou. Název pak vychází z latinského citátu mortui vivos docent, tedy „mrtví živé učí“, který se používá v patologické praxi. Zde je ale použit v širším smyslu, a to že nás smrt může poučit nejenom v oblasti medicíny, ale mimo jiné i v morálních otázkách. (Česká televize)
(více)Recenze (39)
(2y),,Pred nedávnom som mal myokardy dvoch ľudí - srdce prvotriedneho gaunera, ktorý veľkú časť svojho života presedel v base, a to druhé patrilo naozaj vynikajúcemu človeku. Keby som o tom nevedel, ani ten najlepší mikroskop by nerozlíšil, komu ktoré patrí. Rozlíšujú nás len gény." ... Nenápadný, nie príliš dlhý film, ktorý Martin Hollý poňal ako komornú psychologickú drámu, o každodenných pracovných starostiach doktora a inžiniera. Konfrontácia svetov týchto dvoch ľudí úspešne si budujúcich kariéru začína byť zaujímavá vo chvíľach pribúdajúcich stresujúcich udalostí doktora (drobná havária, smrť beznádejného pacienta) a vyhrocuje sa od ich prvého spoločného stretnutia. Medzi nimi figurujú nielen povinnosti, starosti, ženy, ale predovšetkým peniaze. Každý ďalší vztyk pragmaticky poctivého človeka s večným úplatkárom stupňuje na vývoji konfliktu, ktorý síce nenarúša kvalitu odvedenej práce, ale v psychologickej hĺbke nadobúda tragických rozmerov. Film nemoralizuje, ale naopak sa snaží o zachytenie psychologickej stránky postáv. Vedľa Vladimíra Kratinu v hlavnej úlohe ma zaujal najmä Štefan Kvietik v postave patológa. Jeden z najlepších slovenských filmov, v pomerne netypickom žánri s výraznou kritikou spoločnosti. (85%) ()
Martina Hollého mám dávno v úctě, protože je to pan režisér, který dokáže vystavět drama, až se dech zatají. Zároveň umí vykreslit i obyčejné příběhy, ale s takovým vnitřním nábojem a gradací, jako se to povede málokomu. Ve spojení s Jiřím Křižanem je to sázka na jistotu. Mírně rušivá hudba v závěru filmu nemohla pokazit celkový dojem. Střetnutí dvou různých světů, kde každý uctívá jiné hodnoty, každý z nich jede na rovinu, ale není schopen dešifrovat gesto svého protihráče. V osmdesátých letech se najde jen málo dramat, která se tomuto vyrovnají. ()
Život lékaře je velmi obtížný i po stránce lidské, zvláště, když se potká se smrtí, kterou se snaží u mnoha svých pacientů odvracet . Příběh o dvou mužích, z nichž jeden má hodnoty správné a druhý velmi přikreslené až pokřivené, z čehož vzejde tragický konec. ()
Není to šedesátkový Hollý, ale stále nadprůměrný. Režiséra zřejmě uchvátilo Kratinovo hrubiánství a nabízí mu velmi výraznou roli. Ač Vladimír nechal svůj hlas na Barrandově, role mu sedla výborně. Dočolomanský a spol. jsou záruka kvality. I když Vladova role mohla mít delší jednání a závěr se mi zdál lehce ukvapený, jedná se o velmi zajímavý střet a vlastně i charakterní souboj dvou cílevědomých a úspěšných mužů a jejich vizí budoucnosti. Film o hledání jistoty. V obálce či náručí ženy. Jeden z nejzásadnějších slovenských režisérů i kameramanů zde společně opět zanechávají další filmový počin, který by neměl uniknout žádnému československému znalci. ()
Scénář je ve své podstatě jednoduchý, pouze klade do střetu rozdílné vnímání hodnot. Je škoda, že epizoda s Brezíkem byla tak krátká. Film by klidně snesl mnohem delší stopáž. I pohodové přátelství Turčana se Stropkem by si zasloužilo více scén. Jen bych se možná pozastavila nad latinským rčením Mortui Vivos Docent, jehož je název filmu překladem, a doufala, že v případě tohoto snímku to neplatí. ()
Martin Hollý málokedy sklame. Nemusí vždy ohúriť, ale zmysel jeho film mal vždy. Mŕtvi učia živých je o nedorozumení dvoch mužov, ktorý každý žije v takpovediac inom etickom svete. Ale keďže fyzicky žijú v tom istom a osud ich zviedol k sebe, dá sa o tom nakrútiť plnohodnotný psychologický film. Už len samotné pohľady na Dočolomanského nemú a premýšľajúcu tvár stačia k tomu, aby sme vedeli, čo sa mu odohráva v hlave a prečo. Škoda doslovného a režijne nie príliš šťastne uchopeného záveru, ja by som to nechal otvorené. Korením je prítomnosť Vlada Mullera, ktorý si každý moment kradne pre seba. Dabing Vladimíra Kratinu nepovažujem za najšťastnejší. ()
Vynikajúca dráma dvoch mužov a ich postojov k životu. ()
Zpočátku jsem měla pocit, že to bude spíš taková socialistická moralitka o braní či nebrání úplatků, kterou třeba brát poněkud s nadhledem, ale docela brzy jsem si uvědomila, že jsem se dost mýlila. Vlastně šlo o dost hluboký ponor do myšlení a uvažování různých lidí, především tedy těch dvou mladých mužů, v hlavních rolích. Jako by už nebylo dost, že se člověk drží morálních zásad, z drsné pointy, mimo jiné, vyplývá, že dobrý doktor musí být i vynikající psycholog. Mají to ti zdravotníci těžké. ()
Zvláštne politická a dobe nečakane poplatná moralita s výborným Miškom Dočolomanským a bezfarebne sterilným Vladimírom Kratinom..o degenerácii režimu, ako sa píše v obsahu, sa tu zbytočne prvoplánovo hovorí, i v tomto prípade by platilo menej je niekedy viacej. ()
80% ()
Nadčasový snímek o životních hodnotách. 1) Citace z filmu Jáchyme hoď ho do stroje považuji za nevhodné. Film totiž ani není o úplatcích, přestože se o nich mluví po celou dobu. Jeho základní morální východisko je nadčasové - platí dnes jako tehdy. Jde o žebříček životních hodnot._____ 2) Autoři staví do proti sobě chirurga, pro něhož je práce životním posláním a který motivační stránku peněz podceňuje a schopného vedoucího autoservisu, který naopak pracuje, protože se chce mít co nejlépe. Oba jsou poctiví, každý svým způsobem. Chirurg dělá, co má, protože je to jeho povinnost. Vedoucí autobazaru nikoho neošidí a pečlivě dbá, aby za svou nadhodnotu, vyjádřenou úplatkem, zákazník dostal, co dostat má._____ Vlastně nevidím morální rozdíl mezi úplatkem v socialismu a možností nákupu lepší péče, služby či zboží za vyšší cenu dnes._____ 3) První půlka snímku je dynamická, druhá pak utahaná._____ 4) Zaujalo mě, že jsem jedinkrát neslyšel slovo soudruh._____ 5) Nepřekvapivý, i když nepříliš věrohodný konec pak završuje střet dvou rozdílných přístupů k životu. ()
Martin Hollý je zárukou kvality, daleko hodnověrnější než ISO 9001 - EURO CERT a další deklarované značky. Drobný příběh o mystickém vlivu peněz propojujících materiální a mentální svět, jeho filigránová stavba, přesně odměřené dávkování děje, jehož důsledkem je napětí, povolně se stupňují od začátku do konce, včetně nevtíravé kamery, scénáře, na který se dá spolehnout, čistého střihu, jednoduchě (a s dějem svázané) vybrnkávačky na kytaru; to jsou znaky (značek není třeba) světového režiséra. ()
Mortui Vivos Docent - citat, ktory znamena Mrtvi ucia zivych, a pouziva sa hlavne na psychopatologii. Nudna normalizacna agitka o uplatkoch. Pre divaka moze byt zaujimavejsia len vdaka ucasti hercov ako V. Muller /Kobaltova Veza, Majster Kat/, Stefan Kvietik /vzdy som ho neznasal, paradoxne nie pre narodnost, Boxer a Smrt, Medena Veza/. Docolomanskeho nemam rad, nie je my sympaticky. Za rok 1983 by som v ceskoslovenskej kynematografii dal urcite vyssie Smoljakov Jara Cimrman lezici Spici, Menzelove Slavnosti Snezenek, Zanik samoty Berhoff, popripade aj prvy diel Troskovej trilogie Slunce seno. 35 % ()
Velmi dobry film, ze zakulisi autoservisu a nemocnice. Primarne jsou zde vsak slusne vykresleny postavy vedouciho autodilny (snad nejlepsi role Docolomanskeho) a chirurga (Vladimir Kratina uz tak presvedcivy nebyl). Nepravem opomijeny film. ()
Možno to nie je typický psychologický film, skôr obyčajná dráma, ktorá ale fungovala vtedy a funguje aj dnes. Príbeh je totiž nadčasový. Opäť zdarný počin Martina Hollého. Zaujímavé, ako dobre je spracované nemocničné prostredie a aj mikrodrámy a napätia v ňom fungujú lepšie než v hocakých zahraničných filmoch/seriáloch z nemocničného prostredia. Zápletka fajn, teda až na ten dramatický záver pritiahnutý za vlasy...obe hlavné postavy boli vykreslené dostatočne inteligentne, aby ktorákoľvek z nich niečo podobného spáchala. Kratina bol v slovenských filmoch často obsadzovaný, tu je bohužiaľ nadabovaný nevhodným hlasom p. Dančiaka. Sorry, ale Dančiak nemal okrem Alfa a rozprávok dabovať už asi nič iné. ()
V osmdesátých letech už se prostě vědělo, že bez té trochy kapitalismu ta ekonomika fungovat nemůže. Postrkovaly to úplatky, melouchy, veksláci a další filutové, pak jsme sice měli všici stejně, ale někteří přece jen víc. Michal Dočolomanský je šéfem autoservisu a peníze jsou pro něj jediným motorem jeho života. Za dobrou práci je třeba dobře zaplatit, ale pokud nejsem schopen dobře práci odvést, peníze nepřijmu. Když jde na banální operaci do nemocnice, vezme si sebou obálku s penězi, aby podpořil úsilí chirurga, a ten pak odvedl "naprůměrný výkon". Neuvědomuje si, že chirurgie není autoservis, že v medicíně se občas operuje i bez obálek, a to ho celkově dost rozhodí. Octne se v prostředí, které nezná, ztrácí půdu pod nohama. Zároveň jeho duševní pochody nepochopí ani ošetřující lékař, který tak udělá zbytečnou, i když ušlechtilou chybu. Film vlastně chce asi naznačit tu pekelnou "rozesranost" našeho režimu v osmdesátých letech, a to se mu v podstatě daří. Dva tři lidské osudy, dobře napsané. 70% ()
"V jakém světě to žijete," ptají se navzájem mladý chirurg a vedoucí autoservisu. Konfrontace Vladimíra Kratiny a Michala Dočolomanského je konfrontací dvou zcela odlišných světů, a to ani ne tak světů profesních (zde se autoři snímku naopak snaží ze začátku poukázat na určité paralely těchto dvou zdánlivě odlišných profesí) jako především hodnotových. V mezní situaci, jakou je vážný nemoc jednoho z nich, se přitom ukáže, jak málo jsou tyto světy navzájem kompatibilní. Vedoucí autoservisu je přesvědčen, že "když máš a dáš, dostaneš všechno na světě" a tak se nedokáže vyrovnat s tím, že chirurg odmítá přijmout úplatek za provedení jeho operace. "Proč mi berete jistotu, že každá poctivá práce něco stojí," ptá se nechápavě. Šokující vyústění filmu pak jen dokládá, jak hluboká je propas mezi těmito světy. Nezbývá tak než souhlasit s komentářem doktora z patologie: "Udělal jsi, co jsi musel...on ostatně též". Pokud bych měl jinak hodnotit herecké výkony, přesvědčivější mi přišel Michal Dočolomanský a to zejména v úplném závěru. Kratinovo herectví mi naproti tomu přišlo až přehnaně úsporné. Co rozhodně stojí za ocenění je pestrobarevná hudba Svetozara Štura a zejména pak kytarové sólo v úvodu i samotné závěru snímku. ()
Martin Hollý zase nezklamal. Jsou tam 2 děje, 2 životy. Jeden frajer úplatky bere, jiný je odmítá. Paradoxně to odmítání vede ke tragedii. Skvělé herectví Kratiny a Dočolomanského. Ani já, zkušený divák jsem tak tragický konec nečekal. Jelikož jsem ale po nemocnicích stále, je to velice realistické. Strach z pomalého umírání vás ochromí jako droga. ()
Kombinace Marin Hollý ml. Jiří Křižan málokdy sklame. Nenápadné drama nejenom o lidských a morálních hodnotách, přátelství chirurga s patologem odehrávající se většinou v prostředí nemocničním a méně, ale nikoliv nepodstatně také v autoservisu spolu s výbornými hereckými výkony (Dočolomanský, Kratina, Kvietik, Muller, Filčík a další) popisuje velice zajímavě "střet" dvou světů i různých morálních hodnot a dává divákovi nemálo podnětů k zamyšlení. "Vzdálenost resp. nekompatibilita dvou různých světů" se nejvíc projevuje v situacích mezních a parafrází hlášky "nevracej úplatky, nevracej úplatky, nevracej úplatky nebo ..." nakonec dospěje až k šokujícímu závěru. Komentář "Udělal jsi, co jsi musel, on ostatně též" vystihuje všechno. Ani po více než třiceti letech tento mimořádný film neztratil nic ze své působivosti, jen se za ta léta "zase trošku" obměnila (čti degenerovala) ta lidská a morální pravidla v současné společnosti ... ()
Ak by sme chceli ku kinematografii pristúpiť redukcionisticky a vyňať z jej artefaktov hláškonosné pasáže, presné by momentálne bolo rozpamätať sa na „Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš!“, časovým odstupom posvätenú prostopravdu, ktorú vo filme Oldřicha Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! vyslovuje postava Karfíka zahraná Ladislavom Smoljakom. Uvedeným sme zároveň nechceli nepoškvrnenému diváctvu nič z filmu Mŕtvi učia živých zaspoilerovať, ale už sa stalo. Na spoilery totiž opätovne nehráme a práve ste boli upozornení. ___ Martin Hollý, veľké meno, grandiózny tvorca, epik slovenskej kinematografie s ľahkosťou hoviaci si v žánrovej rozmanitosti, epik hlavne čo do počtu nakrútených filmov, cca tridsiatich hraných celovečerných. Spomedzi nich aj televíznych, aj tých určených pre kinodistribúciu. A vlastne sa uňho nájdu aj nejaké tie seriály, televízne inscenácie a v ranej tvorbe aj krátke dokumenty. Režisérskym štýlom to bol epik síce tiež, ale to už o čosi menší, Mŕtvi učia živých nech sú nám k tomu príkladom. S ľudským druhom je zle. Už aj názov filmu samotný ho degraduje a odsúva kdesi za hranicu životnosti a živosti, jednej z definícií jeho existencie. Mŕtvi v ňom stoja nad živými, učia ich a odovzdávajú im svoje poznatky. Lenže to radšej nemuseli. Tí mŕtvi sa totiž za svojho života nevedeli stotožniť s kohosi inak nastaveným morálnym kódexom a koexistovať s ráznym odmietaním lačného privyrobenia si úplatkami. Totiž tie sú vraj samozrejmosťou, každý bez rozdielu ich prijíma a hrabe pre seba. Ono odmietnutie identifikovať sa s morálnou bezúhonnosťou vyúsťuje v rozprávaní k samovražde. Tú ako bezvýchodiskový akt pácha Michal Dočolomanský, teda Emil Oršuľa, ním zahraná postava, ktorú sme vyššie v texte poňali ako synekdochu mŕtvych. Pre jeho stále živého oponenta Daniela Turčana, hrá ho Vladimír Kratina, dabuje Stano Dančiak, je Emilova smrť mementom, ktoré mu v podstate odkazuje, že hlbinne vsadený Kantov kategorický imperatív je len do praxe neprenositeľnou, smrtonosnou táraninou. No Dano, ak sa ti dá, s týmto vedomím ďalej ži. Férovosť a neohybná morálka sa zrazu vkladajú do polohy celoživotného tápania nad pravosťou a čistotou takého postoja. Ale to sme už na konci, takže na chvíľu sa v tejto moralitke vráťme späť v čase. ___ A keďže Martin Hollý vlastní titul zaslúžilý umelec a nemá ho len tak pre nič za nič, Mŕtvi učia živých nie sú iba onou moralitou, pretože za ňou je skrytý Hollého identifikovateľný štýl, také to skúmavé snímanie z opodiaľ, teleobjektívom, ktorý je vo viacerých scénach v takmer neustávajúcom, mierne plíživom pohybe. Kameraman: Stanislav Szomolányi. Ten spomínané zábery dôkladne strieda s tými snímanými zo statívu, disponujúcimi pevne ohraničeným rámom a veľkosťou. Mŕtvi učia živých je Hollý v takej tej polohe klasickej narácie v rámci jeho tvorby oscilujúcej kdesi medzi Nočnými jazdcami či prvými dvoma výňatkami z horskej trilógie, Medenej veže a Orlieho pierka. Príznaky klasického rozprávania sa prejavujú napríklad u postáv, ktoré napĺňajú konkrétne stanovené ciele. Emil má zdravotné problémy a chce byť vyliečený, Daniel je ten, ktorý to má vykonať. Veľmi zreteľný znak tohto naratívneho módu sa ukazuje aj v prestrihávaní medzi súkromnou a pracovnou líniou. Súkromnú v tomto filme reprezentuje manželský vzťah medzi Emilom a jeho manželkou a načínajúci sa milenecký medzi Danielom a susedkou a zároveň kolegyňou z nemocnice Elenou. Tá spočiatku frigidne odoláva a čo sa týka literatúry, dokáže do konca dočítať len Gričskú čarodejnicu a Čachtickú pani. Emil je inžinier, ktorý rád sekíruje svojich podriadených a rovnako rád sa poneviera v baloniaku po autoopravovni. Daniel je chirurg začínajúci v novej nemocnici a sťahujúci sa do nového bytu. Rozprávanie plynie lineárne a odohráva sa v priebehu niekoľkých dní, koľkých presne nie je jasné, časové rozmedzie je rozplynuté. Precízne je obmieňanie jednej a druhej naratívnej línie, Emilovej a Danielovej, teda dvoch morálnych životných fungovaní. Obom je spočiatku venovaný takmer rovnaký čas. Dve-tri scény z jednej, dve-tri z druhej a tak ďalej. Až kým sa vzájomne nepretnú a páni spoločne nestretnú u Emila kvôli Vladovmu haprujúcemu autu. Od tohto momentu sa rozprávanie znova rozteká do dvoch línií a postupuje totožne ako na počiatku. To však len do ďalšieho stretnutia, keď si Daniel z autoservisu vyzdvihuje opravené vozidlo. Toto rozbiehanie a zbiehanie je ústredným naratívnym motorom filmu. Centrálne dve línie pôsobia ako aplikovanie techniky paralelnej montáže, čo je však v tomto prípade neverifikovateľné, keďže informácie o časových údajoch práve prebiehajúceho deja sú nám utajené, teda nemôžu byť vnímané ako paralelné. Vlastne časovo nie, vzhľadom k sebe samým už áno. Pre Emila sú peniaze morálnym determinantom a úplatky nezboriteľnou istotou, že každá poctivá robota čosi stojí. Chirurg je zásadový a neúplatkársky. Hoci sám ich Emilovi pri oprave auta ponúkne, od iných sa principiálne kŕmiť nenechá. Ak by sme napísali, že Nemocnica na okraji mesta tu obcuje s Herzovým Upírom z Feratu, zbytočne by sme potenciálnych divákov zavádzali, tak k napísanému radšej dodajme, že klímy nemocnice a autodielne z dvoch vyššie uvedených výtvorov, sú tu skondenzované do jedného diela. To len na predstavu, aby ste vedeli, po akých priestoroch sú naratívne linky prevažne vedené. ___ Film využíva kontinuálny štylistický systém, štýl v ňom slúži sujetu, je mu absolútne podriadený a nijako na seba neupozorňuje, akoby „sám seba zamaskoval“, pretože podstatnejšie je precízne divákovo orientovanie sa v rozprávaní a nie ťahanie mu motúzov popod nos a zahmlievanie. Pri použití recenzentskej rétoriky spred tridsiatich rokov a jej citovaní sa dostaneme k čomusi ako „s použitím modelovej situácie došlo k uplatneniu istej zjednodušenej kresby charakterov oboch hlavných postáv, ktoré sa v priebehu deja nemenia, iba prehlbujú stopu svojho charakteru vo filme. Táto čiernobiela polarita ide však na úkor nielen dramatickosti postáv samotných, ale i celého filmu, ktorý je vo výsledku skôr komorným tvarom, sústredeným len na hlavných predstaviteľov. Ostatné postavy filmu sú len nevyhnutným inventárom. Netvoria adekvátnych spoluhráčov, ktorí by prehĺbili poznanie oboch protagonistov.“ (Obuch, Andrej: Kamerou a perom. In Smena. 2.8.1984) ___ Môžeme viac než súhlasiť, pretože film je postupne redundantný ani nie tou vykonštruovanosťou, to je nepresné slovo, skúsme inak, tou tézovitosťou, resp. jednostrannosťou postáv. Slabiny sa prejavujú pri výstavbe jednotlivých scén, ktoré sémanticky vypovedajú zväčša o priepastných kontrastoch medzi Emilom a Danielom a ich dvoma morálnymi princípmi. Jednoducho postavy nefungujú až tak dokonale ako komplexné plnokrvné individuality v celej svojej zložitosti. Jeden je morálne čistý, druhý skazený, toto má byť celé, nič medzi tým, žiadne vzájomné prestupovanie týchto životných postojov. Alebo vlastne nie, táto výčitka neplatí, pretože keďže sa nepohybujeme v relativistických postmoderných vodách, ale na Kolibe 80. rokov, také čosi radšej nespomeňme, lebo môže to byť použité proti nám. To, že Mŕtvi učia živých sú v konečnom dôsledku tvarom, ktorý čosi až zreteľne pranieruje, hranou diskusiou na tému odlišných morálnych axióm dvoch protichodných existencií, zároveň neznamená, že sú ešte aj veristickým svedectvom a hĺbkovo dolujúcou sondou zavedenou do nátur dvoch mužov, o ktorú sa však očividne chceli otrieť. () (méně) (více)