Tokio!

Tyto povídky mne nadchly všechny tři. Většinou si vytvořím nějaké pořadí a tady to nejde. Každá je jiná, ale obsahuje vždy nějaký prvek, kterým si mne získala. V první povídce je to metamorfóza. To mne odjakživa fascinovalo. Od Ovidiových Proměn po všechny možné vlkodlaky. Nenapadlo mne podle názvu, že uvidím metamorfózu takového druhu a tak skvěle zakomponovanou do jinak civilního příběhu. Michel Gondry už mne hodně zaujal Věčným svitem a Naukou o snech. Povídka Merde zas vzbudila ty pocity, kdy z něčeho jde strach a zároveň je to i vtipné. A především to, že i Hovňák, kterého bychom nejraději vymazali, zasluhuje v konečném řešení kapku důstojnosti. Poslední povídka měla pro mne kouzlo v podobě "knoflíkové" dívky. Byl to od režiséra roztomilý nápad, kterak vytáhnout toho jezevce na vzduch. Určitě chci od všech třech režisérů vidět i další snímky. (20.11.2012)

Celkový dojem za pět hvězd zkazila prostřední část od Leose Caraxe. Patrně je to ale tím, že jsem nepochopila záměr autora. Spoiler! Musím ovšem přiznat, že kombinace jazyků byla naprosto skvělá. Kontrast libozvučné francouzštiny s jazykem "posledních Klingonů přeživších na planetě Zemi" - dokonalé. (31.03.2010)

Dechberoucí zkušenost. Gondryho úvodní povídka s jeho typickými nedospělými, pasivními hrdiny je sice o něco slabší, ovšem přístup, který třeba na celovečerný ploše Nauky o snech nepůsobil uplně soudržně, zde, v Japonsku, v zemi, jejíž kinematografie je plná podivných nedospělých postav či kultu roztomilosti, naopak působí mnohem patřičněji a vposledku i svěže. Zato Caraxova povídka Merde je jedním z nejsilnějších kinematografických zážitků poslední doby. Jestliže první záběry upoutají velmi silně pozornost k formě, velmi brzy zjistíme, že toto není pouhá originálně natočená hříčka, nýbrž precizní studie konfrontace s jinakostí na pozadí fascinujícm způsobem vykonstruovaného fikčního světa. Bongův závěrečný příspěvek je pak jemně natočené zkoumání hranic mezi klidem a pohybem jak na metaforické tak na doslovné rovině. (09.02.2009)

První příběh o dvojici, jenž si myslí, že v Tokiu začne konečně pořádně žít, o hledání nejen bydlení, ale vlastně sama sebe, byl sice fajn, s velmi dobrou pointou, od mého oblíbeného Michela Gondryho bych ale čekala trochu víc. Druhá část o velmi podivném muži měla zajímavý nápad, byla ale celkově dost rozvleklá a závěr až moc absurdní, což odrazuje od hledání hlubších myšlenek (které tam, věřím, opravdu jsou). Až poslední, příběh o tom, jak lehce člověk propadne do úplné izolace od ostatních, příběh dvou lidí, kterým nejednou pomůže typické tokijské zemětřesení, nejen upozorňuje na stále se častěji objevující celosvětový problém takzvaných hikikomori, ale působí moc mile, má spád a diváka určitě vtáhne do sebe. (22.07.2010)

Nejvíc na mě zapůsobila první povídka, druhé dvě mají sice zajímavý námět i zpracování, ale nepřipadají mi už tak kompaktní. Interior Design se mi navíc moc líbí vizuálně, i téma je mi nebjližší. Gudaulin píše o "zbytečných lidech", což je další možný způsob nahlížení na věc - mně zas naopak přišlo, že hlavní hrdinka nechce podlehnout zavedenému systému a dělat v podstatě nesmyslnou práci, a chce být jednoduše užitečná plus dělat to, co ji baví. Jednoduché, ale v jednoduchosti je krása. (02.02.2012)