Tokio!

Několik pokusů to dokoukat a vzdávám to. První povídka, pul hodina nudy, kdy cekate, co se zacne dít a po pul hodine se slečna promění v židli... to jsem nepobrala. Pointu jsem nenašla. Druhá povídka ... dala jsem asi tak 5-8 minut a doslova jsem trpěla tím, že mi to přišlo úplně mimo. Magořina bude to pravé slovo. Třetí povídku jsem jen zkusmo dala pár vteřin z půlky děje a definitivně jsem to zabalila, že to zkoušet ani nebudu. Pro mě je to mega filmařská intošina. (27.02.2012)

Nejvíc na mě zapůsobila první povídka, druhé dvě mají sice zajímavý námět i zpracování, ale nepřipadají mi už tak kompaktní. Interior Design se mi navíc moc líbí vizuálně, i téma je mi nebjližší. Gudaulin píše o "zbytečných lidech", což je další možný způsob nahlížení na věc - mně zas naopak přišlo, že hlavní hrdinka nechce podlehnout zavedenému systému a dělat v podstatě nesmyslnou práci, a chce být jednoduše užitečná plus dělat to, co ji baví. Jednoduché, ale v jednoduchosti je krása. (02.02.2012)

Tyto povídky mne nadchly všechny tři. Většinou si vytvořím nějaké pořadí a tady to nejde. Každá je jiná, ale obsahuje vždy nějaký prvek, kterým si mne získala. V první povídce je to metamorfóza. To mne odjakživa fascinovalo. Od Ovidiových Proměn po všechny možné vlkodlaky. Nenapadlo mne podle názvu, že uvidím metamorfózu takového druhu a tak skvěle zakomponovanou do jinak civilního příběhu. Michel Gondry už mne hodně zaujal Věčným svitem a Naukou o snech. Povídka Merde zas vzbudila ty pocity, kdy z něčeho jde strach a zároveň je to i vtipné. A především to, že i Hovňák, kterého bychom nejraději vymazali, zasluhuje v konečném řešení kapku důstojnosti. Poslední povídka měla pro mne kouzlo v podobě "knoflíkové" dívky. Byl to od režiséra roztomilý nápad, kterak vytáhnout toho jezevce na vzduch. Určitě chci od všech třech režisérů vidět i další snímky. (20.11.2012)

Interior Design - výborné, přes prázdniny zhltnu ještě pár dalších filmů Michela Gondryho a po prázdninách ho řadím do mé topky. I v prostředí takového velkoměsta jako je Tokio se Gondry neztratil, spíše naopak předčil všechny své kolegy. Pravda, v porovnání s jinými celovečerními filmy se jedná pouze o odvar jeho schopností, ale i tak zde můžeme vidět jeho kreativní pohled na svět. Merde - hodně ulítlý krátký film, který režisér Leos Carax ne moc dobře zvládl. Od té doby, co se do filmového světa vyloupl Quentin Tarantino se nemohu ubránit dojmu, že povídku podobného stylu by uměl natočit jedině on. Respektive natočit ji tak, aby nebyla nudná, aby měla spád a aby vyzněl ten tak trochu provokativní konec. Celkově nejslabší článek filmu. Shaking Tokio - milá povídka, kterou poctíme nejvíce tím, že o ní prohlásíme, že je milá. Žádné větší ambice nemá. Možná tomu chybělo trochu zachycení kouzla okamžiku, možná ta povídka moc rychle a trhaně přeskakuje od jedné věci k druhé, možná jsem tam nenalezl to kouzlo, protože nejsem Japonec. DĚLENO TŘEMI: krásné tři hvězdičky, kterým výrazně přispěl Michel Gondry. Ostatní dvě povídky spíše podprůměr, ale celkově se jedná o milé nabytí dojmu, že Tokio je dost divné město k tomu, abyste tam vyrazili. (22.07.2010)

„Minulý rok mal zápal pľúc, ale bohužiaľ aj dobrého lekára.“ Mix troch pôsobivých (alebo hlúpych, záleží aj od momentálnej nálady a uhla pohľadu) poviedok s originálnymi zápletkami (čo sa stane, ak sa premeníte na stoličku? Čo sa stane, ak z tokijských kanálov vylieza tajomný „Netvor“? Je rozumné 11 rokov nevyjsť z domu?), ktoré však majú tiež mizerné rozhodnutie tvorcov neodpovedať na zaujímavé otázky, iba nadhadzovať témy a nechávať ich ležať ľadom (najviac to zamrzí u „pána Hovna“, ktorý si koleduje o vlastný film, tvorcovia však uspokojujúco nedokážu spracovať jeho životné etapy ani na poli krátkometrážnej snímky). Množstvo banálnej fantastiky a afektovane otvorených odpovedí je samoúčelné. Cinematik 2009 (13.09.2009)