Bílá stuha

Na jednorazove pozeratenie nestravitelne. Ten film prvu hodinu v tempe cuva, cuva a cuva. Az kym nenarazi na tlacitko stop na prehravaci. Je to neskutocna nuda, pretoze pribeh neexistuje. Nema myslienkovu silu Bergmana, vizualnu virtuozitu Tarkovskeho ani filmarsku posobivost Vlacila. Vyborna ar*ova picovina tak ostava bez pochvalneho pridavneho mena. V druhej polovici to roztahane (velmi slusne povedane) rozpravanie vsak konecne zacne dostavat hlbku a vo vysledku z toho vylezie velmi zaujimava zalezitost, pri ktorej som si dokazal vyrobit tak diabolsku interpretaciu, ze sa mi to nakoniec az skoro pacilo. Skoro. Keby to malo o tristvrte hodinu menej, mohla to byt parada. 6/10 (20.11.2018)

Z toho, čo som doposiaľ videl, zatiaľ najlepší Haneke - prenikavo jednoduchý, pritom pod povrchom rafinovaný (rafinovanejší, než sa zdá, prenikavejší, než dáva sprvu pocítiť). Záludná expozícia hrôz prenikajúcich zhora nadol, zvnútra von ako len mimovoľne zachytené slová a emócie aktérov udalostí, nezačínajúcich, nekončiacich, ktorých je divák svedkom. Slovami Petra Michaloviča - "genealógia zla". Dobré zostáva, no zlé, na to sa nesmie zabudnúť. Zlo, bezmenné, prehlušené, navracia sa s vervou stále späť. Dominancia mužov, ambivaletný princíp Hanekeho zdomácnelých postupov a neprikrášlená revízia vypovedaného. Až sa trochu rozpíšem, prispejem snáď niečím rozsiahlejším - a zmysluplnejším. Zatiaľ len opäť slovami Petra Michaloviča, citujem: "A vôbec, neodškriepiteľnou prednosťou Hanekeho filmu je, že generuje viac otázok, než dáva odpovedí, vďaka čomu presúva premýšľanie o príčinách jednej historickej podoby zla aj na diváka. Je to správne, veď prečo by mal mať nevoľnosť z toho, čo sa síce stalo nedávno, ale napriek tomu sa na to pomaly zabúda, len režisér." A predsa jasnejšie načrtáva len jednu stránku toho, čo nám odkazuje. Otázky, odpovede, plynulý ruch, v ňom sa skrýva ďalšia. (29.12.2014)

Tak to byla bomba. Náročné, nepříjemné a neskutečně silné psychologické drama. Bezprostředně po zhlédnutí se cítím, jako by mě Haneke přejel parním válcem. Bílá stuha je nesmírně působivou mozaikou vztahů v jedné rakouské vesničce před první světovou válkou, odkrývá původ lidské zloby a zkaženosti. Takové realistické Městečko Twin Peaks. (01.01.2010)

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)

Odosobnělý a chirurgicky přesný rozbor zla v německé společnosti před První světovou válkou. Hanekeho analytický sadismus, který divákovi odpírá přímý pohled na utrpení, vytváří velmi nepříjemné pocity na těle i duši. Úmyslně těžkopádný a statický film svou stylizací připomene zašlé černobílé fotografie, ale pod jejich chladným povrchem rozhývává odpudivou mašinérii ponížení, třídních řevnivostí, perverzit a ústrků. Bohužel, Bílá stuha mě sice oslovila intelektuálně (film je brilantně vymyšlen a naprosto racionálně zkomponován tak, aby uceleně vypovídal), ale dost minula emocionálně (navzdory požitku z režisérova brilantního přístupu jsem zůstal po celou dobu jen chladným pozorovatelem). Lze tak předpokládat, že film zaujme především příznivce Hanekeho depersonalizovaného a zkoumavého pohledu na temné stránky lidské duše. Pro ty ostatní může být buď lákavou intelektuální hráčkou, nebo smrtící nudou. (13.01.2010)