Zabudnuté transporty do Bieloruska
Obsahy(1)
"Zapomenuté transporty do Běloruska" je druhým ze čtveřice devadesátiminutových filmů Lukáše Přibyla, které jsou mozaikou vzpomínek židů deportovaných z Čech a Moravy do koncentračních táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a východním Polsku. Tedy míst, o kterých se narozdíl od nechvalně proslulé Osvětimi, Treblinky, Dachau či Terezína příliš nemluví, ale které byly svědky stejně krutých osudů stovek tisíc lidí.
Filmy jsou, bez použití současných záběrů a komentáře, složeny z velmi osobních zážitků, které se proplétají a vytvářejí dosud neznámý a překvapivý obraz přežívání v ghettech a táborech Riga, Salaspils, Kaiserwald, Malý Trostinec, Jagala, Ereda, Zamošč, Sawin a dalších. Svědci hovoří pouze o místech, osobách a událostech, se kterými se osobně setkali a každý zmíněný detail je pečlivě dokumentován pomocí unikátních, z naprosté většiny nikdy nezveřejněných autentických fotografií a filmových fragmentů, nalezených během let neuvěřitelně trpělivého bádání v archívech, soukromých sbírkách, na půdách domků v polských vesnicích nebo i v garážích rodin bývalých příslušníků SS. Pro výsledných šest hodin dokumentárního cyklu bylo pořízeno, po téměř celé Evropě, ale i v Izraeli, USA, Austrálii či Venezuele, více než 260 hodin záznamu. Natáčeným rozhovorům předcházelo letité pátrání po svědcích, spojené s pracným ověřováním jmenných seznamů přeživších, prohledáváním listin na matrikách, bezpočtem telefonátů a stovkami dopisů, inzeráty v novinách i na internetu. Mnozí z vypovídajících museli být dlouze přesvědčováni, aby se se svými zkušenostmi zažitými před více než šedesáti lety tvůrcům svěřili. Většina z nich o svých traumatech promluvila vůbec poprvé. "V některých případech trvalo i dva roky postupného získávání důvěry, než jsem obdržel svolení zaznamenat vzpomínky těchto válkou poznamenaných lidí. Jejich vlastní děti se o osudu svých rodičů dozvídaly až od nás." komentuje Lukáš Přibyl. Autoři projektu museli doslova bojovat s časem. "Jednou jsme letěli přes půl světa, abychom v Coloradu zjistili, že dohodnuté natáčení se nekoná. Starý pán totiž mezitím upadl do komatu a umíral. Se svolením lékaře a rodiny jsme se s ním v nemocnici přesto pokusili promluvit. Když uslyšel název tábora, ve kterém byl vězněn a který přežila jen hrstka lidí, probral se z bezvědomí a dvě hodiny s námi na kameru o svých zážitcích hovořil - poprvé ve svém životě. Během rozhovoru popsal, jak přečkal vlastní popravu a vyškrabal se z masového hrobu, a že čekal na nás, aby vše konečně někomu řekl. Muž ještě stačil promluvit s rodinou a zemřel v míru sám se sebou o osm hodin později."
Tvůrci si také uvědomovali limity a ošidnost lidské paměti. Proto bylo každé interview pečlivě konfrontováno se všemi dostupnými prameny informací o tom kterém místě nebo člověku, což znamenalo studium tisíců stran dobových dokumentů, nacházejících se v depozitářích archívů a muzeí po celém světě - od nedávno odtajněných svazků bývalého KGB v pobaltských státech, dokladů shromážděných postupující americkou armádou v pětačtyřicátém roce, po důkazní materiály pro procesy s nacistickými zločinci v německém Bundesarchivu. Drtivá většina natočených svědectví však byla mimořádně přesná. Člověk, který přežil jako jediný z tisíce deportovaných, si nemá s kým své zkušenosti porovnávat a vyměňovat. O popisovaných místech rovněž nebyly natočeny žádné dokumentární filmy a literatura o nich takřka neexistuje, takže svědci do svých vzpomínek nemohli nevědomky integrovat poválečné poznatky. Sdělovali tak jen to, co si opravdu pamatovali.
Každý ze čtyř filmů popisuje jeden cíl deportačních transportů a soustředí se na určitý způsob, jakým se lidé vyrovnávali s naprosto extrémními podmínkami. Právě premiérovaný díl o Lotyšsku tak konfrontuje zoufalý individualismus mužů v táboře Salaspils, kde, pokud nepadli za oběť kulce, většina vyhladovělých vězňů jednoduše umrzla, s životem v rižském ghettu, v kterém se lidé přes okolní hrůzu snažili uchovat si zdání "normálního" života. Mladí, věrni heslu "carpe diem", pod trestem smrti pořádali večírky a "tančili na hrobech, a to doslova" (slovy jedné svědkyně). Děti musely chodit do školy kolem šibenice, "na které visel soused". Smrt byla všudypřítomná, ale nechyběla tam ani láska. Díl o Bělorusku se zaměřuje na nacistickou vyhlazovací mašinerii v Malém Trostinci a minském ghettu a na partyzánský odboj. Zprostředkovává apokalyptickou vizi krajiny plné močálů a masových hrobů, v noci ozářené plameny šlehajícími z podpálených vesnic, země, kde půda "páchla vodkou, ohněm a krví". Nutnost žít s vědomím vlastního blížícího se konce v nedalekých vyvražďovacích centrech jako Sobibor a Majdanek pak popisuje část o východním Polsku, zaměřená na prakticky neznámé pracovní tábory a tranzitní ghetta. Jedinou možností, jak přežít, bylo uprchnout do nehostinného kraje s většinou nepřátelským obyvatelstvem, kde se život žida rovnal pěti kilogramům cukru. Útěk znamenal neustálé hledání útočiště, nekonečné skrývání, ustavičnou přetvářku, trvalou samotu. Jeden z vypovídajících byl například třikrát dopaden a uvězněn ve stejném vězení, pokaždé pod jiným jménem a s odlišným životním příběhem. Naopak fascinující příběh pětačtyřiceti českých dívek deportovaných do Estonska, které se jako jediné z transportu dožily osvobození, vypráví o pospolitosti a zarputilém odhodlání držet se hesla "jedna za všechny, všechny za jednu". Ženy vytrvaly jen díky neuvěřitelně sebeobětavé vzájemné pomoci a tvrdohlavé snaze nepřipouštět si tragédii odehrávající se kolem nich, přestože prošly celou řadou koncentračních táborů.
Cílem režiséra Lukáše Přibyla bylo složit obraz historie z vlastních příběhů konkrétních lidí, dívat se na vše jejich očima a nepřisuzovat vypravěčům pouze roli komentátorů dějinných událostí. Dokumentární cyklus Zapomenuté transporty, ač pojednává o nanejvýš temné době, tak diváka inspiruje životním optimismem, vnitřní silou a moudrostí vypravěčů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (20)
Narozdíl od Zapomenutých transportů do Pobaltí tady Lukáš Přibyl dává větší prostor někdejší sovětské straně, tedy místním židům, jejichž postavení bylo přece jen díky znalosti prostředí a vazbám mino ghetta snesitelnější. Zároveň popisuje silné partyzánské hnutí v Bělorusku a podíl našich židů na něm a daří se mu i popisovat mimořádně složitou situaci, kdy se na odboji podílely naprosto protichůdné skupiny, ať už z hlediska politických názorů nebo etnicity. Opět tématicky hrozně silná látka, kdy zamrazí ze závěrečného konstatování, že ze 7000 našich židů se navrátilo pouze 22 živých. Celkový dojem: 80 %. ()
Silné téma + konvenčná forma = priemerný dokument. 60% ()
Transporty do Bieloruska ma zo štvorice filmov L. Přibyla zaujímali najviac a to hlavne pre to, že minimálne z filmu Idi i smotri mi je jasné, že to tam bolo fakt drsné. Zaujímavé rozprávanie trojice židov, ktorí prežili je doplnené krátkymi dobovými filmami a fotografiami. Z nášho pohľadu mi pripadalo najzaujímavejšia historka o tom, ako slovenskí vojaci pomohli niekoľkým židom utiecť. Hlavne vojak Jozef Cifra, ktorý ušiel s nimi a pridali sa spolu k partizánom. Medzi fašistami sa našlo i pár ľudí so zdravým rozumom. Nemecký dôstojník a komunista Schultz niekoľkým židom dlhodobo pomáhal. Menšia skupina židov, ktorá prežila nakoniec skončila v poľskom tábore Plaszow, kde veliteľ tábora veľmi pripomína A. Goetha zo Schindlerovho zoznamu. Jeho záľubou bolo vybrať si náhodného žida a strieľať. Z protektorátu Čechy-Morava odviezli 7000 židov. 3.7. 1944 Červená armáda oslobodzuje Minsk. Ako dokument si zaslúži100%. ()
Velmi silná svědectví největší lidské zrůdnosti v dějinách!!! ()
Zažitky z tohoto dokumentu by vydali na drsný hraný film. Vyrazy jako dušehubky, vlci lidojedi mluví za hodně. ()
Lukáš Přibyl nám pomohl nahlédnout do již tolikrát viděného - většinou to však bývá pohled do polských vyhlazovacích koncentračních táborů, proto jsem byl zvědav na situaci kolem Běloruska. Z dokumentu jsem se dozvěděl pár mně neznámých věcí, zajímavá je i absence interakce mezi natáčenými a natáčejícími. Nevím, zda bych chtěl vidět všechny "4 díly" transportů, ale tento ponurý "zážitek" z Běloruska rozhodně stál za to. ()
Vyprávění , které vydá za několik životů. Plynová auta jezdící po Minsku, první pohled z transportního vlaku na město , kde za tmy v mraze viseli z kandelábrů oběšenci. Občas se v životech protagonistů mihnou přechodné lásky jako pohledná Anička Ledererová, která raději zůstala v ghetu u rodičů, než aby s milým utekla k partyzánům (gheto bylo později vyklizeno a 75% obyvatel nepřežilo). Sociolog Petrusek na přednáškách říkával , že mi jsme jediná generace, která nemá zkušenost s válkou. ()
Bělorusko bylo za války asi nejhorší místo, kde mohl člověk být. Ono to bylo dost mizerně místo k životu už předtím, a o to větší byl šok lidí, které sem přivezli ze střední Evropy. Oproti jiným dílům série se tu autor věnuje víc osudům místních lidí a jejich provázanosti s osudem Židů. Zvlášť "dušehubky", vraždící náklaďáky, jsou děsivá věc. ()
Pro mě ne tak silné a paradoxní jako Lotyšsko, ale přesto snímek působí stejně intenzivně a objevují se zde nová témata jako partyzánský odboj, Slováci, sovětští vs. západní Židé, takže vůbec nemám pocit, že by se něco opakovalo. Přibyl opět provedl úctyhodnou a cennou práci. ()
…..podobné ako ostatné Zapomenuté transporty....treba vidieť....štyri hviezdy.... ()
Obavy se nepotvrdily, po Lotyssku druhy vyborny dokument. ()
Hrozně hustý. Nejstrašnější mě přišlo Estonsko. Lukáš Přibyl udělal pro boj proti fašismu víc, než prázdné žvanění politiků za celých 65 let. Možná ho za to jednou někdo oběsí, ničemu bych se nedivil. ()
Jsem pro petici s názvem – tento projekt povinně na druhý stupeň základních škol, přidá se někdo? Moc si vážím toho, že se Lukáš Přibyl pustil do nelehkého úkolu a zmapoval pro nás celkem opomenutou část historie. Většina lidí žije v domnění, že hlavní lágry existovaly v Německu a Polsku, o tom, že se ghetta a s tím související záležitosti (gasfahry, klasické plynové komory) vyskytovaly vlastně po celé Evropě (byly i v Itálii), se příliš neví. Dokument byl odzbrojující – perfektně sestřihaný, působivý hudební doprovod. Osobně nesouhlasím s názory typu – silné téma, průměrný dokument – nevím, jak jinak zpracovat toto silné téma než právě prostřednictvím normálního obyčejného dokumentárního způsobu. Vzpomínám si na dokument o Katyni, který byl zpracováván poněkud neobyčejně, alespoň co se hudební složky týká a musím říct, že to na mě nepůsobilo příliš pozitivně, spíš rušivě. Já jsem tedy z okruhu lidí, kterým se k tomuto tématu hodí toto zpracování. Koneckonců, chci napsat hlavně ještě jedno – děkuju pane Přibyle! ()
Také hlasuji za zařazení do povinné středoškolské výuky. ()
Nebýt použitých některých povodních záběrů, nebylo by to ani zdaleka tak zajímavé. Pro mě zklamání. ()
Dokumenty o transportech, o ghettech, koncentračních táborech za 2.světové války. Je jich tolik a pokaždé nabídnou strhující příběhy a lehce nám naznačí v jak pohodové době teď žijeme a nevážíme si toho. Nemůžu hodnotit jinak než absolutoriem. I kdyby to byly jen mluvící hlavy - pořád je to dramatičtější než cokoliv z hraných filmů. Z tohoto dílu si budu pamatovat především fotky z běloruských ulic a povídání o vlcích. ()
hodně slušná depka k snídani a dopolednímu vstávání ()
Pan autor by si mĕl nejdříve ovĕřit nĕkteré skutečnosti, než je použije ve svém "dokumentu". Tak například jeden jeho svĕdek si pamatoval KL Plaszow akorát z filmu Schindlerův seznam, jinak by nemohl mluvit takové nesmysly o veliteli tábora, který střílel vĕznĕ přímo ze svého okna, když z jeho oken i balkónu nebylo do tábora vůbec vidĕt (dům stál v údolí, zatímco tábor byl na kopci). Dále by mĕl vĕdĕt, že tĕžko by nĕmci posílali židy z Bĕloruska k likvidaci na konci roku 1943 do Sobiboru a Treblinky, když v té dobĕ byly již oba tábory zrušené (mimochodem sloužily jako tranzitní tábory k cestĕ do východních táborů na území SSSR, nikoliv, aby tam nĕkoho převáželi ještĕ z východu, to maximálnĕ při stavbĕ táborů zajaté sovĕtské vojáky). Naopak lidsky úplnĕ obludné bylo to, jak se ten jeden bývalý vĕzeň fešáckého KL v Terezínĕ ve vzpomínkách radoval z utrpení, které zažívaly hořící Drážďany a v nĕm veškeré civilní obyvatelstvo (včetnĕ dĕtí !), které hořelo zaživa. Další autorův svĕdek se klidnĕ s úsmĕvem přiznal, že na konci války vraždil (jak sám říkal čistil) vyhladovĕlé bezbranné frontové nĕmecké vojáky. Nechutný dokument, který staví vysoko přehnané utrpení jednĕch (tĕch vyvolených?) oproti druhým, jejichž životy jsou asi dle autora (případnĕ jeho chlebodárců) úplnĕ bezcenné. A na nĕco takového ještĕ přispĕl český fond kinematografie ... ()
Připomínat si hrůzy 2. světové války je z hlediska paměti národa (-ů) potřebné neustále, a možná v současné době o to více. Autor čtyř celovečerních dokumentů Lukáš Přibyl je navíc dokázal natočit velmi poutavě a poněkud jinak. FILM Autor dokumentů, Lukáš Přibyl, se narodil v roce 1973 v Ostravě, vystudoval politologii a blízkovýchodní studia na Brandeis University u Bostonu (a během dlouhodobé stáže na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě), mezinárodní vztahy a lidská práva na Columbia University v New Yorku, historii na CEU v Budapešti a filozofii a náboženství ve Stockholmu. Kromě práce na projektech v USA (zejména z oblasti politologie), v Čechách publikoval práce o dějinách českých Židů a podílel se na výstavách v Židovském muzeu v Praze. Struktura jeho čtyř dokumentů (trvají v rozmezí 86 - 91 minut) je velmi podobná. Vybral si ze žijících a přeživších čtyři pět lidí, kteří začnou vyprávět svůj příběh. V mnohém na sebe tyto příběhy navazují a proplétají se. A co muselo dát hodně práce, ať sháněním materiálu nebo následně střihem, jsou ústrojně do průběhu vyprávění začleněné dobové fotografie a záběry vztahující se přímo k vyprávěnému. Právě tato struktura působí lépe, než kdybychom sledovali nějaký dramatický film, protože s těmi lidmi "jdeme". Stručně je nám podle všech náležitostí vyprávění dobrých příběhů naznačeno podhoubí, vztahy a okolnosti, čímž se dostaneme do "děje". Abychom pak sledovali osudy hrdinů a aby nás pak skoro neustále mrazilo, když si uvědomíme, že právě nesledujeme nějakou fikci, ale skutečné osudy, jež se skutečně přihodily. Zde sledujeme třeba příběh dívky, která se zamilovala do německého oficíra a ten kvůli ní chtěl zahodit výložky a od nacistů odejít. Příběh dvojice mužů, z nichž jeden hrál blázna a foukal na píšťalu a snažili se dostat do Prahy. Příběh uprchlíků, kteří se přidali k partyzánům... Jeden napínavější (a drsnější) než druhý. Zcela výjimečně - přece jen struktura vyprávění je o něčem jiném - se objeví i záběry hromad mrtvých lidí, nahých v bezejmenných hrobech. Avšak tyto záběry se vztahují k vyprávěnému, přesně souvisejí s příběhem toho kterého pamětníka. Zmiňuji tuto věc zde jen proto, že některým lidem podobné záběry nedělají dobře, jenže bez nich by vyjádřit tu hrůzu nacismu tak nějak nešlo. Příběhy doplňují i vysvětlující mezititulky. Z nichž občas také mrazí. Třeba když si přečtete, že z tisícovky žen přežilo jen 46... I když tři dokumenty byly uvedeny v roce 2008 (Zapomenuté transporty do Běloruska a Zapomenuté transporty do Lotyšska v březnu, Zapomenuté transporty do Estonska v červenci) a jeden vloni v březnu (Zapomenuté transporty do Polska), je na nich znát oněch deset let příprav a natáčení. Natočeno prý bylo přes 400 hodin záznamu ve dvaceti zemích světa. O to obdivuhodnější je řád, který autor jednotlivým dokumentům vtiskl, aby nenudily, a navíc dokázaly předat onen živočišný strach, odvahu, bezmoc i heroické pokusy, jež tehdy lidé prožívali tváří v tvář nejhoršímu zlu, jaké se na snad ve světě objevilo. A jež si musíme neustále připomínat, aby k něčemu podobnému již nedošlo. DVD Žel, k diskům samotným není příliš mnoho co napsat, protože kromě filmů neobsahují nic navíc. Možná je to účel, aby takto dokumenty zapůsobily samy od sebe, a nebyly rušeny komentářem režiséra nebo nějakými doplňujícími záběry. Avšak třeba chybějící kompletní titulková podpora zamrzí. České titulky najdeme pouze u promluv v jiném jazyce (avšak tyto zase dělala renomovaná Anna Karenina). Jediným bonusem je vložený osmistránkový booklet, v němž najdeme zkrácenou verzi rozhovoru Adama Geberta s Lukášem Přibylem, jenž vyšel v Revolver Revue. Pokud jde o technické provedení, po vložení disku se filmy samy spustí, cosi jako menu však najdeme jen u estonského dílu, u ostatních při volbě menu naběhne standardizované menu DVD rekordérů Panasonic. Obraz je navíc letterboxovaný, což však nejspíše bude proto, že množství archivních materiálů by byl problém vyčistit a upravit pro full screen. Na druhou stranu - u podobného, poměrně důležitého obsahu, jsou podobné technické připomínky k DVD provedení irelevantní. Lukáš Přibyl vydal DVD sám, bez jakékoliv distribuční společnosti, koupit se tak dají přes stránky filmu nebo ve vybraných knihkupectvích v centru Prahy (Academia, Terryho ponožky či Knikupectví Franze Kafky), a také na Filmcity. () (méně) (více)