Jitsuroku rengô sekigun: Asama sansô he no michi

Väčšinu času sledujeme, jak po sebe vrieskajú členovia dvoch revolučných skupín a hádajú a bijú sa kvôli úplným nezmyslom. Navyše všetko totálni ne-herci, čo je v tomto prípade zle, lebo 3 hodiny ich škriekania je fakt veľa. Zachraňujú to najmä tie časti, ktoré sú robené dokumentárnou formou. (18.08.2010)

Jeden z režisérových nejlepších kousků, 3 hodiny nabité skutečnými událostmi okolo japonské Sjednocené rudé armády, jenž vznikla v červenci r. 71 sloučením Frakce rudé armády a Revoluční rudé frakce (zasvěcení vědí, jak obrovské množství podobných organizací na přelomu 60. a 70. let existovalo, viz stále omílaná kapitola kolem Badera a Meinhofové, italské Rudé brigády a mnoho dalších). Wakamatsu problematiku dokonale zná, stejně jako zná osobně mnoho zúčastněných (jeho politická orientace je dostatečně známa), a zuřivě tepe do vlastních řad, za což mu patří můj hluboký respekt (jistě, mělo by to být samozřejmostí - ale jak často se toto, zvlášť u politického radikála, vidí...zejména v době alibistických egomaniaků). Prolog se nese v dokumentárním duchu - dominují čb historické záběry a věcný komentář (Yoshio Harada), následně vstupuje stále častěji do popředí barevná kamera, která nejprve jen představuje jednotlivé aktéry, aby se poté vlomila dovnitř příběhu a převzala dominanci. Vše vrcholí známým incidentem, kdy se pět členů frakce na útěku zabarikádovalo v cizím domě, odkud je posléze dostávalo více než 1500 policistů. Konec filmu je opět dokumentární povahy. Oproti dílku z r. 71 nejde o propagandu, ale naopak o kritickou reflexi vlastní ideologie a neschopnosti jejích představitelů uvést ji v život, jejich požírání se navzájem, reálné disfunkčnosti komunity ("soustředění" v horách postupně končí zbytečnou smrtí 14-ti z 26-ti účastníků) apod. Politika jde v mezích možností stranou, Wakamatsu se zaměřuje spíše na vylíčení jednotlivých charakterů v nestandardních podmínkách (nejpůsobivější obrázek v tomto směru představuje Mieko Toyama v podání velmi přesvědčivé Maki Sakai). Perfektně přiléhavou hudbu má na svědomí Jim O`Rourke. Intenzivní, pravdivé, šílené a smutné... (26.05.2010)

Přes trochu chaotičtější rozjezd, kdy na scénu přichází jedna postava za druhou, aby většina z nich záhy zase napořád zmizela do vězení, hrobu nebo exilu, změní asi po hodině Wakamacu postupně tempo, přestane úplně používat dokumentární záběry a rozpoutá mrazivou revolucionářskou verzi honu na čarodějnice. Spojenou Rudou Armádu ukazuje jako bandu naivních mladých fanatiků a narozdíl od Soderbergova Cheho rozhodně diváka od sympatií s pobodnými skupinami spíš znechutí (což bych zrovna od něj ani nečekal). Stopáž je trochu přetažená, jinak ale velice silný zážitek. (23.08.2009)

Ze závěrečných titulků je zřejmé, že aktivita skupin nebo jednotlivých členů SRA pokračovala až do roku 2002. (21.04.2016)