Režie:
Mariano PeraltaScénář:
Mariano PeraltaKamera:
Sebastián CiarosHrají:
Salvador HaidarObsahy(1)
Mladá argentinská reportérka píše článek o snuff filmech. Tedy o filmech, které zobrazují reálné mučení, znásilňování a vraždění lidí. Pátrání po těchto filmech a lidech, kteří je točí, se jí ovšem stane osudným. Sama se totiž dostává před kameru jednoho sadistického režiséra. (Sesshoumaru)
Recenze (68)
Opravdu Hrůza! Tohle jsem neměl snahu ani dokoukat.. Ne nebudu tomu říkat FILM!!. Ta neuvěřitelná nuda, kterou jsem zažíval je fakt nepopsatelná!.. I love Torture, ale v plnohodnotném filmu s efekty a skvělým vizuálem.. Né na černotmavé, místy až šedé obrazovce, kde nevidím vůbec nic. Chápu,že pár jedincům se to líbilo.. Na mě to však nezapůsobilo.. ()
Předem upozorňuji, že komentář k tomuto filmu, je určen vyloženě pro silně okrajové publikum a otrlé diváky, kteří jsou ochotni a schopni v rámci kinematografie sáhnout po nejzvrhlejších kouscích toho nejextrémnějšího kalibru. Běžný divák, v tomto případě si myslím že 99,9% možného publika, tento film absolutně nepobere!!! Tohle je další z filmů, které jdou BEYOND ALL LIMITS!! Nic v něm není tabu!! Ale i když je neskutečně brutální a zvrácený, funguje ve výsledku spíše jako horor, než jako "fake-snuff", za který jsem ho původně považoval. Ta strašlivá zvěrstva, která se ve filmu odehrávají, jsou přece jen "zdůvodněná" jistými flashbacky, které vysvětlují pozadí celého "incidentu" (tedy "snuffu, který divák sleduje). Tři holky svede osud nečekaně před kameru úchylného sadisty, který s nimi natáčí snuff. Hlavní z postav je dívka, která chtěla přijít na to, jestli "snuff" opravdu existuje ... Konfrontována je s jeho realitou nečekaně drsně ... Tohle je pozadí děje, který pak nechává prostor pro mnohaminutové záběry natáčení snuffu a to je ... NEHORÁZNĚ BRUTÁLNÍ, ÚCHYLNÉ a ZVRÁCENÉ!!!! Tři holky sedí na židlích a sadistickej šílenec vždy jednu vezme a začne ji likvidovat. Hned na začátku je míra násilí vybičována na opravdu vysoký level, když sem myslel, že film nemůže zajít dál, tak nemilosrdně přidával jednu odpornější scénu za druhou, pořád se to stupňovalo ... Popisovat, co se tam děje, to radši nebudu ... Nechci zde působit za ještě většího úchyla, než působím. :-)) Každopádně tohle je spíš varování - je tam opravdu všechno a je toho tam hodně!!! Od sadismu, přes zneužívání, gore až po nekrofilii. Osobně musím za sebe říct, že tvorba "proslulého" prasáka Vogela (August underground série), filmy jako Dosalja (Korea), Srpski Film, Cannibal Holocaust a další, mi proti tomuhle připadaly jako večerníček pro děti!! Opravdu nepřeháním... Na druhou stranu, film má úžasný vizual, totálně nemilosrdnou depresivní elektronickou dunivou hudbu, působivou atmosféru a i když si při gore efektech vypomáhá občas střihem, výpadkem kamery, stíny atd., nepůsobí to jako amatérština, ale spíš film s docela obstojným rozpočtem. Osobně tomu dávám plný počet, protože jako horor, to na mne zapůsobilo naprosto perfektně, je to temné, je to brutální, je to napínavé ... je to první "fake-snuff", který není úplně blbý. Film vsází čistě na sadismus, krev a násilí ... Pouze pro okrajové publikum, tohle je film, který nesmí vidět vaše děti!!! Zákaz pro těhotné ženy, kojící ženy, publikum s problémy s psychikou, se srdcem atd. Tohle rozhodně není sranda ... Ale svým způsobem je to prostě hodně dobré (pro někoho ..). ()
O Snuff 102 se dá říct, že je to dost undergroundová záležitost. Šíleně brutální, nechutná a zcela bez tabu. Vyžívá se v mučení, znásilňování a v naprosto odporných popravách dívčích obětí. Aby dosáhla co nejreálnějšího dojmu, působí tu kamera jako další osoba, skrze níž vidíte všechny ty prasárny a zvěrstva hezky zblízka. A to i přesto, že díky záměrnému amatérskému sevření často vypadává obraz i zvuk, místy je to hodně tmavé, občas cíleně nepřehledné. Snímek působí špinavě, reálně a díky neustále se opakujícímu "hudebnímu podkresu a jiným ruchům" i hodně depresivně, ale jako celek mi to přijde naprosto o hovně. Třeba takový korejský Dosalja, což je svým námětem příbuzný bratříček, oproti tomuhle kousku vypadá jako umělecké dílo. Je to vážně extrém, v němž už nenacházim jediný důvod na něj koukat. Jsem nesmírně rád, že to mám už za sebou... ()
Mladá argentínska reportérka sa rozhodne urobiť reportáž a interview s režisérom zaoberajúcim sa Snuff filmami. Voľba tohoto článku ju však vyjde draho. Ocitá sa v v nesprávnu dobu na nesprávnom mieste. S novinárky sa stane hlavná postava ďalšieho brutálneho filmu s poradovým číslom 102. Snímky podobného subžánru, ako Srbski film či Human Centipede sú oproti tomuto filmu Oscarove výplody. Snuff 102 totiž nemá ani hlavu, ani pätu. Príbeh nulový, dejovo plochý, vyprahnutý bez akejkoľvek snahy zaujať. Najväčšie negatívum jednoznačne kamera. Na jednej strane chápem, že chcel byť režisér čo najviac realistický, no "tudy ceste nevede". Úlohu teda splnil len čiastočne. Šokoval a zobrazil čo najviac zvráteností či brutality - 40%. ()
Popravdě je třeba říci, že tenhle primitivní amatérský film si hraje na něco, čím opravdu není. Nemá se smysl bavit o pochopení či nepochopení snímku. Pokud pátrat po stopách údajných snuff, z celé řady filmů lze uvést minimálně Diplomovou práci a 8mm. Pokud mi chce někdo tvrdit, že cílem tvůrců je, aby se divák nad daným problémem zamyslel, pak se mu zhluboka vysměju. Já si jen celou dobu říkal: proboha, to je ale ubožárna. Chlap fackuje ženskou, že se jí ani nedotkne, skočí jí na břicho, jenže doskok nevidíte, a pak jí střihá gumové prsty. Italská škola by Argentincům vysvětlila, jak se dělají patřičné gore efekty. Tuhle kečupovku, co nešokuje ani neděsí, by zvládl kdekdo. Tedy vypovídající hodnota filmu je nula (jakási splácaná poloreportáž, která vás k úvahám nepřinutí), otřesné pseudogore nula, střih a kamera prasácké, občas docela příhodná hudba (což je hodně málo). Sérii Guinea Pig to nesahá ani po kotníky...naprostá zbytečnost. ()
Ultra brutální film.Tísnivá atmosféra ,kamera i hudba jen přidávají na síle tohoto hnusu a vypadá to opravdu realisticky.Naštěstí se jedná o FAKE-SNUFF.Tohle rozhodně nedoporučuju.Nebo se sami sebe zeptejte:Kde je ta hranice na co jste ještě ochotni se dívat ()
Extrémně brutální a zvrácený kus... Nemůžu říct, že bych byl nějak moc znechucen, ale prostě nevidím důvod, proč se na tyhle kousky dívat... Za mě už nikdy víc... ()
No, mám z toho hodně smíšené pocity. Rozhodně pěkná hrstka nechutných a drsných záběrů, je zde snaha o velký dokumentární snímek, který nemá ani děj. Je to natáčeno amatérskou kamerou, aby to vypadalo autenticky a reálně, ale řekla bych, že by to bylo na úrovni teprve tehdy, kdy by v těch drastických záběrech bylo aspoň něco vidět, jelikož to tady fakt nebylo a lidem to nic neřekne. Nebyla to úplná ztráta času, ale taky mě to tak nenadchlo, čekala sem, něco u čeho se vážně zhrozím a bude se mi chtít zvracet. ()
Čekal jsem to lepší a dostal jsem hovno. Usínal jsem u toho, hlavně když tam byla ta hudba co se opakuje stále pořád dokola na vymývání mozků pro fetky. Příšerná hudba co mi trhala uši. Gore efekty stáli za hovno a u většiny když tam bylo mučení a měli bejt vidět, tak střih a nic tam vidět nebylo. Taky mě hrozně srali ty tři ženský co tam byli jako oběti, oni ty huby nemohli zavřít a pořád dokola řvali, to mě taky uspávalo. Za konec dávám dvě hvězdy, protože ten byl nejvíc napínavej. Jinak to je amatérská sračka s příšernou hudbou. ()
Excelentně natočená argentinská brutalita, někde mezi fake snuffem a brutálním thrillerem, s mimořádně vynikajícím audiovizuálním zpracováním. Máme tu v podstatě velice jednoduchej příběh o maniakovi, kterej vězní pár mladejch bab ve svym sídle a tam je vraždí, souloží s nima (většinou po smrti) a celý to natáčí, a fotí...Pak tu máme nějaký časový vhledy před a po, mimořádně přitažlivá a velice sexy novinářka Yamila Greco (všimněte si těch riflí, bot a bundy v cca dvou scénách :-) ) která pátrá po prapůvodu lidské touhy vidět vše a několik prostřihů k dalším obětem... Film je mimořádně efektně zpracován, maximálně syté barvy a odstíny, kombinace černobílých a barevných pasáží, temnota, až snově depresivní podání šílených masakrů...trochu to připomíná skvělé vizuální podání Valentinova Slaughtered Vomit Dolls (jj, souhlasím s Flipnicem ;-) ) a následujících vomit gore snímků, či podobně vizuálně laděný snímek The Great American Snuff Film. Děj občas plyne velice tiše a klidně, v kontrastu s hrůzami které se tam dějí, až to někdy směřuje k taktéž jihoameričanovi Boglianovi a jeho No Moriré Sola. Do toho se občas mísí hutný elektronický doprovod, který skvěle dotváří již tak pekelnou atmosféru filmu. Co do brutality je to hodně veliká prasárna, nicméně díky fake snuffovému podání ony hrůzy co se tam dějí nedosahují tak extrémně vyprecizovaného audiovizuálního tlaku na diváka, jako dnes již skoro legendární Srpski film. Nicméně musím varovat, během filmu shlédneme pár záběrů, na které hlavní postava narazí na netu a myslím že tady se jedná o skutečné masakry typu Faces of Death, či extrémní pornografii, takže se na to raději připravte. Jinak je to, zejména co do zmiňovaného vizuálu a hudby mimořádně vyvedené dílo, vysoce vysoce zvrhlé, které by nemělo chybět v každé sbírce řádného fandy extrémní kinematografie. Jen pro ty nejotrlejší. 9/10 ()
Pokud jste schopni povznést se nad brutální řezničinu a kuchání těl ve filmu, tak vás může tento snímek v podstatě dost nudit. Děj plytký, o nějakém strachu nemohla být řeč.To má být nějaká ultrazáživnost, že nějakej zvrhlej kokot nemá jinčího na práci než šudlat řeznickým nožem mrtvé těhotné cundě v piči...noacojako..onanovat se nad tím nedá, blít už taky ne, když jste někdy zažili opravdový jatka..Nebyl by ještě kdyžtak i nějaký děj příště? ať u toho člověk nemusí pořád klikat na přetáčení..prostě příručka pro porcování , masakrování a týrání. A to celé k čemu? čistě za edukaci, jak křupne takový kombinačkama odstřihnutý prst dávám jednu hvězdu ( ačkoli pochybuju, že to budu kdy potřebovat), jinak mi to skutečně přišlo jen jako uječené, porcovací video (a ještě blbě natočené ) z praxe vyšší odborné školy uchylů, třída ŘT1 (řezničina těl). Prostě zbytečnost pro kanálníky. ()
Snuff film, aneb příjemný film pro citlivé povahy. Tyhle typy filmů moc nevídám, ne že bych nechtěl,ale nechce se mi. Po dlouhé době jsem si pustil pohádku o zlém kocourovi a třech myšičkách. Film je v celku brutální. když někdo napíše, že nic není vidět, tak je asi slepý, nebo jen zastírá, že při "dobrých" záběrech zavíral oči. Film si pusťte jen tehdy když 1. Máte kameru a nevíte co sní. 2. koupili jste si zubní pastu a vaše zuby jsou stále žluté. (Příjede příjemný chlapík ze společnosti Colgate a problém vyřeší). 3. Vždy jste chtěli vyzkoušet co všechno dokáže vaše nářadí v garáži. ()
V rámci kinematografie podľa mňa neexistujú hranice, čo sa extrémnosti a brutality týka, no ak by nejaké boli vytýčené, tak Snuff 102 ich iste dosiahol. Inak ale ide o zlepenec ultranásilných záberov, snažiaci sa prostredníctvom rôznych spojítok a flashbackov pôsobiť ako príbeh, majúci hlavu aj pätu, miestami však viac pripomínajúci samoúčelný mondo dokument než niečo ucelené (to ma však neprekvapuje, neočakával som, že tu natrafím na oscarový scenár). Ten záver a objasnenie toho, kto je onen snuffový sadista, stojaci v pozadí tohto masakru sú z logického hľadiska dosť pritiahnuté za vlasy, nemôžem však povedať, že by ma tento nezávislý argentínsky počin nezaujal a rovnako mu nemôžem odoprieť, že miestami naozaj pôsobí pomerne autenticky. ()
Nebudu se radši vyjadřovat tohle je už moc. ()
VAROVÁNÍ! Scény mučení dokumentované tímto filmem jsou reálné. Upozornění je určeno obzvláště citlivým divákům. Snuff 102 je určen opravdu pro okrajové publikum a opravdu silnou psychikou. Pro lidi jako jsem já, kteří pořád hledají něco brutálnějšího než už viděli, protože například série SAW je proti tomuhle skoro až pohádka. Rozhodně nedoporučuji tento film psychicky slabším lidem, těhotným ženám a hlavně dětem! Proč ale i tak jsem dal Snuff 102 plný počet? I když si umím představit ještě horší, brutálnější a sadističtější film, tak musím uznat, že mi párkrát slušně zatrnulo. Celé pojetí filmu mě ohromilo a atmosféra černobílé linie filmu mi připomněla geniální Begotten. Propletené dějové linie zde působily velmi dobře, utvářejí dobrý příběh a zapadají do sebe. Snuff 102 sice ukazuje brutální sadismus, mučení, zneužívání, gore až po nekrofilii, ale v druhé dějové, až dokumentární, lince divákovi vysvětluje celou problematiku, téma či "fenomén" snuff. To jsem osobně velice ocenil, jelikož to snímku dodává informativní linku a ne jen tu brutální. "Víte, jaká je cena dítěte? Má cenu. Nejzajímavější je, že video, kde je dítě znásilňováno, mučeno a zavražděno, stojí skoro 2x tolik, co dítě samotné." Brutální linka, na kterou jsem byl zvědav, je vyhnaná opravdu do extrémů, ale jak jsem napsal, dokázal bych si představit ještě daleko horší věci. Ostatní brutální filmy mají rychlý střih, smrt postav je rychlá. Snuff 102 vsází na dlouhé záběry mučení, breku a křiku tří děvčat, které sadista bez kousku citu jednu po druhé pomalu oddělává. Vše natáčí na video určené pro prodej. Právě to z něj dělá daleko brutálnější snímek. Kdo říká že tento film je už na něj moc a dá mu odpad, tak nechápe o čem snuff je. Právě to, že je to vyhnáno do větších extrémů, které jsou už na některé lidi dost, je důkazem že jde o dobrý snímek, který splnil to, co se ostatním nepovedlo. Snuff 102 je opravdu brutální psychický a fyzický teror, který vydýchá jen malé procento diváku, underground. Perfektně depresivní a temná atmosféra filmu, kterou by mu 90 % hororů mohlo závidět, podkreslený skvěle pasující dunivou eletronickou hudbou, která toto šílenství jen umocňuje. I když pro mě Snuff 102 ještě není nad hranicí mé únosnosti, tak nemohu jinak než plné hodnocení, jelikož ve svém žánru je opravdu skvělý. Ale opakuji. Snuff 102 je určen opravdu pro okrajové publikum a opravdu silnou psychikou. ()
Sám názov nasvedčoval tomu,čo si idem pozrieť za výživný film.Kamera sa nevyznamenala,lebo kamerovo to vyzeralo veľmi lacno ale to tak asi aj malo vyzerať.Veľa záberov nebolo dobré vidieť.Je to neskutočne sadistické,kruté,zvrátené a zabalené v zvrhlom obale.Hudba bola otrasne mrazivá a sem sa neuveriteľné hodila.Srbski film som považoval za najzvrátenejší film aký som kedy videl,no už to nieje pravda.Práve tento ho jednoznačne predbehol.Koniec bola iná paráda,presne tak som si to predstavoval.Hudba skvelo dopĺňala zvrátenosť aby to bolo ešte pôsobivejšie.Odporúčam to len otrhlim divákom,lebo len ty tento film predýchajú bez vážnejších psychických následkov. ()
Kurvadrát nééééé :D ...Na základě Flipnicova komentáře jsem se na to dost těšil(pač některé věci často vidíme podobně) ale tentokrát se s ním zasejednou neshodnu...........V žádném případě mi nevadí úchylný obsah(vítám všechno ujeté)-ale ta forma?!?.......Snuff102 totiž užívá metody, které z něj mají dělat jakože reálný záznam a přitom tyto záběry skládá do skoro klasického filmového konceptu=Taková kombinace nemůže fungovat!..Když si Srbský film na nic nehrál a ukázal nám všechny své prasárničky v mantinelech dobře natočeného filmu, byla to opravdová "zábava"....Když na netu sleduju autentické záběry všechmožných podivností jaké je člověk schopen provést sobě či druhým, je to kdyžužnic tak minimálně poučné......Ale díky kombinaci těchto dvou realit(právě zde ve snuffu102)se síly obou realit vzájemně anulují a je z toho všeho jen uřvaný chaos.........A to vůbec nemluvím o tom, že je to celé tak tmavé, že to samo o sobě působí jako cenzůra..ostrých záběrů je tam tak 10%..je to chaotyčtější než ty noční scény v blair witch :D .. musíte na to koukat aspoň z dvou metrů, pač jinak neuvidíte nic než pár barevných pixelů a šmouh..a pak jsou tu vychytávky jako efekty poškrábaného filmového pásu, nebo pokrčené vhs na evidentně digitálním záznamu..............První hvězda je za to, že filmaři o svém projektu evidentně aspoň trochu uvažovali(ty rozhovory s perverzem ukazovaly náznak jakési nosné myšlenky)..a ta druhá je za posledních cca 15minut, kdy tvůrci od všeho zbytečného upustili a film se dokutálel do konce ve skoro klasickém slasherovském duchu..............jinak zklamání obrovské....holt-Reznorovo Broken zůstane na svém levelu ještě chvíli bez rovnocenného soupeře.. ()
Toto sa jednoducho nedalo dopozerať! Fakesnuff ako má byť. Keď si počas sledovania likvidácie žien poviete, že už nič horšie nemôže byť, a po pár prestrihoch na vás vybehne ešte väčšia brutalita, tak snímok nieje určený vám. Film sa dá rozdeliť na dve časti. Dokumentárnu, kde si užívate sympatickú reportérku (relatívne v celku), ktorá prišla na nápad spraviť reportáž o mýte zvanom snuff. Kvalitnú kameru dopĺňa zaujímave teoretizovanie a výklad odborníka na tému. Druhá časť je originál snuffová. Čiže zvrátenosti sa na vás valia jedna za za druhou. Všetko to dopĺňa nekvalitná kamera a psychedelická hudba. Mal som poslúchnuť varovanie na začiatku filmu, ktoré upozorňovalo na nevhodný obsah pre citlivých divákov. Nevyžívam sa v podobných veciach, čiže nedokážem oceniť kvalitu filmu. Toto už nechcem v živote vidieť! ()
Na IMDb je ke snímku uvedeno následující: „Proč řešit morálku, když můžeme být anonymní.“ Tohle je asi to nejlepší, co si z filmu vzít. A pak by možná bylo fajn se zamyslet nad tím, kam by vedla skutečnost, že by se tímhle mottem řídil každý člověk. Možná bychom si takový svět zasloužili. Ne, „Snuff 102“ nemůžu hodnotit dobře, i když je to film, který má dramatickou linku a má i pointu. ()
Film, který si dal do názvu slovo snuff a jednoznačně předkládá, co se tím míní („snuff film“), vzbuzuje v divákovi už předem jistá očekávání (divák právem očekává, že dostane, co si objednal). S těmito očekáváními film počítá a pracuje s nimi, obzvláště významně po těch úvodních několik desítek minut, v nichž se ještě takřka „nic neděje“. Vše, co vidíme, všechny ty všední výjevy jsou tak zasazeny do velmi vyhraněného kontextu: mladá žena v bezpečném útulném pohodlí svého bytu, kdy každý běžný úkon ruky, jako je zapálení sporáku, jeví se tak rajsky blaženým v konfrontaci s prostřihy téže ženy spoutané, čekající na svou roli zboží v podívané. Hrůza cizí, vzdálená, někoho jiného se týkající, když doma jen pátrala na internetu, když postávala u okna se závěsem, je nyní zde, sama jsem v ní – jako zlý sen. Za tím oknem je anonymní velkoměsto. Dále: Domácí zabíjačka prasete – prostá nevinná řezničina (kterou sám z dětství důvěrně znám), podříznutí, kuchání a porcování živočicha. Televizní reportáž s nalézanými kostmi zavražděných lidí: relikt minulosti, čehosi, co se dělo, co se děje vlastně celou historii. Proslovy intelektuála nejen rádoby chytré, nýbrž velmi příhodné, vždy nadhazující určitý dílčí aspekt. Slovo „cancer“ jako náhodný sprejerský výkřik na zídce, kterou hrdinka míjí (obraz následující brzy poté, co nebyla schopna odpovědět na otázku „co je morálnost?“, jejíž působnost se chabě snažila hájit). Těhotná žena šňupající omamnou látku. Obě ženy sledujeme o samotě doma vždy v civilním spodním prádle, ve spodním prádle jsou i potom, při natáčení. (Jiným způsobem, přesto obdobně, se pak přidávají záběry ze života té třetí, laciné pornoherečky.) Film se soustřeďuje na jejich osobní bytí (totéž velmi silně při jejich bytí obětí), ony jsou zde „nositelkami existence“ (která je ovšem ukazována jen jako taková, bez vyplnění čímkoli konkrétním), zatímco mužská komponenta je zde mnohostranně neosobní, muži zde toliko zastupují různé „faktory“. To vše v krásném a zajímavém vizuálním provedení, které každému druhu výjevů přiřazuje vlastní typ zobrazení a je provázeno neméně silným hudebním podkresem, jakož i technickými hrátkami navozujícími dojem (i kazové) filmovosti. Pokud však představitelka hlavní hrdinky (žurnalistky) mluví nebo i když jen zblízka sledujeme její tvář, působí dojmem laciné komparsistky v „amatérském“ filmu v nejhorším smyslu toho slova. I to má právě v tomto filmu svůj patřičný efekt. (Ostaně ve scénách, v nichž je ukazována jako oběť, je přesvědčivá dostatečně.) Směrem ke konci krásně houstne atmosféra v natáčecí místnosti (zvláště zvuková kulisa mě nechává propadat se kamsi hluboko), přičemž se původně popisný film nečekaně zvrhne v „akční drama“ – jakoby nám najednou mělo začít záležet na osudu oběti. V černobílých prostřizích, které přinášejí pointu, čím dál víc sílí substance amatérského laciného videa s odpadovým scénářem, zcela v souladu s dojmem z hereckých schopností hlavní herečky. Není tu už nic z půvabu úvodních desítek minut. Což ale patřičně doplňuje mozaiku jednotlivých „typů zobrazování“, z nichž se celý film skládá. Zkrátka „to štimuje“, jak by řekl Šmíd. Ona pointa je dosti naivní (a předem čitelná), závěrečné „akční drama“ nakonec rovněž, jenomže tady vůbec nezáleží na obvyklých kritériích „filmové kvality“, spíše jako by si film i tyto prvky („pointa“, „akční drama“) vypůjčil pro svoji výpověď. Kdo je pachatelem, je zde velmi významné, ne však jako „šokující odhalení“, nýbrž jako slovo do pranice. Srov. knižní fotografie holocaustu či podobných historických masakrů, které se při tom ukazují. Srov. však i soukromé fotografie souloží s mrtvolami. Celý film vlastně funguje spíš tak, že zvrácené scény slouží jako ilustrace intelektuálových hovorů než naopak, jak se původně zdálo. „Příběh“ pak vrcholí vizuálně mimořádně krásnými obrazy, evokujícími nyní únik do přírody (přirozenosti) a čistou přírodní pradivokost (v dobrém slova smyslu – „osvobození“) – snad záměrný protějšek úvodních obrázků civilizační zabydlenosti. Jen předvedená retrospektiva děje mi připadala jako dosti slabé místo: jediná komponenta celkový výraz filmu oslabující, jediný laciný, navíc zcela zbytečný emoční trik. Ledaže by si tu retrospektivu při sekající mačetě měl divák vzít osobně. /// Snuff 102 je totiž anatomií toho nejhoršího v nás a v naší civilizaci. Tady nejde už jen o sexuální sadismus, o rozkoš z cizího utrpení, dokonce ani o překračování nepřekročitelných mezí. Toto je čirá fascinace tělesnou destrukcí lidské bytosti v situaci totálního vydání jedné bytosti na pospas jiné, právě za účelem bezúčelné destrukce. Proč nás fascinují obrazy destrukce a zmaru, pohled na oběť, proč a jak tyto, jakož i všechny sociabilní (vztahové, mocenské, apod.) aspekty souvisejí se sexualitou, jak si v tomto světle stojí nejrůzější historicky doložené kulturní instituce mučení a vraždění, to jsou samozřejmé, dosud však jen zdánlivě zodpovězené otázky. Snuff 102 připomíná nejen tyto, ale provokuje i k otázce, co vlastně očekáváme od „filmového umění“, ale nejen od něj: co chceme vidět, proč se tak rádi díváme. Třeba na imaginární dramata v telenovelách. Nebo na esteticky hodotné ztvárnění hlubokých myšlenek. Nebo na reálné zvláštnosti, kuriozity. Chceme se dívat, bažíme po obrazech, které v nás vyvolají nějaký efekt. Snuff 102 toto zadání plní. Je už otřepanou frází, že diváctvo v úhrnu vyžaduje (resp. nejlépe zabírá na) sex a násilí. Snuff 102 je tedy filmem pro každého, ačkoli jen málokdo ho bude chtít vidět, z toho mála jen málokdo to přizná a z tohoto mála jen málokdo prostě tak, že ho láká pohled na lidské utrpení a bestialitu, nejlépe ve spojitosti se sexualitou. Kýžené scény jsou zde podány vizuálně nesmírně hezky (filmově) a zároveň s ohavnou rutinou. Při destrukčních úkonech si pachatel počíná s pracovní samozřejmostí, jakoby bez zájmu (pouze průběžně se prozrazuje, že mu jde o ukojení a také o vyvolání patřičného efektu u zbývajících obětí, které SE DÍVAJÍ). V ocenění působivosti celého podání nelze zajít příliš vysoko. Pokusím se to ilustrovat jednou scénou: Bitím už bezmocnou těhotnou ženu muž svalí na podlahu, kde jí kope do hlavy a ustříhá prsty na ruce. Pak stále ještě žijící ženě chvíli mne pohlaví (což je vzhledem ke kontextu snad nejkontroverznější moment celého filmu), načež začne co největší silou dupat po jejím břiše. Film je zde brutální nejen v tom, co a jak ukazuje, ale i v tom, jak kardinální momenty neukáže. V momentech znemožnění pohledu (právě tím, že jsou to jen drobné výstřižky) je činěn na diváka zrovna tak brutální nátlak jako tím, co vidět musí. Celá tato sekvence vidím/nevidím je ukončena nikoli (ne)pohledem na výsledek, nýbrž střihem a jakoby cenzurním textem, který v titulkovém překladu zní „PERHAPS THE TRUE ETHICS OF CINEMA IS THE RESPECT OF THE UNSEEN PARTS OF THE IMAGE. IN NOT WANTING TO SEE IT ALL, AND NOT FORCING THE IMAGE OF WHAT SHOULD NOT BE SEEN“. Slova, která v tomto kontextu působí podobně (výsměšně, mimózně a přece náležitě, ultrakonfrontačně) jako předchozí mnutí. /// Tak jako v Srpskim filmu, ale zcela jiným způsobem (tam příběhově, zde spíše technicky) se hraje na konfrontaci film – skutečnost. Jako tam, tak i zde se tématizuje problém člověka jako článku v druhotném potravním řetězci: je konzumentem zboží, je na něj vyvíjen stále větší nátlak, aby byl čirým homo consumens, přičemž je sám potencionálním zbožím, přičemž na významu získává systém „zábavy“ a prodeje podívané počítající s nejskrytějšími pudy, kdy pouhé „jenom jako“ už nestačí. Je to řetězec výměny peněz a zážitků. V Srpskim filmu se toto téma mnohomluvně a kompozičně explikuje na formálně standardním filmovém příběhu, zde vyvstává němě prostřednictvím střídání různých, důrazně provedených obrazů, doplňovaných ovšem příslušnými intelektuálskými monology. Rozdíl je také v tom, že v Srpskim filmu jde o pointu (byť předem čitelnou, ve finále však nicméně šokující), kdežto zde se od začátku hraje otevřeně. Co se v Srpskim rozvíjí jako relizace „velkolepé vize“ magora Vukmira, to je zde samozřejmou rutinou – tedy blíže realitě. V Srpskim filmu jsme do věci vtaženi skrze hlavní postavu, kterou je nevědomý akční článek řetězu, jeden z nás, který může současně plnit kteroukoli funkci v tomto systému. Snuff 102 zaměřuje pohled na oběť, na anonymního obyvatele, jehož jediným „posláním“ může být určení být zkonzumován („vykořisťován“, chcete-li). (Pro pořádek: konkrétně zde nejde o obyvatele, nýbrž o obyvatelky.) Kamera se místo očekávaného vyžívání v hrůzných akcích (při nich jde až na hranu, přes všechny čáry, ale vlastně zas nějaký opravdu otevřený pohled nenabízí a ve finálních momentech je k divákovi provokativně a frustračně milosrdná) neustále vyžívá v situaci čekajících a dívajících se bezmocných obětí a to velmi detailně. Rovněž pokud jde o „hrůzné záběry“, pracuje se spíše se stupňováním napětí. Kamera se vůbec dosti zaměřuje na detail. Nejde ani tak o detaily mučení, jako o záměřování pozornosti na různé věci, které jsou ve hře. Kamera zkrátka dává divákovi čas k „rozjímání“. Při porcování druhé oběti (prokládané patřičnými intelektuálovými řečmi) už vlastně nesledujeme „snuff akci“, nýbrž metaforu civilizace diváků – konzumentů, virtuální civilizace anonymních atomů, jejichž hodnotu nelze vyjádřít jinak než penězi. Civilizaci, která už umí jen porcovat maso. K jejíž definici lze jako klíčového použít termínu „porno“ - se vším, co obnáší. Snuff 102 (zcela jiným postupem ale shodným námětem a podobnou mírou tzv. nepřijatelnosti jako Srpski film) definuje naši společnost jako společnost pornografickou, společnost anonymních internetových čumilů, společnost, v níž je tavena realita i virualita v jednu amorfní masu, z níž se jako vánoční formičky vykrajují zpeněžované „zážitky“, přičemž není překvapivé, že musí jít o zážitky formiček co nejprimitivnějších, totiž „nejčistších“ – konzumovaný konzument má dostat vždy přesně pouze to a to. Snad i proto Snuff 102 prozrazuje, že dvě ze tří předložených obětí jsou konzumentky drog. Ti očumovaní jsou jen zboží. V průběhu zpracovávání jednotlivých obětí se nejednou zdá, že žena byla již usmrcena, aby se vždy znovu ukázalo, že stále ještě žije. Podobně při ilustračních porno záběrech (z profesního života jedné z obětí) není chvílemi jasné, zda souložící žena žije nebo je mrtvá. /// Srpski film je celkově propracovanější, „kvalitnější“ dílo, podobně jako Vukmir je (dámy prominou) „umělecký vizionář“, kdežto forma i poměrně primitivní obsah filmu Snuff 102 odpovídá tomu, že vypovídá o rutině sériového produktu. V přístupu ke skutečnosti je mnohem primitivnější také proto, že postihuje nižší, bazálnější determinační rovinu toho, co se děje (lze to přirovnat ke vztahu ekonomie a matematiky, medicíny a biologie nebo biologie a chemie atp.). Přesto i tento film skýtá vnitřním napětím a vizuálním provedením mimořádně pěkný filmový zážitek. Ať už bažíte vidět působivé zvrhlé sadistické scény, rozjímat o morálních aspektech civilizace nebo vychutnávat detaily pěkně udělaného filmu, Snuff 102 v každém případě splní vaši objednávku. Že zde prozradím „pointu“, mi snad v případě tohoto filmu nikdo nebude mít za zlé: Hlavním pachatelem je samozřejmě ten chytře mluvící intelektuál. „We agree the engine of society is consumption, aren´t we?“ (Omluvte sníženou kvalitu anglických titulků, evidentně dělaných hispáským mluvčím.) /// Četba komentářů vcelku pěkně dokumentuje, že tento film funguje jako hop nebo trop: přesně tytéž věci jedni hodnotí superlativně, jiní jako mimořádný propadák. Krom povšechného vyznění kvalit a významu filmu jde zvláště o otázku působivosti drastických scén a „překračování hranic“ (síla/slabota – přičemž rozdíly v hodnocení nekorelují s projevovanou mírou znalectví žánru) a obzvláště o hodnocení vizuálního provedení, jež jedni vidí jako mimořádnou kvalitu, druzí jako ukázkový odpad. Pokoušet se zde o objektivní rozsudek by mohl jen filmovědný vzdělanec s rozsáhlými znalostmi nejmodernějších žánrů, postupů a trendů, což nejsem ani vzdáleně, tudíž výjmečně nepociťuji odpor při četbě komentářů těch, kteří film dle mého „nepochopili“. Snad jen fugaziho mohu s klidem označit za poloblba a uživateli radeko přiřknout cenu za nejupřímější komentář všech dob (doporučuji přečíst celý, nicméně cituji: „Nevyžívam sa síce v mučení, ale keď chcel autor filmu diváka ozaj znechutiť, mohol pokojne niektoré tmavšie scény lepšie osvetliť, poprípade využiť viacej mučiacich praktík.“). Nelze nesouhlasit. Zajímavou kritiku znalce žánru, na níž je však příznačná právě omezenost „expertního“ pohledu, poskytuje Ledzepfan. Snad jediný Mefistofelle pojímá, že film se snaží přimět diváka k reflexi jakési problematiky. () (méně) (více)