poster

Když Nietzsche plakal

  • USA

    When Nietzsche Wept

Drama

USA, 2007, 105 min

Režie:

Pinchas Perry

Předloha:

Irvin D. Yalom (kniha)

Scénář:

Pinchas Perry

Hudba:

Sharon Farber
  • radektejkal
    **

    Kniha Irvina D. Yaloma (z roku 1992) je velice citlivou fikcí, ve které autor (psycholog) v prvním plánu popisuje virtuální myšlenková setkávání (a mnohdy střetávání) předchůdce psychoanalýzy (hypnóza, léčba mluvením) Josefa Breuera a "atavistického" filosofa Friedricha Nietzscheho. Podat populární formou "Weltanschaung" obou těchto mužů na pozadí jejich osobních problémů se autorovi podařilo skutečně skvěle. S filmem je to horší. Zřejmě ve své americké nabubřelosti se režisér příliš nestaral o to, jak se chovali lidé konce 19. století ve střední Evropě. To platí nejen o vždy uhlazeném a seriózním Breuerovi, ale i o Nietzschem (o kterém Lou Salomé napsala: "er hatte ein leises Lachen und eine geräuschlose Art zu sprechen". Příliš konverzační předloha se tak "musela doplnit" divokými snovými scénami, nadměrným zdůrazňováním "milostných" reminiscencí; ostatně došlo i na Zarathuštru a "turínského" koně. A tak suma sumárum ani jednu z postav, ať ženských či mužských, a jsou to všechno reálné postavy, nelze brát příliš vážně. A film: to je vážná věc!... Ještě jedna poznámka: Kniha (film bohužel jen nepatrně) reflektuje několik závažných témat, jako například, a především řešení rovnice "svoboda + jistota = 0 (čili čím víc svobody, tím méně jistoty a naopak) a Nietzscheovo pojetí "amor fati" neboli láska (příklon) k (vlastnímu) osudu. Pozn. po týdnu: po dalším zvážení relace reálie-film-kniha musím pro klid svědomí jednu hvězdu ubrat.(19.9.2015)

  • robbez
    ***

    Spojení psychoanalýzy a Nietzscheho filosofie by bylo mnohem zajímavější, kdyby bylo pravdivé. Knihu neznám, ale vypadá to, že setkání a zvláštní vztah Breuera a Nietzscheho jsou jen autorovým výplodem. Vystupují zde ovšem reálně žijící postavy se skutečnými osudy, takže vše působí velmi autenticky. Je z toho cítit snaha zaujmout a získat čtenáře a diváky využitím atraktivního tématu a postav. Samotné zpracování je už poněkud slabší. Hlavně ženské postavy jsou využity především jako fyzicky krásné věšáky na kostýmy. Dialogy Nietzscheho a Breuera jsou místy docela zajímavé, ale zdá se mi, že jejich skutečné myšlenky příliš zjednodušují. Svérázným prvkem filmu bylo ztvárnění Breuerových snů či spíše nočních můr. Občas tyto (i některé jiné) scény působily trochu komicky (směšně), což ale asi úplně nebylo záměrem tvůrců.(16.6.2014)

  • teyra
    ****

    Pokud vezmeme v potaz obtížnou zfilmovatelnost předlohy, nedopadl film zas tak špatně a obstojí zejména jako příběh sebehledání doktora Breuera; zobrazení jeho mučivých snů tvoří nejlepší momenty filmu. S ostatními postavami je to už ale horší. Nietzsche, který je už v Yalomově knize notně přetvořen k obrazu uznávaného psychoterapeuta, je zde jako člověk i filosof osekán na kost, takže pro znalce je to obtížně stravitelné a neznalce to k němu těžko přitáhne (nejhorší jsou plastikové odkazy na Zarathustru). Zklamala mě i Lou Salome, jejíž věhlasné osobní kouzlo je tak trochu redukováno na fyzično umanuté krásky. Závažným negativem filmu je rovněž nedostatečná práce s katarzními scénami. Přes to všechno mě hodně potěšilo, že podobný film provokující vlastní existenciální otázky byl vůbec natočen.(15.6.2011)

  • S.Dedalus
    **

    velmi amatérský film špatně je v podstatě všechno od hereckých výkonů přes kameru způsob vyprávění a nebetyčné zjednodušování zřejmě aby ten americký pepik pochopil že jako ten nýči není fiktivní postava (viz úvodní scéna s ním) samotnou kapitolou je potom výslovnost jednotlivých postav protože ani jedna nemluví jako rodilý mluvčí angličtiny a já tak trpěl a trnul při všech těch falešných a pozornost odvádějících německých francouzských a ruských přízvukách (herci sou přitom až na vyjímky rodiláci) a tak jediné co film zachraňuje je ona vynikající předloha ze které alespoň zbylo pár výborných dialogů a pro mě osobně ještě rekonstrukce mé oblíbené slavné fotky s nietzchem réem a salomé(24.7.2012)

  • VictorMartel
    **

    Co vím, o Nietzschem se udělaly dva filmy. Surrealistický brak Dias de Nietzsche em Turim a z knihy Irvina Davida Yalom vycházející When Nietzsche wept. Z toho thématu mají strach, nebojí se zmrvit kdeco, ale o tomhle vědí, že tady už by to zmrvili opravdu příliš i na svůj vlastní vkus - tu je bez znalosti asi nejvyšší risico nepovedenosti, jako asi u všech philosophů oproti ostatním mnohem prostším historickým osobnostem, a přitom zároveň nejvyšší risico, že se v thématu ani nevyznají (příliš mnoho a též příliš náročné látky, kterou by museli zpracovat, aby měli i jen jakési základní ponětí o zdaleka nejen osobnostních rysech Nietzscheovy philosophie). When Nietzsche wept je jeden z mnoha důkazů, ovšem nad většinu svou povahou zajímavější, toho, jak artistická fikce může být výstižnější než historicky přísné, avšak psychologicky impotentní podání nějaké věci. Vezměte si většinu historických filmů (nechci dohledávat názvy všeho, co jsem z této skupiny viděl, byl bych si vzpomenul jen některých a zbytek by zůstal mnou neodsouzen; stačí říct, že jich bylo snad aspoň 90 procent z cca jednoho sta) a buďte zároveň seznámeni literárně s jimi podávanými thématy - uvidíte, jak, třeba sebeprosaičtější, jsou nepravdivé, jak vůbec nemají pořádně psychologicky propracovaný koncept postavy a společenské nálady, jak vlastně pletou se jejich tvůrci, když jim přisuzují způsoby a často i motivy povahově nejblíže současným (jako by se v nich historismus spářil s presentismem), jak snad všechno to, co se nanáší na prostá historická data coby fabulovou kostru, je nanášeno hrubě ignorantsky, bez řádně hluboké znalosti postav a doby. Takový Goethe třeba ve svých románech vystihl povahu doby mnohem lépe než oni nic-než-historističtí se svým důrazem na to, že a jak se co POVRCHNĚ stalo. A artistická zpracování historických postav bývají obvykle také mnohem osvětovější - že něco tak nebylo, to už ví každý, kdo se na ně nespoléhá, ale opravdu se o věc zajímá, takže o ní má historické povědomí, a tedy mu fikce nemá jak uškodit, ale naopak hlavně může být vděčen za to, v jaké psychologické věrnosti se mu to podává, zatímco většinou interpretací „historických“ obvykle jen překrucuje. Kdo umí vystihnout dobově společenský i personelní TAKT, PSYCHÉ své předlohy, ten ji může lokalisovat třeba na Mars a vyložit naprosto neanalogickým dějem. Kdo se drží té primitivní záruky archivních záznamů a jiných o sobě prostoduchých reálií a nemá přitom cit třeba Flaubertův (který takto minutiosně postupoval při studiu látky ke svému Salambo; upozorňuje na to i Šalda), ten přes všechen svůj dokumentární přehled dopadne, jsa příliš tupý na to, aby jim také dostatečně aitiologicko-psychologicky porozuměl, stejně jako všichni hrubomyslní fanatici schémy a bude vinen přispíváním veřejné plochosti v chápání minulého. Tím nevyjadřuji nějakou ohromenost snímkem, považuju ho celkově za podprůměrný, kýčovitý v mnoha tazích, směšný, hloupý, drzý - ale také snaživý a vzhledem k dnešním poměrům alespoň uspokojivý (zvláště pro některé čistě intelektuálně dialogické části, v nichž přichází ke slovu Nietzscheův skepticism), což je v případě interpretace velkých osobností dnes už téměř obdivuhodné.(19.12.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace