Předmět doličný A

I s filmem natáčeným jako domácí video se musí umět pracovat. Tohle je vychtěné až stydno, koncept bych odříkala zpaměti, nejenže šustí papírem, ale postavy ho opakují nahlas pořád dokola: Mám vás rád, dělám to z lásky. - Natáčím, protože chci, aby ses viděl, tatínku, protože ti chci pomoct. - Natáčím, protože mě nikdo jiný neposlouchá. - Natáčím, protože... - On to nechal zapnutý. - Dej mi to, budu natáčet... *** To aby se v tom divák vyznal, musí se mu včas hlásit, na co se dívá. Protože motivace postav jsou nevěrohodné, protože herci neumějí hrát, protože vývoj tzv. dramatu je po psychologické stránce kašírovaný, nevyvěrá z žádných emocí, které by vám dovolily cítit nezbytnost sledovaného jednání. Smyčka se neutahuje ústrojně, z vnitřního napětí, ale skokově podle mechanicky vypracovaného scénáře. Zápletky, které mají zhustit atmosféru, si scénárista musel tahat z dadaistického klobouku. Ani s kamerou se ve skutečnosti nikdo nezžívá, necítíte žádné vzrušení, zaujetí pro médium natáčení a opravdovou proměnu rodinného dění aktem sledování, "objektivního" záznamu - postavy se jí ujímají neuměle z předepsaných, nikoli prožívaných pohnutek. Není to strhující Americká krása, a není to Fassbinder ani Haneke, mistři osobité psychologie a houstnutí atmosféry v mezilidských vztazích až do bodu, kdy se může stát každá zvrácenost. Tady se každá zvrácenost může stát hned, jak někoho napadne ji dopsat do scénáře, svévolně a nahodile, aniž by se zabývali vývojem. První dvě třetiny jsou nejapné, v třetí se občas najdou zajímavé záběry a momenty, chytá to místy spád, jenže i v těch lepších mometech ony scény, které by měly skutečně působit, neodbytně nutí diváka, aby si uvědomoval, jak nejsou podmíněné, a ještě hůř: aby sledoval, jak mizerně jsou zahrané - vrcholem trapna je akt škrcení dcery, nedá vám to, abyste pořád nesrovnávali, o kolik uvěřitelněji by se to dalo sehrát a jak neodpustitelně to ti dva herci fušují, nevěrohodně jako třetiřadá divadelní šmíra najatá narychlo na ulici - co dělají její ruce, nohy, jak se místo aby kolem sebe bila a škrabala, do krve ostýchá v předsmrtných křečích druhého herce silněji dotknout, jak pozdě jí sjede pokrčená noha na podlahu etc. A když pak otec vzápětí mimo kameru utluče syna těžítkem, už se nepatřičné veselí dá těžko ovládnout - ty dvě řízné rány znějí tak, že syn by musel mít lebku z dubového dřeva nebo železa a té představě nejde odpomoct. A to samé se pak zopakuje, když zvonivými údery šmelcuje hlavu svojí ženě - lze se domnívat, že jí vyťal smrtící úder spodem do metalokeramické zubní náhrady, jinak to znovu svědčí o naprosto odfláknutém přístupu k natáčení. *** Bonbonek závěrem: celou dobu jsem si říkala, jak málo režiséra i scénáristu doopravdy zajímalo, jak by se taková tragédie mohla ústrojně odehrát, a zaráželo mě, proč se tedy do takového projektu pouštěli. A nečekaně jsem dostala odpověď, když po promítání přišel pod podium pan režisér osobně a bezelstně prozradil, že si to u něj prostě objednal producent. Že za ním takhle jednou přišel s připraveným zadáním: na začátku se do rodiny dostane domácí kamera, a na konci jsou všichni mrtví - a pan režisér měl za úkol jenom natlouct pár kolíků do prázdného prostoru mezi předplaceným začátkem a koncem, aby se na ně dal namotat drátěný plot příběhu plný děr. Čili snímek byl opravdu natočený na zakázku spekulanta, který se chytil výdělečného a prověřeného konceptu. Výsledek je tristní, není to fresh, není to film a není co slavit, na finančně zkrouhnutém Fresh Film Festu 2o14 se to objevilo jako z nouze ctnost. (19.09.2014) (méně) (více)