Předpověď: nula

Možno Havetta vie, o čom je jeho film. Ja si však jeho absolventský pokus o novú vlnu trikrát kvôli tomu pozerať nebudem. (21.11.2014)

Přítomnost chycená do pasti se kroutí pod nervním zrakem zaučující se, tedy současně vidomé i slepé, bedlivé i zahlížející, kamery, oka náhodného svědka. Závrať, kterou tento pulsující filmový útvar, vyvolává, přirozeně rozšiřuje bdělé šílenství na celou skutečnost: jak se výseč nebezpečným pádem rozšiřuje, zahrnuje mnohotvárné, polyfonní drama polidštěného veškerenstva – a ten, který se dívá, musí zhlédnout i sebe – ve svých troskách. Všudypřítomná opera a soustavně zpřítomňované umění osvětluje banální naplňování konvencí i očekávatelných vzpour jako obrazy a akty jednoho nekonečného divadelního představení, vespolně uznané a vyznané lži. Oslabuje tak osudovost intimních tragédií, zvláčňuje tenze tělesných zbloudění. Ale v raném Havettově svědectví nejde jen o vylíčení té jevištní nejistoty z toho současného strachu z neviditelného propadla a ze zhnusení z nepřehlušitelné nápovědy. Již v prvních – zdaleka se ještě nerozkoukávajících – větách se otvírají jarní prameny – a jaro, které svléká, jímž se (vše) počíná a kam se (zbylí) nepřestajně ohlížejí, k sobě poutá pozornost ve všech zaznamenaných excesech i přehlédnutelných (a přesto neopakovatelných) banalitách. A lhostejno, že film jde do léta či kamsi (jaro je ve všem). Přiznávám, že mě ten film strhl. A v neposlední řadě jsem ocenil, že se Havetta vystříhal vší estétské stylizace, tak nesnesitelné u většiny jeho generačních souputníků, nechal svůj ne-vypravěčský jazyk líně se protahovat v rajské nevinnosti, a tím se zde vymkl tehdy obecně osvojovanému slovníku nové vlny, ba navrhl vlastní přístup k jazyku a tím svou generaci předčil – a zemřel spolu s ní, zdánlivě živou, život však jen imitující. (21.12.2017)

Havettův absolventský film je výpovědí o vlastní generaci, hodně se podobá Jakubiskovu Čekají na Godota. Film nemá v podstatě žádný příběh, je jen sledem výjevů ze života skupinky mladých přátel. Jedná se o „manifest generace, která svým hlavním hrdinou učinila hru.“ V tom se podobá Jakubiskovu filmu Vtáčkovia, siroty a blázni. Hlavní jsou tu bezstarostnost a hra, které jsou ale nutně propleteny s tragikou a smutkem. (29.10.2008)

Skutečně hluboký umělecký zážitek. Ztráta času. Zaujala jen hudba a houslofón. A sem tam se mihnuvší něco z později slavných herců. Jinak je to prostě o ničem a nudil jsem se tak, že jsem se špatně orientoval v celé té slátanině. Musel bych na to koukat vícekrát, abych to pobral a k tomu vůbec nemám čas a ani chuť. (04.10.2023)

Nejprve to pozitivní: Fascinuje mě ta odlišná slovenská mentalita. Jak jsou Jakubisko s Havettou naprosto odlišní, ale jak, přestože měli svobodu vydat se každý vlastní směrem, jsou si velmi podobní. Tak jako na Jakubiskův absolvenťák, i na Havettův jsem se těšil několik let, než jej konečně odvysílala Čt Art. Jakubiskovi stačilo 29minut, Havetta má 48 minut. A v tom je právě ten problém, Predpoved nemá jasný příběh ani linii, narozdíl od jeho pozdějšího snímku Lalie polné a 48 minut je trochu moc na pouhé zachycení nálady. I Jakubiskův film(Čekání na Godota) je spíš o náladě a pocitu, ale ta půlhodinka mi uběhla, ani jsem nevěděl jak. U Havetty jsem se bohužel nudil. Mrzí mě to o to víc, že jsem se na tenhle film těšil tolik let. Pořád přemýšlím, jestli není chyba ve mně. Že přeci Havetta s Dohnalem museli mít nějaké hlubší sdělení, které mi pouze uniká. To je jedna možnost, že jsem snímek nepochopil, ale obávám se, že je tu také druhá možnost: Z Jakubiska a Hanáka se stali hvězdy, Havetta je dnes legenda (uchlastal se mladý), která natočila jen dva celovečerní filmy, a tak se prostě přirozeně předpokládá, že i jeho absolventský snímek musí být skvělý. A tedy že je oslava tohoto snímku jenom pouhý "hype". (11.02.2015)