Jogoto no jume

Tento němý snímek Mikia Naruseho je svíravou studií ničivé propustnosti hranic mezi dětstvím a dospělostí, založenou na portrétech několika zdánlivě dospělých bytostí, které se prokreslují na pozadí tíživého vyprávění. Hlavní hrdinka, svobodná matka, vydělávající si na živobytí jako animírka v přístavním baru, bere na milost otce dítěte, který ji dříve opustil. Mužova přítomnost sice dočasně harmonizuje rodinu (především díky jeho hravosti, která jej sblíží s jeho malým synem, dosud opečovávaným starším manželským párem ze sousedství), ale tento kachektický smolař si nedokáže najít žádné zaměstnání, takže žena musí stále docházet za svým ponižujícím „řemeslem“ do míst, kde je soustavně vystavovaná samčí chtivosti. Tuto oběť její muž přijímá s hořkostí a vleklá deprese, sycená pocitem neužitečnosti a vlastní marnosti jej nakonec vyžene do původní prázdnoty, jež se mu stane osudovou. Klíčovým problémem filmu je vyrovnávání se s povinností, vzdání se určité části osobní svobody (touhy, libosti či pohodlnosti) ve prospěch širšího rozvoje (rodinného, ale i společenského). Dětská bezstarostnost různorodě zakořeněná v dospělých postavách, z nichž jen postava sousedky vykazuje mrazivé poučení životem, drtivou tíži poznaných hranic, zde tedy není nahlížena jako pramen tvořivosti, ale jako slepá ulička na cestě individuálním životem. Tato zdánlivě strohá skica, jež se ke mně dostala opravdu v „němé“ podobě mi připomněla – mj. díky své imaginativní eliptičnosti, jemně symbolizujícím obrazům a přímočarému dějovému spádu – staré rodinné filmy promítané po celém světě za tichých večerů na plátna či holé zdi. Snad právě tato asociace mi celý snímek ještě silněji zintimnila, byť již sama emotivní hra zúčastněných herců a hereček citlivě tlumí didaktický apel filmu, který by mohl leckomu vadit. (03.03.2011)

Drama či melodrama zdrženlivé a chápavé. (01.01.2022)

Opakovaně mě nalákal Naruseho narativní záměr - a opakovaně odcházím s pocitem, že mi sice všechno krásně sdělil, že s ním do puntíku souhlasím, ale že si mě neudržel po celou stopáž. Hrozně mě to na sobě samé mrzí, že s jeho melodramatem nemám trpělivost. Říká se, že je Naruse neprávem zastíněný jmény jako Ozu, Mizoguchi a Kurosawa. Ale obraz, který mi představuje na plátně, mě vesměs zanechává bez odezvy, po pár týdench už si ho nepamatuju, neužírá mě v noci, nezamrazí mě. I tak ale ta hodinka není úplně promarněná. Kdo má staré japonské filmy rád, ten určitě uzná, že je to alespoň poctivý průměr. (14.03.2021)