Ti, kteří zůstávají

Zaprvé mě mrzí, že jsem to neviděl v originále - viz Autogram - také by mě zajímalo, jestli si i v originále celou dobu vykají, což příliš nedává smysl, zejména když spolu spí - na druhou stranu by to zase bylo pěkné vyjádření odstupu symbolizujícího fakt, že jejich vzájemný vztah je v podstatě jen náhražka dočasně (?) přerušeného vztahu s nemocnými partnery. No a já teď nevím, jestli to fakt byl záměr scénáristy, nebo jen blbost české režie... Zadruhé, film ve skutečnosti rozehrává hned několik psychologických partií najednou. V popředí samozřejmě vidíme zejména vztah muže k umírající partnerce (resp. ženy k těžce nemocnému partnerovi) a na něj navazující vztah obou protagonistů hledajících útěk z truchlivé reality, ale v pozadí za tím stojí ještě vztah otce k dospívající nevlastní dceři a vztah bratra k sestře, od níž se několik let izoluje. Plusem je, že se tyto jednotlivé roviny netlučou, ale naopak posilují, a nakonec smutný konec jedné umožní nalézt řešení pro ty ostatní. Zatřetí, velmi dobré vykreslení atmosféry, vše se odehrává na malém prostoru, s minimem herců, ve strohých dialozích, přesto se člověk při sledování filmu cítí, jako kdyby v té nemocnici byl s nimi... Výborný film. (02.05.2014)

Francúzsky film z roku 2007 režisérky Anne Le Ny o súcite a vzťahu dvoch ľudí, ktorí sa stretajú v nemocnici. Bertrand (Vincent Lindon) navštevuje už 5 rokov svoju chorú ženu. Lorraine (Emmanuelle Devos) prichádza za svojím priateľom. Obidvaja si vytvoria navzájom zvláštne puto podpory a pomoci. Zaujímavý filmový príbeh, kde ťažko hľadať hranicu medzi priateľstvom, podporou, vlastným utrpením, súcitom a toleranciou okolia a našich najbližších k smutným záležitostiam a chorobám. (12.04.2012)

Definice lásky je ošidná věc a v různém věku po různých životních zkušenostech a v neposlední řadě i s rozličnými cíli ji vnímáme úplně jinak. Pro dva návštěvníky onkologické kliniky, kteří do ní míří za nemocnými partnery, představuje vzájemné seznámení zpočátku jen pocit sounáležitosti v době bolesti, vědomí, že je tu někdo, kdo jim rozumí a je na stejné lodi. Posléze ale přeskočí jiskra a potvrdí starou známou poučku, že přátelství mezi mužem a ženou dlouhodobě funguje pouze za předpokladu impotence nebo oboustranné homosexuální orientace. Ti, kteří zůstávají, je snímek o smutku a loučení, který ale není citově vydírající. Dává naději a říká, že tam, kde něco končí, vytváří se zároveň prostor pro něco nového. A v neposlední řadě je tenhle kousek dokladem, že kromě několika obehraných stereotypně nasazovaných hvězd má francouzská kinematografie spoustu skvělých herců, kteří nejsou sice v mezinárodním povědomí zakotveni tak, jak by si zasloužili, ale dokážou předvést pozoruhodné herecké výkony a přesvědčivě ztvárnit svoje postavy. Vincent Lindon mě už ve více filmech přesvědčil o tom, že je to skvělý představitel civilních, ale chlapsky pevných hrdinů, a Emmanuelle Devos je hodně zajímavá herečka, která dokáže oscilovat mezi dramatem a komedií. Celkový dojem: 70 %. (02.06.2014)

zajímavý příběh o zrození vztahu za dost nezvyklých okolností. Film se soustředil vysloveně na tento vztah a na to, jak kritický stav jejich blízkých takový vztah může ovlivnit. A přestože vážně nemocné partnery vůbec nevidíme, tak téma hrozící smrti je všudypřítomné, stejně jako pocit viny, že zrazují své partnery, když si spolu něco začínají. Skoro až psychologický příběh, dobře vystavěný. (09.02.2014)

Francouzštinu poslouchám moc ráda a tak mě možná tentokrát její absence chyběla a nedokázala jsem se tolik ztotožnit s hlavními postavami, jak bych si přála i když jsem jejich vnitřní zmatek v takové situaci dokázala pochopit. A připouštím, že mě ovlivnila i postava Emmanuelle Devos, protože tady hrála diametrálně odlišnou postavu než v Gillesově ženě, kde byla přímo skvostná. Ano, ti kteří zůstávají, jsou citově zranitelní, ale někdy platí tato slova : ''Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje a velikost a život by byl možná jenom pošetilostí.“ (26.01.2015)