Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Vojdi do prázdna
Enter the Void
Režie:
Gaspar NoéScénář:
Gaspar NoéKamera:
Benoît DebieHudba:
Thomas BangalterHrají:
Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone, Olly Alexander, Emily Alyn Lind, Gaspar Noé, Tošio HanaokaVOD (1)
Obsahy(1)
Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (394)
Noé sa tu pokúsil o akúsi „2009: Životnú odyseu“ v preňho typicky psychedlickom podaní. Po (veľmi) sľubnom rozbehu s kľúčovým dramatickým zvratom ale skĺzol do nudného, zdĺhavého a bezkoncepčného poletovania po udalostiach „pred a po“, ktoré danú udalosť nikam neposunuli. Vizuálne a rozprávačsky originálny štýl, ktorým úspešne ozvláštnil a zosilnil vyznenie príbehu v Zvrátenom, tu tak zneužil pre samoúčelnú pseudohĺbavú onaniu. ()
Zlatá Palma - výběr ()
║Rozpočet $16miliónov║Tržby USA $336,467║Tržby Celosvetovo $753,161║ ()
Neskutečně vymazlený filmový trip, na jehož konci jsem měl pocit, že se propadám do absolutní prázdnoty. Ač těch 140 minut zdaleka není bez chyb a zavrtění hlavou, tahle směsice halucinogenních úletů, porna a existenciální kocoviny prostě patří k letošním vrcholům. Souhlasím s těmi, kteří by raději neviděli to, co se děje, když se první kruh uzavře... ale na duševním kráteru to moc nemění. ()
Scénář: Lucile Hadzihalilovic, Gaspar Noé .. Extrémní repetitivnost: audiovizuální - obsahová. Hypnóza, psychóza, porno. Baví, nudí, umořuje. Stokrát nic a přece něco. Gaspar Noé však míval na víc. Ještě víc? _ Dvakrát jsem se narodil, ale nejsem si jist, zda jsem už víckrát nezemřel. Díky, ještě nechci vstoupit. ()
Zacinam chapat, co na tych tripoch ludia vidia... . To ovsem neznamena, ze s nimi aj vnutorne suznim. ()
Nezáleží na tom, že člověk už dlouho před koncem tuší, jak to (on) dopadne - záleží na "cestě". A ta je neskutečná. . . . . . . . . . . . . . U úvodních titulků jsem byla dvakrát. ()
CHCEŠ ŘÍCT, ŽE JSME NA VĚKY UVÍZLI V TOMHLE ŽIVOTĚ? NIKDE NENÍ NIC LEPŠÍHO?...../// Přišel jsem, viděl jsem, nepochopil jsem. Nevšední filmový zážitek se nedostavil! Tahle velká halucinace si drží zvláštní vypravěčskou atmosféru a předvádí vlastní verzi hardcore umění(?). Schizoidní stavy LSD, kameramanovi záběry a hudba vás vezmou kamkoliv si přejete. DROGY. SEX. (rock 'n' roll chybí, ale o to víc si užijete nohou do praku). ŽIVOT. SMRT. Tady byl sjetej snad i catering! Žádná strhující podívaná, jen něco vypadající zajímavě a co brzy omrzí. Jaká bude pointa? VO CO TADY kurva JDE? JÁ CHCI ŽÍT! (tak nekoukej na takový kraviny idiote!) U porna se už dávno nikdo nestydí a vzhledem k intenzitě blikání obrazovky bych se obával spíš poltegreistů než filmovýho zážitku. ŘEKNI MI, CO SI O TOM FILMU MYSLÍŠ A JÁ TI POVÍM, CO JSI ZA ČLOVĚKA! Heuréka! Propíchali jsme se ke konci! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nevím, kam mě zavede DURMAN. 2.) Zejtra budu na fakultě zkoušenej z potratu. 3.) Chtěl bych se na všechno dívat shora. 4.) Chci vidět vagínu ,,zevnitř“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Übervtipné pojetí příčin oidipovského komplexu a jsem zvědavá, kolik studentů filmové vědy na to napíše práci do předmětu Freud snadno a rychle. Z počátečních pěti jde jedna hvězda dolů za to, že si Noé mohl odpustit utahanou orgii a utnout film po dvou hodinách, a další půlhvězda za to, že uzavřený kruh v podobě naplněného tibetského filozofování je sice hezká věc, ale když ho tuším po 60 minutách, a snímek přesto dál předvídatelně směřuje pouze k němu, faktor nudy i přes pár silných scén rapidně stoupá. A pětihvězdičkové filmy neblikají! ()
Stejně uhrančivá imprese tripu, života a paměti jako jsou úvodní titulky dokonalou impresí Tokia. Kameraman Benoît Debie nemá ve své branži konkurenci a je dobře, že se najde režisér jako Noé, který mu doslova dává křídla. ()
nejlevnější "peep show" mého života! /// Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina (stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz "rozpustil", tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem). a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho - odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována. /// tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek orgasmický úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu. /// ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat - i když velmi nesouvislé - jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů. () (méně) (více)
Noého halucinogenní přelet nad lidskou tragédií ve světélkujícím Tokiu. Místy dechberoucí, těžce stravitelný, zajímavý, svým způsobem extrémní. Ale všeho moc škodí, nakonec mě to spíš vyčerpalo než oslnilo. Přesto doporučuji zajít do kina, je to zážitek. ()
Další nevšední zážitek z dílny Gaspara Noého. Sleduji podobné filmy jako vy, ale vidím v nich něco jiného (proto 5*). Deprimující, vášnivá, zdrcující halucinogenní psychárna a drsný sen pana Refna (Only God Forgives). Enter the Void obsahuje drsnou formu, skvělou kameru, propojení smrti s realitou, halucinaci s reálným světem a traumatizující porno extázy. Po zhlédnutí tohoto filmu doporučuji přečíst knihu: Učení dona Juana - od Carlose Castanedana, kdy přijdete s halucinacemi do plného kontaktu a některé věci, kterým v Enter the Void nerozumíte zažijete na vlastní kůži. ()
Enter the Void není film o drogách, je to film zdrogovaný - počáteční zprostředkování tripu slouží k plynulému nájezdu na vypravěčský, kamerový i střihový styl, kterým se vypráví i poté, co účinky drog pominou. Pomocí "zhuleně" táhlé atmosféry, netradičních kamerových úhlů, fascinací světly i barvami a opakování některých scén však film pokračuje ve sjednocování tripu se smrtí - dá se říct, že se jedná o formální potvrzení obsahu (neboť tato spojitost je doslovně vyřčena jednou z postav). Způsob, jakým je film natočen mi přijde skutečně perfektní a doufám, že pro ostatní filmové tvůrce inspirující, jak už bylo řečeno, vizuální hrátky slouží příběhu - příběhu, jehož dějová kostra je sice velice chudá, ale jehož transcendentní přesah a jedinečná, pohlcující atmosféra předčí mluvené slovo... Enter the Void zaměňuje klasický koloběh života za koloběh smrti - život je přízemní, droga povznášející a smrt představuje tu nejlepší drogu - "smrtelná" rána pro život pak přichází s tím, když film vysvětlí příchod k životu jako prázdno (nebo možná vymazání?). PS: Jinak by se pár much samozřejmě našlo, určitě to není film pro každého... 9/10 ()
Maximálně filmařsky vymazlené, ale trochu moc dlouhé. Na jednu stranu mě to chvílemi už přestávalo bavit, na druhou stranu mě to nepřestalo fascinovat. ()
Noé, skončí ty smažky v ráji a co si tam dají, Noé, a kdy příjde ta smrt pro ně k hrám? . . . Doslova atmosféerická féeťácká féerie, vizuální psychedelická hříčka a bez ohledu na potenciální bezobsažnost verbální kule i srdcerváč, zasluhující s nadhledem(!) už jak formou tak i obsahem pět hvězd, protože d.m.s.n. GéeN. věděl a natočil TO geniálně a prostě NA TO MÁ! . . . A to fakt jsem nikdy nic nebral a nic neberu! I ta soustředěnost a zároveň únava při sledování vás nakopne do jiné dimenze. Pokud na to tedy ovšem máte... Chuť! Stačí jen vejít... Enter! - - - P.S. Zase jednou vyvedená experimentální a provokativní hříčka, přijatelná spíše pro dospělé a poučené, po které si prostě můžete(?) dát tibetský čaj a oddech a repete... %-o - - - P.P.S. Tajné! A Ježíš byl buddhista! - - - - - (Poprvé i podruhé viděno 7.2.2012 na dvd /s originální zvukovou stopou a v původním formátu obrazu/, hodnocení 1349., komentář zde v lehké halucinigaci jako dvěstěsedmnáctý - 7.2.2012) ()
Myslel jsem, že vím, do čeho jdu a nic mě nepřekvapí. Nemohl jsem být dál od pravdy. U toho filmu jsem umřel a znovu se narodil. ()
Stejně jako Morien si myslím, že bylo nešťastné v prvních minutách v podstatě odvyprávět celý zbytek filmu. A neobstojí tu ani námitka, že by bylo potřeba nějakým způsobem představit divákovi pravidla toho tripu, aby se v něm poté dokázal orientovat; tohle není Inception. Zatímco Irreversible mě s každým zpětným posunem v čase čím dál víc připoutávalo k obrazovce, Enter the Void nenabízelo ani napětí ani halucinogenní opojení. Noé nám tentokrát celkem samoúčelně cpe pod nos asijské pinďoury a všelijaké další soft porno a zřejmě se pokouší nabídnout nějaké syrové zobrazení reinkarnace, ale na to, o jak kontroverzní a silné téma jde, tohle podání vyznívá poměrně unyle. Škoda. ()
Film by se mi byl býval asi líbil, kdyby nebyl tak nabobtnalý a doslovný. Opravdu mě dostalo, že režisér nechá na začátku jednu z postav převyprávět celý děj filmu, to asi kdyby to nějaký blbeček nepochopil, pro jistotu. A dál to pokračuje v podobném duchu (chichi, slovní hříčka). Divák nemusí opravdu nikde zapojovat mozek, nezbylo žádné místo na hádanky. Kupříkladu ten potrat. Normální člověk si kvůli té scéně na film a režiséra asi ukáže prstem a řekne: "To je úchyl!", což je přesně to, co Noé chce slyšet, a záměr byl tím pádem naplněn, ale já normální nejsem a mě to prostě nudilo, chyběla tomu hravost, cokoli, tajemno, něco. Režisér po mně chce (podle rozhovoru, který jsem před promítáním slyšela) pouze to, abych si připadala, jako že jsem na drogách. Což jsem si nepřipadala, protože jsem nikdy žádnej trip nezkoušela a na intenzivní vjem pro mě bylo plátno moc daleko a události na něm moc inscenované. Jedna z dalších věcí, co mě dost iritovaly, byl ten princip, že duch byl vždycky ve správnou chvíli na správném místě. Flashbacky se dají za sebe poskládat, aby ukázaly přesně to, co ukázat chtějí, ale že by ten poletovač tak přesně věděl, kam má zrovna letět... Lindin sen, taky pěkně ošemetná věc, člověka přechod do takové "reality" na chvíli opravdu překvapí (ačkoliv I want to live/die se mi líbilo), ale do vypravěčského konceptu, který je tak důsledný, že simuluje mrkání, se mi nehodí, protože jinak jsem nezískala dojem, že by Oskar viděl do hlav ostatních. No a ta stopáž... nejde mi o to, že bych se nevydržela koukat na dlouhý film, jde mi o to, že mě nebaví koukat na film, kde už při prvním sledování cítím, které scény jsou pro mě zbytečné a které bych vystřihla. Ačkoliv chápu, že pro toho, koho film pohltil, byl ještě moc krátký. ()
Pár slov o tom, proč považuji Enter the Void za konzervativní, zpátečnický a vlastně i docela omšelý vehikl, který navzdory pochvalným řečem z tábora akademiků i deníkářů zaspal dobu. ____ Snad to ode mě nebude odvážné tvrzení, když tuhle mašinu na emoce a barvy, jak jsem si zpola kolosální bordel, zpola zábavní park Enter the Void pojmenoval, prohlásím za ideální protějšek či doplněk k Počátku. Jestliže Počátek představoval kyberpunk bez punku, tzn. racionalistický kyber jádro, nadnárodní megakorporace, úzkostlivě nažehlení specialisté a techno-vědní precizitu, tady máme kyberpunk bez kyber, čili punkovou undergroundovou zločinnou špínu, feťáky, drogy, sex a dekadentní zaneřáděnost spodních pater Tokia. Co oba filmy těsně spojuje a co tvoří jejich kyberpunkový základ, jsou postavy, jejichž bezvládná těla obývají cizí světy, přičemž jestli se zapojují do kyberprostorového systému jako v Počátku, nebo si nabourávají mysl drogama jako v Enter the Void, je jen taková nuanc, protože oboje je principielně ekvivalentní, v obojím případě jde o extenzi lidské nervové soustavy do okolního světa. Je i docela logické, že uhlazený slušňák Nolan najel na kyber způsob a temperamentní Francouz Noé zvolil cestu punku. Oba filmy mají i společný osud vzniku. Počátek obdržel Nolan darem od Warnerů jako odměnu za výdělky prvních dvou Batmanů a zároveň jako příslib za to, že natočí trojku. Naproti tomu Enter the Void vznikl coby důsledek komerčního úspěchu Irréversible. Scénáře k oběma rizikovým filmům ležely v šuplíku přes deset let, než se k nim mohlo přikročit. A konečně postavení obou filmů vedle sebe skvěle tematizuje přechod od feťáka k počítačovému hráči, k němuž došlo v devadesátých letech, kdy začal internet fungovat jako svého druhu injekční stříkačka. Před lety mladí lidé v touze uniknout každodennosti brali LSD. Teď se připojují k síti. Teď si něco nešlehnou, teď si něco stáhnou. Na feťákovi nebo pijanovi lze snadno poznat, že na něčem jede, podle podlitých vytřeštěných očí nebo poblitejch hadrech, ale počítačový závislák, kupř. nějaký MMORPG player, se má docela k světu a nic z toho na sobě nedává znát. Podobně jako Cobb. O to víc je taková závislost pochopitelně nebezpečnější, protože jí nenasvědčují žádné vnější příznaky – Cobb je elegantně nažehlený panák, ačkoli mu v hlavě dují noční můry a stihomam, na čemž Počátek staví celou svou rafinovanou konstrukci a eventuální závěrečný obrat od skutečnosti ke snu. Skličující obraz narkotické narcistní hipísácké kultury z Enter the Void, v níž ze sebe feťák vytrhává své orgány a smysly a hází je do okolního světa, aniž by v něm poznával sám sebe, byl nahrazen pro Počátek charakteristickou kulturou sebepoznání, která do okolního světa rozprostírá svůj mozek. Proto se Enter the Void jeví jako dost anachronní konstrukt, dionýsovská šmíra, která by hrozně ráda vyvolávala víc emocí na metr čtverečný než kdekoliv jinde a navozovala či zvěstovala jakési pocity východního mind blowing newageiánství, ale zoufale se ji to nedaří, protože éra Woodstocku a 2001 Odyssey se slavným a tehdy zcela legitimním psychedelickým průletem evokujícím LSD dávno odezněla, jen Gaspar Noé to zdá se nezaregistroval. Snobské troušení symbolů, které nacházíme v jeho filmu, vede ke stejnému pozvednutí obočí, jako kdyby někdo platil u svého hokynáře penězi ze hry monopoly. Emoce vzbouzené kamerou utrženou ze řetězu bývají jen skrovnou měrou povahy estetické; převahou je to ukájení všední zvědavosti a lačnosti senzace a pomíjivý obdiv laiků pro překvapující experiment, který zřejmě vůbec nepočítá s jedním z nepříjemných paradoxů umění, jenž káže, že i z největší nekonvence se po dlouhém opakování do zemdlení stane rutina. O tom, jak beznadějně zastaralý Enter the Void je, dostatečně vypovídá jeho zasazení do Tokia. Ve zlatých časech kyberpunku v osmdesátých letech za vlády Sterlinga a Gibsona byly tyhle východoasijský módní lokality v Japonsku nebo Koreji zajisté v pořádku, i Blade Runner vznikl v koprodukci s Hong-Kongem, určitě to ale neplatí dnes, kdy se věrozvěsti kyberpunku jako Paolo Bacigalupi nebo Ian McDonald hromadně přesouvají do nových destinací v Indii a Brazílii, které spolu s Čínou ohrožují na počátku jedenadvacátého století dominanci Západu, podobně jako ji ohrožovali v osmdesátých letech proslulí asijští tygři. Tokio dnes je tak nanejvýš exotickým skanzenem minulosti, stejně jako drogový rauše, který vymizely pod tíhou legalizace a benevolentnějšího pohledu na klasifikaci psychoaktivních omamných látek. Oboje je silně pasé, proto mi přijde dost nešťastný dělat z něčeho takového jeden z nejextravagantnějších vrcholů filmové sezóny. Eenter the Void tak snad můžeme přirovnat ke korábu, který v dávných dobách směle brázdil hladiny oceánů, který ale dnes pouze postává v přístavních docích a čeká na svou konečnou likvidaci. I biják z nejproklínanějších, druhý Sex ve městě, je tisíckrát aktuálnější, když ukazuje novou epochu, ve který se nejezdí utrácet do Las Vegas, ale na Blízký východ do zátočiny uměle zbudovaných ostrovů rozkoší Palm Islands. () (méně) (více)