Edvard Munch

Na internetu je také verze 167 minut. (13.02.2020)

i když je tam podle mě až moc freuda a munchův umělecký radikalismus je poněkud přehnaný, watkinsovi se povedla opravdu unikátní - a hlavně esteticky čistá - biografie a sonda do prostředí kristianské společnosti fin de siècle, která přebije i to klišé o geniálním umělci se sebedestruktivními sklony. (19.06.2010)

Watkinsonův film je cenný především kvůli přesvědčivému a skutečně vypovídajícímu zobrazení tehdejších vlivů, tendencí a směrů, ze kterých se v oněch letech společnost skládala a bujela (nikoliv pouze v Oslu, ale také v Německu a to nejen společnost umělecká), a která, jak dnes víme, byla jen pár desítek let před zásadními, revolučními (a také nejrychlejšími) změnami a před celkovou transfromací, ale také před největší katastrofou ve svých dějinách (Hobsbawm). Už jenom prokreslená a řekněme podložená přítomnost ryzího anarchismu (který byl po roce 1917 prakticky celosvětově vstřebán bolševismem a od té doby se ve své původní podobě prakticky neobjevil) tu dává pochopit a připomenout mnohému, co je dnes už z větší části zapomenuto a co se některým zdá jako neopakovatelná a dávná historie. Rozhodně jeden z nelepších "životopisných" filmů, jaké jsem viděl (vlastně si teď vzpomínám jen na dva další, které vedle Edvarda Munche vůbec stojí za zmíňku - Van Gogh Maurice Pialata a Bird Clinta Eastwooda). (05.07.2015)

ocenenia : MFF Cannes 1976 - nesúťažný výber (02.02.2013)

Od šestnácti (či kolika let) stále žasnu, jak výtvory z oblasti umění dokáží potvrzovat nebo naopak nabourávat soukromý život diváků/posluchačů/atd. Pokud jsou reakce na to opravdu myšlené vážně (vychvalování do nebe nebo proklínání do pekel – i na čsfd je možno se o tom poučit), pak máme zřejmě co dělat s minimálně psychicky labilními jedinci (a ti, jak se zdá, ve společnosti převládají). Když – poměrně nedávno - přednášel (tj. četl) John Cage v Miláně své "Empty Words", šlo mu postupně, když ne o život, tak alespoň o uchování techniky před destrukcí. Edvard Munch /čti mʊŋk, ale nejspíš münk] patří bezesporu do hutného zástupu umělců, které současná generace zatracuje a následující opěvuje. Další otázkou je, proč virtuóz (v malbě i grafice) svoji virtuozitu nerozvíjí tak, aby diváci před jeho díly padali na prdel, ale naopak ji redukuje, potlačuje a potírá na úkor něčeho jiného, dosud neviděného, často neladného či brutálního. Odpovědi na tyto otázky nejsou žádným tajemstvím – a proto raději k filmu: Snad nejlepší filmová biografie, kterou jsem kdy viděl. Ruční kamera jistí dynamiku, francouzské titulky psané českou diakritikou zase pozornost (i když při "práci na obrazech" jsem sledoval obraz, nikoli text – zvláště při tvorbě výjimečného „Nemocného dítěte – The Sick Child, 1907). Komplexní pohled na člověka a dobu by se sice obešel bez informací o narození Hitlera nebo Göringa, ale vemtočert. Häkon Gundersen v roli EM byl naprosto skvělý, rovněž tak i berlínská společnost v hospodě "Zum schwarzen Ferkel". Dobové názory na manželství, lásku, emancipaci, a především na sex byli pouze dobové, avšak v kontextu naší doby minimálně zajímavé. S časem ztrácí sice film trochu dech, ale přesto skvělé! Kdo dává 5 hvězd má recht. (19.09.2016)