La Commune (Paris 1871)
Recenze (8)
Magnum opus Petera Watkinse trvá v nezkrácené verzi skoro šest hodin, ale nenudil jsem se ani minutu. Krátkou, brutálně potlačenou vládu Pařížské komuny rekonstruuje anglický režisér formou pásma televizních a rozhlasových reportáží přímo z míst dění (podobně ve filmu Culloden předvedl, jak mohlo vypadat Jakobitské povstání, kdyby tehdy již existovaly televizní kamery). Vychází přitom z podrobně nastudovaných historických pramenů, z nichž v mezititulcích také obsáhle cituje. Už takhle by díky (ne)hercům oddaným svým rolím (např. příslušníky buržoazie hrají voliči a voličky konzervativních stran, aby bylo jejich pohrdání rebely autentičtější) a dlouhým členitým záběrům, které zachycují chaos doby a zároveň jsou velmi organizované, šlo o unikátní počin, ale Watkins u pseudodokumentární roviny nezůstal. (Ne)herci někdy v duchu divadla utlačovaných vystupují z fikce a inscenované dění komentují sami za sebe a z perspektivy jejich doby (rok 1999), případně se zamýšlejí nad tím, jak starší i novější média přispívají ke konstrukci reality a nerovné distribuci moci podle třídy nebo genderu. Komunitní myšlenky tak film předává i neustálým strháváním pozornosti k tomu, že je sám dílem kolektivu podobně naladěných lidí, kteří usilují o ekonomické a sociální změny. Zároveň je to mnohem dynamičtější a míň sebestředné než třeba Godardovy dekonstruktivistické filmové eseje ze šedesátých a sedmdesátých let. Přestože výprava je minimalistická (celé natáčení probíhalo dva týdny v jedné opuštěné fabrice na kraji Paříže), na konci jsem měl pocit, že poměrně dobře chápu danou dobu i problémy, které tehdy pařížská dělnická třída řešila, a zároveń rozumím, proč je jejich pochopení relevantní pro současnost. Představuji si, že v ideálním světě by se stejnými pocity měli studenti a studentky odcházet z každé hodiny dějepisu. 90% ()
Pro mě naprosto unikátní projekt, který by si zasloužil o hodně víc pozornosti, než zřejmě má. Pokud se mu člověk plně vystaví po celou dobu trvání, odnese si maximálně silný zážitek. Dlouhé, jasně formulované proslovy nejrůznějších druhů lidí, zcizovák na zcizovák, zjednodušené a o to víc působivé kulisy. Výkony, které předvádí účinkující, jako jeden příklad za všechny reportérka povstalecké televize... Jsem nadšena, nadšena a mrazí mě. ()
(neviděl jsem celé) Černobílý televizní film natočený v ateliérech na principu "Jak by vypadalo živé vysílání z doby Pařížské komuny, kdyby tenkrát už byly mikrofony a televize".. ()
Jeden z nejintenzivnějších filmů, co znám. Watkins je pán. ()
Projekce La Commune mi připadla náhodou jen pár dní poté, co jsem dočetl Sinclairův Petrolej, jehož druhá polovina se skládá prakticky pouze z neustále se opakujícího žehrání nad tím, jak nespravedlivě a zkorumpovaně je nakládáno s dělnickým hnutím v USA na počátku 20. století. Takže během téměř šestihodinového Watkinsonova pamfletu rozčilujícím se nad osudem Pařížské komuny, jejímu opomíjení ve francouzské paměti, přetrvávajících třídních nerovností, kulturní globalizací, patriarchátem, kečupem, co neleze z lahve a mnohým dalším, jsem již cítil trochu revoluční únavu. Nadšený nejsem ani z toho, jak nechává herce analyzovat jejich jednorozměrné figurky, které vede naprosto zřejmě tam, kde je chce mít, aby si tím potvrdil vlastní světonázor. Mně se líbí ta jeho nasranost na celý svět a líbí se mi ten LARP s dokumentárním štábem, který si vytvořil s bandou věrných, ta stopáž je pak až překvapivě v pohodě. Ale je to prostě jen vzteklý výkřik, který má akorát nečekaně silný dech. ()
Ať žije komuna! Chtěli ji rozstřílet u zdi, ale nevěděli, že její myšlenky dávno překonaly všechny zdi, o které se věčně tříští střely a obzory všech buržoazních lokajů. Komuna nezemřela, žije už 150 let a bude žít, dokud ji opravdová svoboda pro všechny nevykoupí. A film, který myslí sám sebe v průběhu tvorby s cílem přenést smysl výpovědi do samotného procesu vypovídání, nemůže být než skutečně hodným následovníkem revoluce, která zahrnovala všechny, od pracující přes ženy a lidi všech ras, dávno před tím, než nám o tom dnes začaly v nutně a notně vykastrované formě kázat (údajně liberální) kapitalistické elity. Proces, který byl příliš krátký: 72 dní/ 6 hodin, a přece je příliš dlouhý: celá historie poté. Film dokáže přepsat minulost prizmatem přítomnosti, ale dokáže se v přítomnosti transformovat prizmatem budoucnosti, kterou vynalezne v běhu sebe sama, pokud se skutečně bude inspirovat Komunou, tedy spojováním lidí, a ne jen spojováním scénáře s natáčením, peněz z rozpočtu s produkcí, tužbami producentů se zpeněžitelnou sledovatelností? Podobný způsob radikální sebereflexe v průběhu natáčení filmu aplikovala např. skupina Dziga Vertov okolo Godarda na přelomu 60. a 70. let, tedy v době, kdy naposledy vyrostly v Paříži barikády. ()
"Chtěl jsem se tehdy státi jenerálem / ne však se bít ve službách koruny / Na divou montaň zřel jsem se zápalem / a na nešťastné hochy z Komuny". (Fr. Gellner). Revoluce v přímém televizním přenosu. Téměř šestihodinové dvoudílné dokudrama o Pařížské komuně (1871). Jednoduché kulisy, v obsazení možná většinou neherci, vlastně jen černobílá TV inscenace, ale ten anachronismus dobového televizního vysílání činí z tohoto opusu velice intenzivní ( a spolu s délkou i velice extrémní) prožitek, a zdá se, že to tak prožívali i herci. Přitom to není příliš akční záležitost, žádný prvoplánovitý patos, žádná Svoboda vedoucí lid na barikády. Většinu filmu tvoří vlastně pouliční interview s jedinci různých společenských tříd - od proletářů po velkoburžoazii. To je doplňované „zatměními“, kde jsou vysvětlovány dobové reálie a souvislosti, případně je uváděno porovnání se současností. Symptomatický je rozdíl mezi dvěma televizemi, jichž prostředníctvím revoluci vidíme – Národní TV ve Versailles a vzbouřeneckou komunální TV v Paříži. Ta vzbouřenecká nás protáhne nuznými příbytky chudiny, úzkými ulicemi 11. okrsku (asi byl vybrán schválně, byl to nakonec jeden z posledních bodů komunardského odporu), různými shromážděními příznivců i odpůrců Komuny, a nakonec nás dovede k zoufalým bojům na barikádách, ale je neustále v dialogu. Versailleská TV je převážně prezentována moderátorem ve studiu, který pod názvem Poslední zprávy šíří lži a pololži, k čemuž si občas přizve „nezávislého odborníka“ aby na to nebyl sám, ale není zde žádný dialog, žádné zpochybnění. Do terénu se tato TV dostane až při hromadných popravách po porážce Komuny. Formálně je to film o jedné historické události, takže se zde vyskytují historické osobnosti i dokumentované události, ale ve skutečnosti je to film o současnosti. Názory, argumentace, proslovy o vzdělání, práci, svobodě, represi , ohlupování, etc. diskutované zde v roce 1871, se vztahují k dnešku, tehdejší problémy jsou podobné dnešním. Nejlépe je to zde vidět na tématu manipulace lidí masmédii, které je zde možná to hlavní téma. A je to vlastně v pořádku i historicky. K prvnímu hromadnému propagandistickému nasazení fotomontáží, a to v době, kdy byla fotografie všeobecně brána jako médium pravdy, došlo právě při výrobě fotografických „důkazů“ zločinů Komuny. Film (s anglickými titulky) je možné spatřit na youtube. ()
Pozoruhodný počin, nutno ocenit odvahu jít proti proudu.(90%) ()