Echoes (E12)

Moc jsem nevěřil, že by mě právě tato zápletka mohla moc bavit, ale dvanáctá epizoda Podstaty strachu nakonec dokázala docela mile překvapit. Hlavní zásluhu na tom měl především samotný přístup Ruperta Wainwrighta, který velmi pěkně promíchal přítomnost s minulostí a zároveň z toho nevznikl chaotický guláš plný zběsilého střihu, který by nedával ani hlavu ani patu. Což se samozřejmě kladně projevilo i na samotné atmosféře a mému pohledu na dané téma. Je ovšem pravdou, že ostýchavý Stephan si mé sympatie příliš nezískal, ale za to Eric Balfour ano. Přitom jsem ho až doteď měl za dost průměrného herce, nebo se spíše moc často objevoval v nepříliš kvalitních filmech. Kdežto tady měl svoje charisma, odvedl slušný výkon a po zásluze patřil k tomu nejlepšímu, co nám Ozvěny nabídly. Nesmím však samozřejmě opomenout ani půvabnou Camille Guaty, která se své dvojrole zhostila rovněž v rámci svých možností vcelku obstojně. Především pak kokety Zeldy. Tento díl nám sice nenabídne hutnou dávku napětí, ale to neznamená, že by mysteriózní atmosféra neměla své kouzlo. Jak už jsem poznamenal, hlavně minulost byla ztvárněna téměř bezchybně. Interiér, hudba, tanec, šaty – prostě vše co k začátkům dvacátého století patřilo. 60% (31.05.2018)