Dva na cestě

Tak tihle dva jsou vážně pořád na cestě, nejdřív jezdí stopem (mladí a chudí), pak starou plechovkou, potom si pořídí hezké autino a jak běží čas, jejich vztah se vyvíjí a mění, od prvotní zamilovanosti přes sňatek, narození dítěte až po manželskou krizi.. Audrey Hepburnová je tu nádherná a v jejích očích lze snadno číst všechny emoce, co existují.. Albert Finney mě mile překvapil, moc dobře se mi na něj koukalo a spolu s Audrey stvořili moc hezký filmový pár v takovém poměrně dost reálném příběhu, od smíchu k slzám a od slz ke smíchu.. (20.09.2020)

Film to byl bezesporu zajímavý, bavilo mě, jak si tvůrci hráli se všemi časovými rovinami, jejichž prolínání bylo zvládnuté tak dokonale, až mě občas mátlo, ale ani tak jsem nebyl ušetřen negativních dojmů. U některých pasáží jsem se totiž musel velmi snažit, abych se na ně dokázal soustředit, protože jsem se začínal lehce nudit a mé myšlenky jevily snahu o to, aby se mohly volně potulovat. Pokud jde o obě hlavní postavy, působil na mě Mark občas tak trochu jako blb a Joannu hrála Audrey Hepburn, takže by mi byla sympatická, i kdyby na těch cestách vraždila a rozpitvávala malá koťátka. No, a kdyby se právě takovým způsobem postarala o malou Ruthie (a její vypatlané autory), byl bych štěstím bez sebe. / Poučení: Na vtazích je třeba neustále pracovat. (25.03.2023)

Třetí spolupráce Audrey Hepburn a Stanleyho Donena působí tak trochu jako variace na stokrát viděné. Krizí zmítaný manželský pár mapuje vývoj svého vztahu, což nám režisér předkládá prostřednictvím náhodně seskupených časových rovin. Nápad jistě originální, ale ne zcela funkční. Každý zajímavý moment ze života dvojice totiž skončí dřív, než stačí v divákovi výrazněji rezonovat. Také tvrzení, že láska je nejkrásnější na začátku a po složení manželského slibu jde všechno do kopru, není ničím novým. Nepřekvapivý dějový vývoj vynahrazují herci, především civilně a nestylizovaně obsazená Audrey, po jejímž boku se neztratí ani Albert Finney v roli manžela. 6/10 (04.12.2009)

Z počátku jsem byla ,,pitomá" z rychlého a poměrně častého přeskakování časových rovin. Když jsem se s tím srovnala, začal mě děj a námět bavit. Finneye bych za ty kecy občas praštila do kebule, zpočátku nesympatický sebestředný otrava se mi ke konci moc líbil. Audrey Hepburn jako vždy kouzelná a svěží. A až se budete ptát, kdo jsou ti lidé co sedí u jednoho stolu a nemluví spolu? No přece MANŽELÉ. (11.11.2013)

„Nevypadají moc šťastně.“ - „A proč by měli? Zrovna se berou.“ Jestliže mě to střídání časových rovin při první projekci zpočátku rušilo, lehce mátlo a trvalo mně si na něj zvyknout, napodruhé jsem si ho už užíval hned od začátku, a co chvíli oceňoval funkčnost jednotlivých navazujících „švů“. A styl vyprávění mi k atmosféře snímku (vhodně podpořené Manciniho hudbou) také dokonale seděl. Protože tahle hořko-komediálně-romantická exkurze do jednoho vztahu má největší sílu právě při přeskakovaném nahlížení do jeho jednotlivých fází, divák totiž může nádherně vidět ten vývoj. A nejen filmu ale i svůj vlastní, některé scény a momenty mě osobně bavily ještě více než prve (paradoxně nejvíc ty s nádechem hořkosti). A samozřejmě by mě tahle vztahová sonda tolik nechytla nebýt výborně sehrané a maximálně sympatické ústřední dvojice (na Audrey jsem, nepřekvapivě, mohl oči nechat). Zaslouženě čistých 5*. „Rýpání bys mohla vynechat.“ - „Mlčím jako hrob.“ - „Že jsi zticha, ještě neznamená, že se do mě nestrefuješ.“ (03.04.2010)