poster

V moci davu

  • Švédsko

    De ofrivilliga

  • Velká Británie

    Involuntary

  • Nizozemsko

    Involuntary

Drama

Švédsko, 2008, 98 min

  • JitkaCardova
    ****

    Snímek s chytře nastavenou několikaposchoďovou interpretační rovinou - z podstaty toho, co znamená společenství, komunita, ona stádnost, k níž lidé částí svého naturelu tíhnou, se neustále pohybujeme podvoleni fenoménu davu, kolektivu, skupiny - denně podléháme uvtářenosti tlaků ve svém okolí. Snímek předvádí situace nijak zvlášť originální, téměř až těžko uchopitelné v jejich specifičnosti kvůli tomu, jak jsou ve skutečnosti tuctové, obehrané a jak důvěrně známý je nám ten nepříjemný způsob, jímž nás odcizují, jímž se zcizujeme a vzdalujeme sami sobě, v tušení, že bychom chtěli být jiní, měli se zachovat jinak. A tak se čas od času naše skryté já vzepře a pokusí se chabě zaprotestovat. Jednodušší čtení filmu a situací, které předvádí, nám napovídá, že to jsou ty chvíle, kdy se jedinec vymaňuje z přidělené role - paní učitelka, jež se jako jediná odhodlaně postaví proti násilnickému kolegovi, který fyzicky usměrní malého žáka; řidič autobusu, který odmítne pokračovat v jízdě, dokud se mezi cestujícími nepřizná ten, který utrhl garnýž na záchodku; mladík, který zaprotestuje proti obhroublému veselí svých kamarádů, překračujících hranice tělesné intimity. ... *** Při pozornějším přemítání se ale zdá jasné, že právě tohle jsou ty učebnicové příklady asertivity, které snímek předvádí jakožto nedobrovolné, davem ovlivněné jednání - morálka, etika, společenská pravidla, moderní kurzy asertivity, hodiny občanské a sociální výchovy a všechny ty rezonující proklamace: řekněte ne, řekněte stop týrání, buďte sami sebou, psotavte se svému okolí... *** Potom, na "druhé čtení", tedy vyvstává zajímavější otázka - kdo se v představených situacích chová skutečně "po svém", nenavedeně? Pak nás může napadnout, že to je právě onen trestající učitel, který se niterně vzepře směrnicím EU, příručkám moderní výchovy i kolegyním odhodlaným bránit jejich literu do posledního dechu a proti všem, žáčkovi jednu vlepí a skutečně ho zpacifikuje - stejně jako malý dareba, který se vzpírá normám moderní výuky, nenechá se přinutit být moderním dítětem a raději riskuje budoucí životní dráhu a učitelům partyzánsky zdrhá nebo záškodnicky likviduje stanoviště orientačního běhu, do něhož se nechce nechat vmanévrovat. Nebo herečka středního věku, matka od čtyř dětí, která se nehodlá nechat veřejně pranýřovat za to, že se v kymácejícím se autobusu na záchodku chytila garnýže, takže se prostě nepřizná - a jestliže uvědomělí spolucestující rodiče přinutí s laskavými úsměvy a uklidňováním v rámci pokrokové výchovy svého malého synka, aby se přiznal k něčemu, co neudělal, v herečce to žádné vynucené pocity viny a hnutí svědomí nevyvolá - to tehdy se zachová svobodně, zatímco rodiče jsou zpitomělí příručkami o moderní výchově a přijde jim zatěžko nechat ladem takovou krásnou příležitost si ji vyzkoušet v praxi. Co jí je do toho, jak jsou pitomí? Proč by si měla kazit den? *** Ve scénách rodinné oslavy a večírku teenagerů je pak vůbec málo vyhraněné, kdo se vlastně čemu vzpírá - hlava rodiny se nechce nechat zavléct do nemocnice se zraněním od vybuchlé petardy, ani poskytnout ostatním záminku, aby o něj mohli pečovat a zaměřili jeho směrem svou lítost a neukojenou sebedůležitost, jako když se supi vrhnou na čerstvou mrtvolu. Bloňdatá děvčata se nechtějí nechat uštvat svou vizáží, která z nich předem dělá vypatlané sexuální objekty, ale brání se tomu rovnou dvojobratem - takže se s přehledem fotí v erotických pózách, obtěžují mladíka v metru vlezlým koketováním a lijí do sebe alkohol až k bezvědomí a člověk za tím přímo cítí jejich rozpálenou soustředěnou pozornost a zvědavost, neboť jejich záměrem není zpít se do němoty a nechat se znásilnit, ale ohmatat matérii společenského světa a hranice únosného chování... *** Film v podstatě nakonec příjemně svádí k tomu probírat si vesele postavu za postavou, včetně těch nejvíce upozaděných (manželka oslavence, kolegyně učitelky, asistenka řidiče, manželka kamarády obtěžovaného mladíka, potrestané školní dítě, hoši ze zadní části autobusu, kamarádi obou blondýnek či muž, kterému poškodí auto a jenž následně odveze bězvědomou Linneu domů k rodičům...) a popřemýšlet, nakolik jejich chování bylo svrchovaným projevem vnitřního souznění sama se sebou, duševního klidu a zalíbenosti ve svém jednání - a nakolik bylo vyvolané okolním tlakem, potřebou odpovídat nějakému vzorci a jednat podle sady známých pravidel, ať už etických, morálních, poplatných určitému privátnímu kolektivu nebo vyloženě podle mechanických směrnic instituce či platných zákonů. Je to vtipné a duchaplné cvičení, protože snímek si podržel luxus nečernobílosti, etické a morální střety předkládá dostatečně barvité a zjemnělé a veškeré zjedodušování a vmanévrovávání do škatulek s grácií přenechává dovtpinosti či omezenosti svých diváků. A je to fajn.(20.9.2014)

  • ORIN
    ****

    Druhý celovečerní film Rubena Östlunda se skrze přiznanou tematickou rovinu, k čemuž odkazuje už samotný název, jeví jako daleko ucelenější a sjednocenější, nežli jeho debut Mongoloid s kytarou. Östlund opět nechává kameru stát na místě a snímá postavy z větší dálky nebo snímá jinou část těla než obličej, čímž se jaksi odpoutává od dění před kamerou, nestává se aktivním účastníkem událostí, ale "jen" jejich zprostředkovatelem. Tento koncept je mi velmi sympatický, zvlášť v momentech, kdy natočená látka pojednává o závažných sociálních problémech či jevech, což problematika davu/chování jedince v davu/ve skupině a mimo něj/ní zcela jistě je. Právě zvoleným tématem se poněkud odpoutává od jisté "anderssonovské" poetiky, která byla citelná v jeho debutu. Svým způsobem lze hledání vlastního výrazu u Rubena Östlunda analogicky srovnat s maďarským příkladem Benedeka Fliegaufa a jeho "vzoru" (či mentora pokud chcete) Bély Tarra, kdy Fliegauf ovlivněn Tarrovými černobílými formalistickými opusy natáčí neméně "extrémní" díla jako Houština, Dealer či Mléčná dráha, aby poté směřoval ke snázeji rozkódovatelné artové a divácky přístupnější produkci se snímky Lůno a Je to jen vítr. Podobný posun vnímám i u Rubena Östlunda, jenž svůj výraz zřejmě nalezl a dovedl k dokonalosti s dalším snímkem Hra.(3.7.2013)

  • Slarque
    ***

    Švédská mozaika složená převážně z drobných trapností všedního dne. Abych vám přiblížil tu druhou větu uvedenou v obsahu, dodám, že často jsou v záběru třeba jen nohy promlouvajících postav, nebo je v záběru jen jedna ze tří rozmlouvajích postav (a to vždy po celou dobu dialogu). Nevím, jak dlouho vám to přijde zajímavé, ale mě začal film založený hlavně na podivných úhlech záběru ke konci nudit. Možná to chtělo ještě nějaký děj.(15.7.2008)

  • freddy
    ***

    Na tenhle film jsem byl velmi zvědavý, ostatně stejně jako na všechna dramata ze severu Evropy. Výsledek je však z mého pohledu velmi rozpačitý a mé dojmy po zhlédnutí celé te mozaiky poskládané z pěti příběhů byl různorodé. Skoro mám z toho filmu pocit, že režisér chtěl sdělit více, než se mu do tohoto filmu vešlo, nehledě na to, že většina příběhů zůstala bez nějakého zajímavého zakončení. Samozřejmě nevím, nakolik to byl záměr nechat ty příběhy otevřené, ale fakt je, že místo jednoho zajímavého filmu se mi dostalo pěti příběhů, které se střídaly v náhodném pořadí a ve kterých jsem se několikrát velmi složitě orientoval. Ovšem mám zkušenost, že to jde natočit zajímavý film, kde se prolíná více příběhů, jeden takový film (dokonce taktéž ze Švédska) jsem viděl někdy před rokem, byl složený ze třech různých příběhů a mé nadšení neznalo hranic (udělil jsem tenkrát pět hvězdiček), ovšem jak říkám, tam bylo těch příběhů méně a film trval asi dvě a půl hodiny. Takže pokud by tento film byl tak o tu hodinu delší, možná by to pomohlo. Co mi ale také nesědělo bylo experimentování se záběry kamery, některé úhly byly opravdu zvláštní. Zkrátka tenhle film v mých očích nepatří k nejvydařenějším, chtělo by to dotáhnout ty příběhy do konce, pak by to možná vypadalo lépe. Film ode mne získává tři hvězdičky.(19.1.2010)

  • Bluntman
    ****

    (CINEMA MUNDI 2010) Roy Andersson v letech 2008-2009 nic nenatočil, a tak se Švédsko na festivalu toho nejlepšího, co daná kinematografie vyprodukovala za předchozí rok, prezentuje alespoň filmem, který je "royanderssonovský". Inspirace švédským klubovým tvůrcem je patrná, ale V MOCI DAVU se vzdaluje surrealistickému pojetí jeho pozdějších snímků a obrazové kompozice, i když nápaditě řešené, neozvláštňuje jinak než netradičním úhlem záběru. Patrná je snaha o realistické, až civilistní pojetí, které se apriori vzpírá jakékoliv "klasické" dramaturgii, a tak je pětice příběhů spojena spíše tématicky a nemůžeme očekávat, že by se jednotlivé postavy setkaly či by se linie spojené s některými byť jen dořešily, protože takhle to v "normálm životě" nechodí. Švédský reprezentat a zároveň zakončovací snímek Zlínského psa je tak povedeným a myšlenkově podnětným debutem, jehož formální neotesanost a nedostatky spojené s hereckými výkony, dialogy či patrně nevalným produkčním zázemím jsou obráceny v klad, protože Ruben Östlund má co říct, aniž by vynášel soudy, i když si musí vypomáhat žánrovými postupy.(3.3.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace