poster

V moci davu

  • Švédsko

    De ofrivilliga

  • Velká Británie

    Involuntary

Drama

Švédsko, 2008, 98 min

  • Slarque
    ***

    Švédská mozaika složená převážně z drobných trapností všedního dne. Abych vám přiblížil tu druhou větu uvedenou v obsahu, dodám, že často jsou v záběru třeba jen nohy promlouvajících postav, nebo je v záběru jen jedna ze tří rozmlouvajích postav (a to vždy po celou dobu dialogu). Nevím, jak dlouho vám to přijde zajímavé, ale mě začal film založený hlavně na podivných úhlech záběru ke konci nudit. Možná to chtělo ještě nějaký děj.(15.7.2008)

  • Bluntman
    ****

    (CINEMA MUNDI 2010) Roy Andersson v letech 2008-2009 nic nenatočil, a tak se Švédsko na festivalu toho nejlepšího, co daná kinematografie vyprodukovala za předchozí rok, prezentuje alespoň filmem, který je "royanderssonovský". Inspirace švédským klubovým tvůrcem je patrná, ale V MOCI DAVU se vzdaluje surrealistickému pojetí jeho pozdějších snímků a obrazové kompozice, i když nápaditě řešené, neozvláštňuje jinak než netradičním úhlem záběru. Patrná je snaha o realistické, až civilistní pojetí, které se apriori vzpírá jakékoliv "klasické" dramaturgii, a tak je pětice příběhů spojena spíše tématicky a nemůžeme očekávat, že by se jednotlivé postavy setkaly či by se linie spojené s některými byť jen dořešily, protože takhle to v "normálm životě" nechodí. Švédský reprezentat a zároveň zakončovací snímek Zlínského psa je tak povedeným a myšlenkově podnětným debutem, jehož formální neotesanost a nedostatky spojené s hereckými výkony, dialogy či patrně nevalným produkčním zázemím jsou obráceny v klad, protože Ruben Östlund má co říct, aniž by vynášel soudy, i když si musí vypomáhat žánrovými postupy.(3.3.2010)

  • ORIN
    ****

    Druhý celovečerní film Rubena Östlunda se skrze přiznanou tematickou rovinu, k čemuž odkazuje už samotný název, jeví jako daleko ucelenější a sjednocenější, nežli jeho debut Mongoloid s kytarou. Östlund opět nechává kameru stát na místě a snímá postavy z větší dálky nebo snímá jinou část těla než obličej, čímž se jaksi odpoutává od dění před kamerou, nestává se aktivním účastníkem událostí, ale "jen" jejich zprostředkovatelem. Tento koncept je mi velmi sympatický, zvlášť v momentech, kdy natočená látka pojednává o závažných sociálních problémech či jevech, což problematika davu/chování jedince v davu/ve skupině a mimo něj/ní zcela jistě je. Právě zvoleným tématem se poněkud odpoutává od jisté "anderssonovské" poetiky, která byla citelná v jeho debutu. Svým způsobem lze hledání vlastního výrazu u Rubena Östlunda analogicky srovnat s maďarským příkladem Benedeka Fliegaufa a jeho "vzoru" (či mentora pokud chcete) Bély Tarra, kdy Fliegauf ovlivněn Tarrovými černobílými formalistickými opusy natáčí neméně "extrémní" díla jako Houština, Dealer či Mléčná dráha, aby poté směřoval ke snázeji rozkódovatelné artové a divácky přístupnější produkci se snímky Lůno a Je to jen vítr. Podobný posun vnímám i u Rubena Östlunda, jenž svůj výraz zřejmě nalezl a dovedl k dokonalosti s dalším snímkem Hra.(3.7.2013)

  • Matty
    ****

    Sociologický experiment – vydržíte sto minut sledovat lidi, které neznáte? Protože režisér nechce, abychom je poznali, brání nám v tom „neempatickým“ snímáním z větší dálky a v dlouhých statických záběrech. Často nevidíme do tváří promlouvajících postav, málokdy známe jejich jména. Někdy je odstup a zároveň dojem šmírování ještě prohlouben natáčením postav v odrazu (zrcadlo, bok auta), nebo – v jednom případě – jejich „přefiltrováním“ skrze počítačovou kameru. Mlčky sledovat je přitom to jediné, co můžeme dělat. Stejně se chovají svědkové ve filmu. A důsledek? Oběťmi se stávají nevinní a viníci zůstávají nepotrestáni. V některé z nastíněných situací se pravděpodobně octnul každý z nás. Film dokáže oživit pocit viny. Je to hodně krutý přístup, k postavám i divákům, ale nutí přemýšlet. Škoda dvou zbytečných odklonů od suše pozorovacího stylu ke klasičtějšímu vyprávění (jeden krátký švenk během autobusové šikany a později flashback). Nebo mělo jít o připomenutí – pro ty, kdo podlehli iluzi filmu bez vypravěče – že za kamerou taky někdo stojí a tak trochu s námi manipuluje? Těžko říct. Těžko nepodlehnout. 75%(17.8.2012)

  • ScarPoul
    ****

    Sociálny experiment podľa Rubena Ostlunda. Fragmenty príbehov spojené dokopy. Každý sa dotýka inej témy a každý príbeh je špecifický a prispôsobený potrebám režiséra a toho čo chce povedať. Či už sa jedná o zatajovanie, detskú naivitu, alebo čudné hrátky mužského osadenstva, alebo šikanu na škole, prezentuje nám osudy ľudí nevybočujúcich zo svojej sociálnej triedy. Príbehy neukončuje. Kamera je statická. A ako keby sa snažila držať si od postáv odstup. Zároveň, ale vďaka tomu vytvára dokumentárny kontrast stojaci oproti režisérovej fikčnej výpovedi o súčasnej spoločnosti. Tieto dva fragmenty sa spájajú a vzniká nevšedné dielko, čo nič nerieši, ale má v sebe silné stopy dokumentárnych nezúčastnených postojov. Skvelá práca s postavami.(2.12.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace