Obsahy(1)
Mladá žena se po pokusu o sebevraždu dostává do ústavu pro choromyslné, v němž je s diagnostikovanou schizofrenií nucena nejen se potýkat se svou psychoterapeutkou a ostatními schovankami, ale také s vlastním nitrem. Experimentálně laděné drama, sestávající především z delirických obrazů, halucinací a psychologických symbolů je zároveň obecnou sondou do problémů ženského já a sexuální identity. (Dionysos)
(více)Recenze (3)
Filmové vplynutí do delirické duše narušené postavy - zástupce ženy jakožto genderu. Snímek je syrovým znázorněním situace ženské psyché poté, co rezignuje na kulturní roli, kterou před ni společnost staví. Lépe: poté, co se navenek a hlavně zevnitř rozpadá její vlastní identita coby specificky ženská identita, když už není schopna se vnitřně ztotožňovat se všemi (nebo alespoň převládající většinou, jak to v reálu zpravidla bývá) komponenty ženskosti, jež si měla její osobnost osvojit. Sled halucinačních sekvencí a symbolických scén inscenující ostatní schovanky blázince nás alegoricky provází s tímto rozpadem, od hrdinčina mládí až po její současnost. A můžeme si zafabulovat: jestliže je hrdinčina diagnóza skutečně schizofrenie, dá se říci, že její problém spočívá právě v tom, že nebyla schopna do své vlastní identity zahrnout jak sebe - své unikátní já - i ony imperativy správné ženskosti. Je proto odsouzena k rozštěpení svého já. Avantgardní snímek však není prvoplánovou feministickou agitkou (je to film vcelku experimentální, takže ani nemůže být prvoplánový...). Politické a ideové zakotvení tvůrců se podle mě projevuje ve scéně ke konci filmu, kde sledujeme jakousi venkovní slavnost: je z ní jasně cítit adorace konceptů anti-společnosti či svobodných komunit odstřihnutých od nesvobodné represivní společnosti tam venku. Navíc, jak je nám ukázáno, kde i sex je zaměřen na uspokojení partnerky... ()
uhhh... možná existuje důvod proč nechtějí nechat ž*ny režírovat? 🤔 ()
Jediný britský film natočený v 70.letech ženou zkoumá ženské psychiatrické pacientky ve Walesu. Jane Arden, vlastním jménem Norah Patricia Morris přivedla svou feministickou divadelní skupinu Holocaust do radikálního feministického filmu, aby ztělesnily avantgardní, intenzivní a šílenou zkušenost žen s duševní poruchou. Po řadě hysterických, provokativních a symbolických scén film uzavírá bizarní piknik na louce, po němž muž něžně sexuálně uspokojuje hrdinku.(70%) ()