100 de lei
Obsahy(1)
Nevlastní bratři. Oblíbený herec, celebrita a zpěvák Andrei (Ion Dichiseanu) a nezaměstnaný flákač a tajný básník Petre (Dan Nutu). Andrei si užívá svého postavení, miluje se s krásnými ženami, podepisuje se fanynkám a dává rozhovory. Petre je bohém, je stále bez peněz, rád si hraje, rád klame, mění výchozí bod situace, do toho občas v obchodech krade drobné věci, dělá ostudu, předvádí se před slečnami a uvnitř je velmi čistý a zranitelný. Petre nemá kam jít a Andrei ho ubytuje u sebe doma. Poslední bod trojúhelníku je mladičká Dora (Ileana Popovici). Ta denně pokládá čerstvou růži u Andreiova prahu – a tam ji jednou překvapí Petre. 100 lei je pak onich 30 stříbrných, za které se prodá čest, úroveň, pro které se zradí, které mohou způsobit neštěstí, pokud se na tom všem nerozhodneme nepodílet, neotočíme se pryč, maximálně nemávneme na rozloučenou a pak definitivně nezmizíme z něčího života. (garmon)
(více)Recenze (3)
Je to většinu doby zas jeden zpívající drozd Jakim, co žil u konce s dechem. Chvílemi zdlouhavý jak Valčanovova Šance. Film povyšuje neskutečná, takřka stále přítomná Vieruova hudba (oba pánové, režisér i skladatel, byli židovský živel v Rumunsku – podle mě důležité k pochopení dramaturgie celku a k tomu, jaké vlivy si to nese!) – hudba je tu přitom elektroakustický mix předkomponovaných pasáží v různých stylech (některé ani nejsou od skladatele), doprovázený tu elektronikou, tu ruchy, vpíjený, halovaný, vrstvený - film se kvůli nim vznáší v takovém snovém oparu, postsynchrony to umocňují, zvukem se komentuje děj, je to samostatná osa. Od popu přes renesanci, po symfonickou "novou hudbu". Velmi výrazná je kamera – samo veledlouhé závěry, ale někdy jde ono „ars“ v snímání až za hranu toho, co se tehdy obecně s kamerou dělalo, kruhové jízdy, zvláštní úhly, rozostření, přiznané studio... Kdyby v tom bylo víc kýče, vzpomenu Balhausovy experimenty s Fassbinderem, na Viernyho... – ale ne: tady to udržuje dokonale čistou dramaturgii Antonioniho (fotbal bez míčku!) s trochou cinéma vérité okolo. Co z toho zbývá dnes: lze vidět, že si v Rumunsku takto nežili (sprcha, luxusní interiéry), namísto vérité je to tedy spíš aranžovaný art, který chce být existenciální výpovědí. Napadly mě i Pěsti v kapsách anebo Kristové roky. Počátek toho je zřejmě u Formana - mladí lidé. Závěrečných deset minut se ale totálně vymkne i tomu – jsou to nejvíc vzrušující momenty filmu; přímá obžaloba; evokuje to snad jen Anděla zkázy. ()
Jen poznámka k předchozímu komentáři. Ten trochu vyznívá, jako by to byl film o vztahu dvou bukanýrů. Ve skutečnosti je to film o dvou bratrech, kteří se zamilují do stejné holky (tenhle popis ale vystihuje asi tak 5 % obsahu toho filmu, art, no). Skvěle nadesignované interiéry a hezká kamera. ()
Na svou dobu odvážné téma problémového vztahu úspěšného herce s chudým mladíkem (kterého k sobě nakrátko nastěhoval), i když intimita jen naznačeno. Zajímavý obraz doby. Filmařsky nic zvláštního. ()