Vracím se do země labyrintu

Jména Eva a Vladimír Fukovi nejsou dnes v Čechách příliš známa. Přitom většina dnešních čtyřicátníků si vzpomíná na Dětskou encyklopedii, kterou byli doslova odkojeni a jejímiž autory byli Bohumil Říha a právě Vladimír Fuka. Jen jméno zmizelo z podvědomí. Bylo záměrně vymazáno. Eva a Vladimír Fukovi. Ona fotografka, on malíř, grafik, ilustrátor. Oba patřili ke skupině nekonformních tvůrců, kteří sice v padesátých letech nesměli veřejně působit (spolu s Jiřím Kolářem, Emanuelem Fryntou, Josefem Hiršalem či Kamilem Lhotákem) ale od konce 50. let se prosazují nejen na domácí scéně, ale i v zahraničí. Jsou úspěšní i v New Yorku, kam v roce 1966 oba manželé emigrují. Přestože se zdá, že doba po roce 1989 směřuje k nápravě poměrů, setrvačnost, řevnivost a protekcionismus, to vše napomáhá k tomu, že umělci, o kterých se nesmělo donedávna veřejně mluvit a psát, jsou sice přijati zpět do oficiálního kontextu české kultury a umění, ale jakoby překáželi, jakoby jejich dílo bylo spíše na obtíž. Po pětatřiceti letech v emigraci se Eva Fuková vrací zpět do Čech. Co ji k tomu vede a jak se dnes, v sedmasedmdesáti letech dívá na události svého života? (oficiální text distributora)