Aksál

Pavel Kohout se po mém soudu v Aksálu tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Stačí vzpomenout na literární postavy typu Anna Kareninová či Ema Bovaryová, která se stala přímo literárním typem ztělesňujícím útěk od reality k sebeobelhávajícím iluzím. Obecně představa, že za spořádanou fasádou navenek harmonického života musí být skryt nějaký spodní temný tón, představuje velmi populární a působivý umělecký námět. Na mysl tane celá řada románů, filmů a divadelních dramat, v nichž autoři demaskovali faleš, prázdnotu a absenci štěstí u zdánlivě dokonalých manželství - byl by to opravdu dlouhý seznam, zmiňovanou Flaubertovou Paní Bovaryovou počínaje, přes román Nouzový východ Richarda Yatese, až třeba po můj oblíbený film Noc od Antonioniho, v němž je podle mě toto téma dovedeno k uměleckému vrcholu. A když už jsem zmínil Yatesův román, který byl v roce 2008 zdařile zfilmován Samem Mendesem, nemohu se ubránit jeho srovnání s touto pozapomenutou televizní inscenací. I Yates nechává své postavy manželů Franka a April Wheelerových, tvořících zdánlivě ideální manželský pár, konfrontovat s postavou Johna Givingse (herecky excelentní Michael Shannon), diagnostikovaného psychotika, který jediný nemá zábrany říkat nepříjemné pravdy. Zdánlivá idylka manželství se náhle hroutí jak domeček z karet a postava impertinentního blázna přináší mezi oba partnery hlubokou krizi. Ačkoli se Kohoutova inscenace ani zdaleka nevyrovná působivosti zmiňovanému filmu, jedná se vcelku o zdařilé dílo, které i po těch letech stále stojí za vidění. Abrháma moc nemusím, ale výkon Drahokoupilové na mě udělal dojem, stejně tak použitá hudba. "Subjektivně" 4 hvězdy, "objektivně" spíše 3. (24.05.2013)

Zvláštní filmeček, v němž se hraje o manželské štěstí. Žena se díky příchozímu muži ocitá v myšlenkovém proudu, ve kterém uvažuje o všech rozhodnutích spojených s manželstvím. Možná si není až tak jistá svým dosavadním životem, což jí právě on najednou připomíná a bortí její dosavadní jistoty, možná falešné, jak se zdá. Jenže ten konec a vysvětlení postavy Josefa Abrháma mi přišlo minimálně totálně hloupé a úplně pokazilo konec. Na druhé straně musí být člověk tak trochu blázen, aby podobným způsobem oslovoval ženy, vedl s nimi podobnou konverzaci a nenechal se odradit ani ve chvílích, kdy žena skutečně jasně odmítala jeho dobývání. (24.07.2023)

Chtěla či nechtěla mít psa? Je či není šťastná? Miluje či nemiluje svého manžela? Možná si sama Emma (kouzelná Marie Drahokoupilová) nikdy takovéto otázky ani nekladla, možná se ale jen „bojí otázek, které si sama zakázala“. Každopádně, když se do její přítomnosti vetře svůdný Josef Abrhám, aby ji „říkal hlouposti, ve kterých je smysl všeho,“ dokáže dotyčnou dokonale rozhodit. A stačí mu na to ani ne půl hodiny... Tahle televizní miniatura je určitě dokonalou ukázkou toho, že i na takto malém prostoru se dá udělat velké umění. Výborná je zejména kamera (viz hlavně detailní záběry na hlavní protagonistku) a rovněž hudba s velmi dobře rozpoznatelným rukopisem Luboše Fišera. PS: Shlédnuto na počet dnes zemřelého Josefa Abrháma. (17.05.2022)

Vynikající!!! Na ploše 30 minut se odehraje takové drama, jež není schopen přinést leckterý celovečerní film. Uhrančivý Josef Abrhám je s to trefně mířenými otázkami zpřevrátit okouzlující neznémé ženě (Marie Drahokoupilová) celý její dosavadní život, rozmetat vniveč vše, čím se po dobu svého dvanáctiletého manželství obelhávala a postavit ji před holou, ničím nepřikrášlovanou skutečnost. A ona procitá, prohlédne, uvěří a rozetíná onen gordický uzel svého bytí... Aksál... Když vtom nádherně vygradované drama padá (zejména pro zcela psychicky zdevastovanu ženu) do "nečekaných" prozaických nížin. Velkolepé... Podmanivá hudba Luboše Fišera pocitově dokresluje atmosféru celého snímku a posouvá jej v hodnocení do nadoblačných sfér... Ano, vskutku ani jinak nelze! (09.05.2010)

Schizofrenie duše – jistota racionality versus nejistota emocionality. Překvapivá myšlenka – rozum je vlastně strach, který se převléká za opatrnost a praktičnost, ale i poznání, které se dá definovat jako odhadování trendů, možností a rizik za účelem nalezení nejlepší strategie přežití a dosaženi cílů. Demografické statistiky vypovídají, že vzdělání, a tudíž racionalita, je nejúčinnější antikoncepce – čím jsou ženy vzdělanější, tím méně dětí se ve společnosti rodí. Ve skutečnosti život vyžaduje spíše odvahu a nerozvážné přehlížení možných nebezpečí než opatrnost a ostražitost, neboli méně přemýšlení a více konání. Dilema – rozum versus emoce, bezpečí vědění versus blaho nevědění – vyjadřuje Miguel de Cervantes y Saavedra prostřednictvím otázky, kterou pokládá hrdina jeho knihy Don Quijote – "Co si vybereš: moudrost šílenství nebo hloupost příčetnosti?" ___ "Rozum – tak říkají strachu všichni, kdo mají strach." ___ Skvělá hra o lidských vztazích a motivacích, která ukazuje, že rozum je uvědomělý a zveličený pud sebezáchovy, jenž zabraňuje spontánnímu chování a s nim spojeným prožitkům. (19.07.2013)