Dům daleko

Martin Ježek (1976) patří k našim nejvýznamnějším autorům formálního a konceptuálního filmu. Jeho tvorba téměř bez výjimky vychází z extrémně formálních pozic: partitur a konceptů, které vymezují podobu filmového díla před jeho realizací. Díla mají dopředu dané mantinely, v nichž však poté vznikají zcela nekontrolovatelně. Díky Ježkově původní profesi střihače se projevuje zejména v polyfonní a narušované zvukové složce plné ruchů a úryvků hlasů. Inspirací k experimentům Hlas v telefonu a Dům daleko byly stejnojmenné texty českého pre-surrealisty Richarda Weinera (Hlas v telefonu, 1919) a na něj v poválečné době navazující Věry Linhartové (Dům daleko, 1968), formálně vycházející z koncepce nového románu. Ježkovy filmy však nejsou adaptací, spíš původní texty rozkládají a hrají si s materií filmu, jako si původní texty pohrávají s materií slov. Ježkova hra je navíc jakýmsi pokračováním čtení textu. Stejně jako Linhartová i Ježek zdůrazňuje projekci subjektu do objektu, do domu či do předmětů, jimiž se člověk obklopil. Dům daleko točil režisér v Mostě, přičemž denní práce byly rozstřihány po jednom metru a střihačka potom aleatorním způsobem řadila záběry za sebe. Film má tedy stejný počet záběrů jako metrů. Druhá liga pak dovádí aleatorní princip k dokonalosti, když se pokouší o filmovou obdobu výtvarného „art brut". Autor oslovil tři amatéry, aby pro něj natočili bezprostřední záběry, které je v životě obklopují. Ježek tak polemizuje s povýšeným postojem střihače k „nalezenému materiálu", tzv. found footage, kterému pak sám vtiskne smysl. Cílem bylo nechat si tento materiál naopak záměrně natočit, aby vznikl film v surovém stavu, kterého prý Ježek podle svých slov jako profesionál není už schopen. Jednotlivé části poté snímal kameraman ruční kamerou intuitivně, avšak v režisérových mantinelech. Ježkovo neustálé zkoumání filmového média je zcela originální stopou na jinak konvenční české filmové mapě. (Letní filmová škola)