La notte
La Nuit
The Night
Noc
La Notte
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giorgio GasliniHrají:
Jeanne Moreau, Marcello Mastroianni, Monica Vitti, Bernhard Wicki, Rosy Mazzacurati, Maria Pia Luzi, Umberto Eco, Giorgio Gaslini, Gitt MagriniObsahy(1)
Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (82)
Zlatý Medvěd ()
Působivé drama, které dokáže emocionálně oslovit. Překrásná kamera, výborní herci. Přesto taková Zvětšenina mnou zamávala o dost víc. ()
"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. ()
Proslavená Antonioniho tetralogie citů s Monicou Vitti je jedna velká nafouknutá bublina o bloumání od ničeho k ničemu. O inscenování situací zdánlivě všechních a přesto banálních. Zde máme například Milán a příběh několika hodin, ve kterém se seznámíme s manželskou dvojicí, kterou definuje snad jen záliba v lepších šatech a zejména u Jeanne Moreau můžeme sledovat potřebu převlékání při každé změně nálady. Pokud toto člověku stačí ke štěstí, tak prosím. Marcello více než kdy jindy hraje jen jakousi siluetu člověka ve fraku, Bernhard Wicki má příliš málo prostoru na cokoli hlubšího a Monica? Ta je zde jen proto, aby manželům odsouhlasila, že ji za jedinou noc skutečně rozebrali. Estetizovaná až nafintěná nuda povýšená na umění. ()
Ono je v podstate jedno, čo kto robí: či vykonáva celospoločensky prospešnú prácu alebo sa fláka a navštevuje večierky. Podstatné je, či ho to napĺňa a baví. Antonioniho film je o ľuďoch, ktorých nebaví nič. Partnerstvo, večierky a v podstate už ani flirt. Všetko sa vykonáva mechanicky, nasilu. Zádumčivá sebaľútosť non plus ultra. Žena sa ľutuje, že má citovo chladného partnera, zanedbáva ju, on manželku trpí, a vychutnáva krátkodobé flirty - no zdá sa, že aj to je len póza, ktorá sa opakuje a nudí. Všetko v prostredí intelektuálov a boháčov, t. j. prostredí, ktoré filmovo slúžia väčšinou k nasledovným veciam: 1. vytvoreniu účasti a obdivu k životu týchto ľudí na základe inšpiratívnych a plnokrvných príbehov, 2. ukázaniu, že sú to bežní ľudia ako my a niet im čo závidieť, všetko bohatstvo alebo intelektuálnu výbavu (alebo najlepšie oboje) si odtrpia a odserú inde, 3. presvedčeniu, že náročný intelektuálny (existenciálny alebo iný) boj o život sa najčastejšie odohráva v danom type spoločnosti a preto je potrebné vzdelávať sa tak, aby sa cieľová divácka skupina zaradila do tejto kasty. Antonioni je šľachtický ľavičiar, povrchnú blazeovanú znudenosť a odťažitosť vo vzťahoch navonok kritizuje, ale vo svojich dielach nedokáže opustiť svet zámožných, trápiacich sa aristokratov ducha či majetku. Zdanlivá kritika je možno v skutočnosti kronikou samoľútosti v štýle: pozrite, k čomu ste nás dohnali, svojím neustálym dorážaním! ()
Vždycky žasnu, jak ti Italové uměli točit ve městě a jak uměli točit nudu a smutek a problémy. A taky žasnu, jak nejen Italové uměli hrát. Noc mi trošku připomínala Felliniho Sladký život. Je méně složitá, ale stejně výmluvná a precizně vytvořená. Vedle příběhu postupně stále odcizenějších manželů a jejich umírajícího přítele si můžeme vychutnat spoutu příjemných filmových hloupostí , jako je tanec se skleničkou nebo hra na dlaždicích. ()
Noc je děsivě podrobnou antonioniovskou studií předsmrtné křeče rozpadajícího se vztahu emancipované ženy a úspěšného spisovatele. Zdánlivě nudný a zdlouhavý příběh jednoho dne skrývá hutné svědectví nejen o konci jednoho manželství, ale v návaznosti na Felliniho Sladký život popisuje lesk a bídu mondénní společnosti, sladkého, avšak prázdného nicnedělání znuděné smetánky... Giovanni Pontano (Mastroianni) se snaží ve vztahu pokračovat, ale jeho manželce Lidii (Moreau) je nad slunce jasnější, že jejich manželství je prázdné a již dávno vyhaslé, bez citů a živořící jen v tenatách nesnesitelné nudy. Posledním hřebíčkem do rakve jejich svazku je nádherný dopis plný láskyplných slovíček, který Lidia čte v samém závěru filmu. Jak už jsem napsal, Antonioni má tendenci budit zdání nudy a zdlouhavosti, ale je to jen zdání... Noc je vynikající, i když značně depresivní film... ()
Brilantní, své a pravdivé. Klasika. ()
"Nic jsem ti nedal. Až dnes si uvědomuji, že z toho, co dáme druhým, se nakonec radujeme." Procitnutí s východem slunce. Co se týká Antonioniho, ještě nebyl vynalezen nástroj, který by změřil můj obdiv k tomuhle tvůrci. ()
Ve svém jednoduchém sdělení velmi působivě vystavěné pocitové melodrama s nádherně procítěným režijním dotykem a životem pulzující kamerou. Více než příběh připomíná scénář sled symbolických scén, které vyjadřují jednak duševní prázdno, které panuje mezi ústřední partnerskou dvojicí, jednak celkovou absurditu v existenciálních pohnutkách společenské smetánky, její naprostou lhostejnost a povrchnost. Nic moc se sice neděje, ale krásně se na to kouká a herci jako Moreau nebo Mastroianni nemohou snad nikdy zcela omrzet. Mám tak pouze dvě velké výtky. Za prvé, podobně napsané a zpracované náměty chtě nechtě evokují dojem pouhé rádoby intelektuální pseudoumělecké obrazové bašty, nemluvě o tom, jak často byly italskými tvůrci oné doby rozpitvávané. A za druhé, film měl skončit odchodem manželského páru z Valentinina pokoje - vše, co bylo poté ještě vyřčeno, už je pouze únavně nastavovanou kaší a sebestřednou snahou dospět k finále tím nejhlubším a nejpohnutějším slovním obratem... A to jsem ty 4* už vážně chtěl udělit. ()
Tak už vím kde Sorrentino čerpal při tvorbě Velké nádhery xD. V originále a na velkém plátně. [Kino Ponrepo]. ()
Jednodenní sladký život a podivná manželská krize. Noc disponuje velmi zvláštní atmosférou, kterou trefně doplňuje jímavá jazzová hudba, dalo by se říct, že zde Antonioni dodržuje i jednotu místa, času a děje. Všimněte si precizní kompozice, každý záběr je pečlivě promyšlený a vystavěný, ukázková kamera! ()
Druhý díl Antonioniho tetralogie citů stylově navazuje na předchozí snímek Dobrodružství. Mapuje 24 hodin rozpadajícího se vztahu spisovatele Pontana (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová). Ačkoli jistě nepřesně, povrchně a s chybami, pokusím se o nějakou vlastní interpretaci mistrova díla. Reagovat budu raději jen na některé scénky a náznaky. Po úvodu filmu z nemocnice (též zajímavý) děj pokračuje touláním Lidie v Milánských ulicích. Tyto toulky jsou spojené se vzpomínkami a hledáním vnějšího impulzu ke zklidnění její vnitřní bolesti. Zajímavé je následné srovnání vnímání okolního světa a minulosti Lidií a Pontanem. Zatímco u Lidie vzpomínky na minulost evokují citové pohnutí (skryté), u Pontana k tomu nedochází. Pouze zhodnotí, co vidí a okomentuje. Bez emocí. Je to způsobeno jejich rozdílným vnímáním světa a je to jeden z problémů jejich vztahu. Ústřední dvojice si večer vyrazí do společnosti. Po neutěšené návštěvě baru, zajdou na návštěvu do lepší společnosti. Zde se sic ve vedlejší roli ale stále velmi výrazně objevuje Antoniova múza Monica Vitti v roli Valentiny. Právě její rozhovory s ústřední dvojicí považuji za nejsilnější zážitek. Valentina je intelektuální aristokratka. Krásná, osamělá a velmi vitální. Na první pohled se jeví jako vhodná pro možný únik Pontana z prázdného vyčerpaného vztahu s Lidií. Valentina ale působí jako žena, která dokáže Pontana velmi dobře přečíst. Ačkoli částečně by měla o Pontana zájem, cosi uvnitř ji brání. Přitom v určité okamžiky i aktivně dává Pontanovi podněty. Dobře je to vidět ve scéně, kdy mu přehrává z magnetofonu svoje intimní monology, aby je hned v zápětí smazala, když Pontano projevil zaujetí. Vnitřní konflikt působí Valentině problémy. Navíc je tu postava Lidie, která se ve vhodnou chvíli vrací na scénu. Svou depresí následně Valentinu psychicky úplně roztrhá. Žádné emoce napovrch, ale člověk může cítit, jak jsou jednotlivé postavy uvnitř rozervané. Vskutku jedinečný dojem. Základní myšlenková úvaha citové vraždy Lidie, ke které dochází v samotném závěru, nejspíš vychází z dogmat ateistického existencialismu. Bůh neexistuje. Existence člověka je shodou náhodných událostí. Samotné narození člověka je náhoda. Člověk ale posléze sám sebe definuje. V subjektivním světě vlastního Já hledá svoje sebeurčení v reálném světě. Jeho existence tak předchází to, kým vlastně je, resp. kým se stává. Subjektivní svět lidského já, má mnohem větší hodnotu než materiální svět kolem nás. Přesto právě v hmotném světě a jeho chápání člověk musí hledat důvod svojí existence. Právě rozdílné chápání vnějšího světa staví proti sobě hlavní hrdiny filmu. Pontanovo uvažování, založené na mužském technokratickém intelektualismu, je v konfrontaci s ženským instinktivním vnímáním světa Lidie. Žena Lidie dokáže krátkodobě vnímat svět očima muže Pontana. Dokáže se přizpůsobit, což muž neumí. Není to ale jev trvalého charakteru. Lidie se dlouhodobě dostává do stavu citové vyprahlosti a vnitřní prázdnoty. Rozpad vztahu ale sebou přináší obavu o naplnění svojí existenciální podstaty. Člověk začíná bloudit, a proto tento okamžik oddaluje. Lidia ví, že se blíží konec, ale bojí se ho. Ona sama říká „Dnes večer se mi chce umřít, protože tě již nemiluji. Jsem z toho zoufalá. Chtěla bych být zestárlá z toho, jak jsem ti zasvětila celý život. Už nechci existovat, protože tě už nemůžu milovat.“ Pontano žijící v blahé nevědomosti objektivního světa samozřejmě nemůže vnitřním stavům Lidie nikdy rozumět. Proto když mu Lidie oznámí svůj úmysl rozejít se, snaží se jí přesvědčit domluvou i sexuálním uspokojením. Neví, že jeho snaha je předem bez šance. Může jen oddálit neodvratné. 92% () (méně) (více)
Myslím, že naprostá většina filmů, které jsem kdy viděl, jsou ve srovnání s Nocí strašné stračky. Tohle je film, který nedělá kompromisy a který přichází s jedinečnou uměleckou výpovědí, která nemá sobě rovné. Už proto to není podívaná pro každého, tento její elitní charakter ale jen v mých očích umocňuje její celkové specifické kvality, které docení jen mimořádně vnímaví diváci schopní o filmu přemýšlet. Za sebe nemám problém vzkázat všem omezencům, kteří tento filmařský majstrštyk hodnotí jako pseudointelektuální nudu apod., aby byli tak laskavi, a místo sledování hodnotných filmů, které nedokážou docenit, zůstali u mainstreamové filmové produkce - bude to tak podle mě lepší. UPDATE 25. 12. 2014 - Och, sledovat tuto oduševnělou filmovou krásu je jako stát u vytržení nad nejlepšími renesančními plátny, přičemž posledních 10 minut filmu je emočně zcela zničujících. Kdybych točil filmy, tento by byl asi ideálem, k němuž bych se chtěl přiblížit a s nímž bych se celý život srovnával. I při druhé projekci se mi film líbil jako napoprvé, a snad ještě i více. Ohromuje mě jeho čistota filmového výrazu, celková promyšlenost a herecké mistrovství ústřední manželské dvojice - sledovat herectví Jeanne Moreau a Marcella Mastroianniho je pro mě nesmírným požitkem, který jen umocňuje nádherný zvuk mluvené italštiny (jaký to božský jazyk, jímž mluvil Michelangelo Buonarroti a další renesanční velikáni - osobně asi neznám jazyk, který by zněl vznešeněji a liběji - i sebevětší banalita má v sobě tolik poezie, je-li pronesena italsky; toto můžeme Italům jen závidět). Ohromen jsem i oduševnělým zjevem Moniky Vitti - ve scéně, v níž k manželům Pontanovým pronese: "Dnes večer jste mě rozervali na cucky", jsem si uvědomil, že tím přesně vystihla totéž, co se při sledování NOCI stalo mně. Není možné žít stejný život jako předtím po zhlédnutí takového filmu. ()
Nevěděl jsem, že slova jako "intlektuál", "intelektuální" nebo "antifilosofická" jsou tak srandovní, když je vyslovuje Ital. ()
Intelektual je sobec plny soucitu. Na pozadí jazzového nocturna se odehrává rozpad jednoho vztahu založeného vlastně na Antonioniho poznatku, že každý milionář má svého intelektuála. Krize identity, hledání vlastního já, pochopení i odpuštění. Ano, moźná by si dokázala odpustit, jen kdyby její dosavadní život stále nerámovaly ty prokleté schody, schody po nichž lze stoupat, ale také klesat. Schody, které se vždy objeví v nepravou chvíli, aby opět rozdělily pracně budovaný vztah. ()
Životy hrdinov filmu sú nudné a prázdne, takže nudu filmu možno chápať ako tvorcovu metaforu. Ale stále je to nuda. Pritom ma Noc zo začiatku chytila, lenže potom sa stala príliš ukecanou a filozofujúcou. Antonioni asi vie, o čom rozpráva, lenže podobne ako pri obdobnom Osem a pol ma problémy aktérov proste nezaujímajú. Na tom nič nezmenia ani iné filmové zložky ako kamera alebo hudba. ()
Na sledovanie Antonioniho Noci musí mať človek čas a snahu vcítiť sa do života a problémov postáv na obrazovke. Film plynie pomaly, scenérie a obrazy nie sú samoúčelné, dialógy iba občas prerušia dominantné ticho, tuším, že vo filme je ukrytých mnoho symbolov a podobenstiev, ale nemám prílišnú chuť ich objavovať. A tak sa iba dívam a uvedomujem si obrovský rozdiel medzi tým, keď som Noc sledoval vo filmovom klube pred vyše pol storočím a dneškom. Naďalej nedám dopustiť na Zväčšeninu, ale ostatné Antonioniho diela si celkom rád z času na čas pozriem bez podráždenia, ktoré pociťujem napr. pri časti Felliniho filmov. ()
Antonioniho Noc je intelektuálním filmem z prostředí intelektuální smetánky, nicméně v rámci své spřízněné kategorie se pohybovala na vlně, na kterou jsem byl schopen se alespoň částečně naladit. Takový Sladký život od Felliniho, roztříštěný během tří hodin do bezpříběhové mozaiky, byl pro mě už naopak silně za hranicí této vlny. Noc mě dokázala přes svou délku zaujmout svou šedesátkovou atmosférou v komorním duchu, pěknou černobílou kamerou, podařilo se mi vžít se i do pocitů postav během pomalu vadnoucího a rozpadajícího se vztahu, stejně tak docela si vedle toho užít skoro až poetický nádech oněch dlouhých pololíných večírků v doprovodu živé jazzové hudby. Je to film z jiné doby, do níž Noc diváka úspěšně vnáší se vším všudy, včetně odlišného, mnohem pomalejšího plynutí času. Je to v nejedné chvíli při správné náladě zajímavý zážitek. Problém je, že i přes jistý soucit k postavám ve mě film většinou nevyvolával ty správné silné emoce, přestože dokázal upoutat mou pozornost po více méně celou dobu, zůstal pro mě s Antonioniho stylem a některými jeho herci až příliš studeným a s ubíhajícími hodinami onen zážitek snadno a rychle vyprchal. Na druhé straně se mi tady hodně líbila Jeanne Moreau, která tu zamlada opravdu zazářila a dovedla upoutat často i jen pohledem očí... Rád jsem film viděl, byť potřebu se k němu vrátit v budoucnu mít nejspíš nebudu a na čisté 4 hvězdičky u mě úplně nedosáhl. Silné 3*: [70%] ()
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Když v roce 1960 uvedl Antonioni na filmovém festivalu v Cannes svoje Dobrodružství, asi nečekal, že bude kritikou tak jednoznačně odmítnuto. Velmi volné, umělecké vyprávění o zmizení jedné dívky představovalo mezník v Antonioniho filmografii. Vyprávění, na které dle prvotních reakcí nebylo publikum, zvyklé na klasicky vystavěný příběh, připraveno. Teprve pozdější divácký úspěch ukázal, že to tak úplně není. Antonioni dal tímto filmem základ svému nejúspěšnějšímu režisérskému období, tzv. tetralogii citů. Rok po Dobrodružství Antonioni uvedl Noc, v roce 1962 Zatmění a v roce 1964 Červenou pustinu, kde poprvé operoval s barevným materiálem. Poté se rozloučil s Itálií a v roce 1966 ve Velké Británii natočil snad svůj nejznámější film Zvětšenina. Tato výsostně umělecká díla se z dnešního pohledu stala základním stavebním kamenem modernistického filmu. Antonioniho postupy totiž v dalších desetiletích následovalo velké množství tvůrců jako např. Miklós Jancsó, Andrej Tarkovskij nebo Béla Tarr. [==] Jak už bylo naznačeno, Noc není filmem se standardní dramatickou výstavbou. Právě naopak. Antonioni vyprávění koncipuje jako jednodenní procházku citově vyprahlým vztahem úspěšného spisovatele Giovanniho (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová), resp. dekonstrukci a destrukci téhož. Ve vyprávění absentuje v podstatě jakékoli napětí z očekávaného. To bylo alespoň zčásti přítomno v předešlém Dobrodružství. V Noci divák ve své podstatě tuší, jakým směrem se bude umělecké vyprávění ubírat. [==] Film postrádá klasickou expozici. Postavy jsou jen matně načrtnuty, první informace o postavách se dozvídáme během úvodní návštěvy na smrt nemocného přítele obou manželů v nemocnici. Víme, že Giovanni je na svůj mladý věk poměrně úspěšný spisovatel, že vztah mezi ním a Lidií není ideální a že umírající přítel Tommaso chová k Lidii mnohem hlubší city, než by asi měl. Po návštěvě přítele zažije Giovanni ještě krátké extempore s nymfomankou, kde má divák možnost vnímat citovou odloučenost obou manželů. Giovanni se totiž víceméně bez jakéhokoli odporu nechá nymfomankou zatáhnout do pokoje, kde se ho snaží dále svést. [==] Vyprávění nás dále zavede na menší večírek pořádaný na počest úspěchu Giovanniho románu. Lidie se z večírku tajně vytrácí a začíná její poměrně dlouhé bezcílné bloudění v betonové džungli moderního Milána. Po návratu domů se s Giovannim dohodnou, že se zúčastní velkolepého večírku ve vile místního továrníka, kam byli pozváni. Během něho se krize obou manželů dále prohlubuje, Lidie se nechává strhnout rozpustilostí přítomného seladona, Giovanni zase mladickou krásou dcery továrníka Valentiny (Monica Vittiová). Nad ránem dojde ke trojí konfrontaci. Nejdříve mezi Lidií a Valentinou, kde Lidie poprvé nahlas promluví o tom, že ve vztahu, kde není žárlivost, není ani láska. V druhé diskutuje celý milostný trojúhelník a ve třetím, již mimo prostor vily, čte Lidie svému muži milostný dopis, který ji jako mladík napsal. Giovanni ho nepoznává. Následně se Giovanni snaží manželství zachránit doslova zběsilým líbáním Lidie. Ta mu ale oznamuje, že ho již nemiluje. [==] Film byl natáčen v Miláně. Architektura Milána zde hraje dost zásadní roli. Antonioni chtěl zcela zjevně ukázat technický a technologický pokrok a jistou odosobněnou modernitu Itálie a postavit ho vedle citově chřadnoucích postav, kterými Giovanni a Lidie jsou. Neřeší existenční, ale spíše existenciální problémy, přičemž vyprávění je stejně vyprázdněné jako postavy samy. Na rozdíl od postupů neorealismu, který stavěl na těžkých životních osudech lidí postihnutých krutými boji druhé světové války, jež zcela zdecimovaly většinu Apeninského poloostrova. [==] Jak už bylo zmíněno, vyprávění postrádá klasickou dramatickou výstavbu. Narace se od klasického modu přiklání spíše k tomu uměleckému. Postavy nejsou příliš aktivním hybatelem dění, víme o nich, respektive o jejich minulosti velmi málo, film divákovi zprostředkovává jen tolik informací, aby se oritentoval v příběhu. Postavy nemají jasný cíl, neví, odkud a kam jdou. Motivace nejsou zřetelné, naopak se film vyznačuje poměrně velkou hloubkou fabulační informace, respektive snaží se nořit do myšlenek postav, ačkoli film neobsahuje vnitřní monolog. A hlavně film je jen krátkým výsekem ze života manželů, jehož otevřený konec vyzývá k mnoha interpretacím. Všechny tyto aspekty pojí Noc s uměleckým modem narace. Antonioni v Noci zkoumá svět střední třídy, která již neřeší problémy spojené se živobytím. Naopak, tato buržoazie je hmotně zajištěna a spíše řeší, co a za kolik si může pořídit. Antonioni se na tento stav dívá okem zkušeného psychologa a analyzuje vývoj italské společnosti, který byl naznačen v předešlé části. [==] Kinematografické kvality záběru dostávají v Noci, ale i v dalších Antonioniho dílech nový rozměr. Jakoby se odkláněl od tradičních postupů, kdy kamera a její pohyb, respektive pohyblivé rámování podporovalo narativní aktivitu diváka a vedlo ho vyprávěním vpřed. Antonioni jako mistr symboliky pravidelně využívá funkce dlouhého záběru tak, aby prohloubil pohled na vnitřní utrpení a nerozhodnost dané postavy. V případě Noci je průměrná délka záběru necelých 16 sekund, přičemž v porovnání s dalšími díly tetralogie citů je citelná sestupná tendence – U Dobrodružství byl na 18 sekundách, v případě Zatmění 11,5 sekundy a Červené pustiny 10 sekund. [==] Pokud je možné Bergmanovy filmy připodobnit k divadlu, tak Antonioniho je pak nutné k malířství nebo dokonce architektuře. Jeho práce s kamerou totiž často není motivována pouze narativně, ale spíše odkazuje sama na sebe. Jde tedy o systém nerealistické reprezentace, která zintenzivňuje uměleckost právě prezentovaného. [==] Ačkoli je Noc o tom, co vypráví, stále velmi aktuálním filmem, v dnešní době by nic obdobného už nemohlo vzniknout. Film, jež je pevně spjat s dobou, ve které vznikl, je jejím mementem a zárověn nezapomenutelnou klasikou světového filmu. () (méně) (více)