Киевские фрески
Kiev Frescoes
Obsahy(1)
Z tohoto filmu Sergeje Paradžanova zůstalo zachováno jen 15 minut, protože už v době jeho natáčení v Dovženkově studiu (1965) sovětská cenzura na základě předcházejícího snímku STÍNY ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ (1964) rozhodla o nevhodnosti režisérovy tvorby. Důvodem byla i metaforická podstata díla, nekorespondující se zásadami realismu. V dochovaném fragmentu se objevuje scéna, v níž 3 vojáci myjí za hlasitého tikotu hodin podlahu, zpěv pravoslavné liturgie doplňuje vlající záclonu a Debussyho Dívka s vlasy jako len zní při záběru muže ležícího na strunách klavíru. Chlapce, házejícího papírové vlaštovky skrz prázdný houpající se rám, představuje pravděpodobně režisérův syn, Suran Paradžanov (*1958). (Frollo)
(více)Recenze (4)
Snad proto, že mě tolik oslovují torza uměleckých děl, mne právě těch patnáct dochovaných minut z Ruských fresek Sergeje Paradžanova nadchlo víc než nejeden „dřevní“ surrealistický film; ovšem jistě: právě toto dílo není v pravém slova smyslu surrealistické, byť jeho tenorem je sen. Každý okamžik sledování byl naplněn dramatickým očekáváním konce, podobně neosměleně jako divák do filmu vstoupil, se z něho také musí vynořit. Krásné obrazy, doplněné podmanivou (a žánrově rozmanitou) hudbou, křehce propojené (nejednou velmi rafinovanými) asociacemi, dávají jen tušit, jak mohl celek vypadat. Mám představu jednoho dlouhého snu, vtělujícího bezmoc člověka vůči tomu co jej obklopuje, ať už jej to těší či trápí. Společnost, umění, láska… ()
Tohle kdybych pustil svým kamarádům, kteří na filmech nejvíc oceňují akci a hvězdy kalibru Stevena Seagala, tak by si mysleli, že jsem totálně zcvoknul. Tím neříkám, že se mi to líbilo, i když je to zatím asi to nejlepší, co jsem zatím z Paradžanova viděl.. ()
Jsou zde krásně vidět síly i slabiny Paradžanovova filmování (asociativnost vyprávění a svoboda imaginace : pseudoumělecký kýč jak bič). ()
Solidní umělecký nedokončený film. Připomíná mi to snovost filmů Ingmara Bergmana. ()