TRON: Legacy 3D

Vousatý Jeff umí být fajn. Počítačový Jeff je gumák (skoro takový jako ten nordický model z reklamy na luxusní parfémy v hlavní roli). Ke své škodě má v sobě Tron mnohem více gumáka než vousáče. Jako vizuální hračička plná odlesků a světelných kontrastů koukatelné, bohužel pod technickým provedením už je jen hromada nudných opisů skutečných mistrů imaginace. Tron žádnou vlastní nemá, jen tu vypůjčenou. Navíc nepříliš bujnou. Ale v letošní konkurenci "pass", nikoli "fail". P.S. Oproti původnímu filmu fail ve všech kategoriích, s výjimkou těch technických, samozřejmě. (10.12.2010)

"Je úžasné, jak je nicnedělání produktivní." Moje řeč. Jenže moje žena ani můj nadřízený to prostě nechápou. Jak já jsem v tom starému Flynnovi fandil až do té doby, než i on sám porušil svou velkou myšlenku. Škoda. Chlap by si měl stát za svým. Jsem však pozitivní člověk, takže kdyby Flynn nic nedělal, tak by vzduchem nelétaly disky, nevymazávaly by se programy, nenosily by se motorky v řídítkách a sexy Quorra by nemohla ukázat nic ze svého ... no to je jedno. A to by byla škoda, protože vizuálně to bylo skvělé a s oborem ajťáctví nejsem natolik obeznámen, aby mě mohla nějaká drobná nelogičnost rozčílit. (29.05.2018)

Fascinující podívaná, která je navíc úvahou o dokonalosti umění a fikčních světů. A jinak unikátní film propojující obraz a zvuk způsobem, kdy je těžké určit, co je vlastně dominantní. ______________________ Mezi IMAX verzí a 3D verzí pro normální kina je rozdíl zážitku tak třetinový, možná větší. V normální 3D projekci je obraz příliš tmavý, neostrý (tváře jsou až rozrastrované), zvuk MNOHEM slabší. V IMAX verzi je obraz křišťálově čistý a přehledný i v tmavých záběrech, zvuk je intenzivnější a hudba vnáší do děje silné emoce. _________________ Může se to zdát jako prkotina nebo důkaz toho, že Tron stojí čistě na technologii. Jenomže technologie má vliv na styl a styl má vliv na emoce. Koukat se na Trona v normální 3D projekci nebo dokonce 2D projekci je rozdíl jako mezi tím, když jste na technopárty, nebo si pustíte nějaké techno z kazeťáků (ano, z kazeťáku, žádného vinylu přes bedny nebo MP3 do sluchátek.) Tímto chápu i všechny zklamané diváky... (17.12.2010)

Hlavní myšlenka Trona je jedním slovem vizionářská, doslova bombasticky prorocká, a de facto předurčuje kinematografii druhé poloviny 21. století. Současně se mi díky Tronovi po několikaletém pátrání podařilo přijít na to, proč jsou skoro všichni režiséři, kameramani, scénáristi atd. muži. Oboje si zasluhuje několik slov. ____ Výchozím bodem celé úvahy je sterilně asexuální svět Trona vyznačující se přímočarou racionalitou a striktně rigorózním prostorovým rastrem. Je to svět, v němž neexistuje čich, hmat ani chuť, kde soupeři bojují na dálku přes disky a na motocyklech, aby se snad navzájem nedejbože nedotkli. Nevychází tu slunce, neplyne čas, nikdo tu nerodí – podobně jako v zatemněném pokoji počítačového hráče. Vládnou tu jen dva smysly, a to sluch (audio) a zrak (vizuál). Dokonalá precizita všeho kolem, o níž se postaral záporák Clu, zamýšlející zdokonalit i na naši nedokonalou Zemi, staví svět Trona do opaku vůči ženskému elementu a zvířátkům z Avatara. Jake Scully na rozdíl od Sama Flynna ochutnává ovoce, dotýká se květů a posléze i své domorodé přítelkyně, nasává vůně životem překypující Pandory. Vizuální a audiální stránka Avatara existuje vlastně pouze pro diváky, kdežto Scully zapojuje úplně jiné smysly: čich, hmat a chuť – odsud vidíme skutečný důvod touhy diváků vrátit se na Pandoru; nevracíme se, abychom znovu navštívili oblíbené lokace, ale protože máme podvědomý pocit, že nám pořád něco schází k plnému prožitku. Debata Sama Flynna s Olívií Wilde o hřejivém slunci - slunci jako předmětu, který snad ani nevnímáme, minimálně se na něj nedíváme (vypálilo by nám oči – slunce je ve svý podstatě nevizuální), a které spíš cítíme jako teplo (z posledního zatměni slunce pozorovatelného z ČR v roce 2008 si dodnes vybavuji ten hrozivý chlad, co nastal, nikoliv ztrátu světla) - čerpá z úplně stejné idee o nutnosti zapojit vedle sluchu a zraku ještě další smysly, které virtualita, připomínající hřejivý úsměv asi stejně jako hromada suti po dopadu bomby připomíná dům, není s to prozatím nabídnout. Budoucnost virtuality tak paradoxně spočívá v realitě. (-spoilery-) V důsledku toho opouštějí oba hrdinové na konci svět audia a vizuality a v závěrečné jízdě na motorce, objatí, s větrem ve vlasech a nosem Olívie zabořené do mikiny Sama aktivizují čich, hmat a chuť. Naznačuje se tím dosti zásadní, bezmála revoluční poznatek, podle něhož budoucnost kinematografie ve skutečnosti neleží v čím dál dokonalejším obrazu a zvuku kinosálů a domácích souprav, ale v zapojení zbývajících smyslů k dosavadním dvoum. Ve službách těchto snah se ocitly už dříve pokusy s novými technikami, a ať už si je kinematografie přivlastnila (D-Box sedadla), nebo zůstaly jen pomíjivým výstřelkem typu experimentálního „pachového kina“ (to chtělo zdokonalit divácký zážitek mechanickým rozstřikováním vůní souvisejících s promítaným dějem do hlediště), dnešním tématem číslo jedna na konferencích technických zařízeních budov je air design utvářející kvalitu vzduchu v bytových i komerčních prostorách, kin nevyjímaje, tj. např. citronové šťávy, vypouštěné v obchodech a stimulující zákazníky k nárůstu tržeb o 15%, vůně kůže v autosalonech a vůně vanilky na letištích potírající strach z letu. Se zapojením zbývajících tří smyslů do filmu také dost úzce souvisí stará známá a doposavad uspokojivě nevyřešená otázka všech genderových pracovnic a feministek, proč se v kinematografii pohybuje tak málo žen a proč cirka 90% režisérů, kameramanů, scénáristů atd. jsou chlapi. Domnívám se, že je to velmi radikální otázka, poněvadž už vedla k mnohým křivým obviněním a monstrprocesům. Ve skutečnosti za daným stavem není nějaký zlý patriarchální režim vylučující ženy na okraj, jak zní nejčastější odpověď, ale právě ona audiovizuální povaha filmu. Zrak a sluch stojí na distanci, která je vlastní spíše mužům (například hudba coby určitá abstrakce je ženám zcela cizí, také proto neexistuje na pár výjimek snad jediná hudební skladatelka), zatímco hmat, čich a chuť jsou čistě ženské smysly charakteristické blízkosti a intimitou. O inklinaci žen k těmto diskrétním smyslům svědčí i jejich neustálá potřeba mít někoho nablízku a krajně negativní vztah k samotě, jež považuje 90% žen za absolutní peklo. Ženy mají také údajně o 16-20% citlivější čich oproti mužům, a tento převis se logicky musí odrazit v nedostatku jinde, pročež nejsou s to vstoupit do audiovizuálního světa kinematografie, natož jej ovládnout, neřkuli se v něm seberealizovat. Nikoliv náhodou upřednostňuje Tron celky a velké celky oproti polodetailům a detailům. Jednak se chtějí tvůrci pochlubit a nabídnout divákům uměle vymodelovaný svět v celé své šíři, tudíž se ve filmu ani jednou nezatřese kamera v greengrassovským shake & cut stylu, který by mnohahodinovou náročnou práci grafiků a designérů v tu chvíli zkazil, a je tedy nežádoucí, druhak jsou celky vyloženě mužské, vlastní mužskému audiovizuálnímu světu Trona. Obecně vzato se zrak a sluch tradičně považují za „vyšší“ smysly (jsou evolučně mladší) a jsou spojovány s poznáváním a intelektualitou, zejména v evropském a středověkém kulturním kontextu. Ovšem detail je detail, a když se někdo vyhýbá detailu, jako by se vyhýbal pravdě a utíkal do metafyzických světů utkaných utopisty. Příznačný ženský polodetail, taktilní a důvěrný, přichází až v úplně posledním záběru při objetí Sama Flynna a Olívie. Odsud můžeme konečně také rozlousknout záhadu, proč ženám nevoní akce, která stojí čistě na audiu a vizuálu, jež jim nejsou úplně blízké. Dosavadní audiovizuální filmy, které podle mnohých připomínají snění, jsou v souladu s tím, že sny hmatové a čichové zážitky neznají. Zážitky hmatové a zvláště čichové jsou ve snech vzácné a mnohdy indikují nastupující psychózy. Možná taková psychóza zasáhne v budoucnu kinematografii mnohem větší měrou, než třeba nechvalně proslulé chick flicks nebo ryze holčičí sága Twilight, vůči níž mnoho kritiků reagovalo tak pobouřeně, jako např. ten, který proti sobě v jistém tematickém článku postavil věčně činorodého Shiu Labeoufa z Transformerů a spící labuť Bellu Swan, v níž cítil vpád nebezpečného ženského principu do pevně zafixovaného mužského filmového světa pohyblivých obrázků. (08.04.2011)

Promarněná vizuální šance s nezajímavým vyprávěním příběhu… samozřejmě kvůli příběhu jsem nového Trona nezhlédl, ale nebylo by od věci, kdyby naložení děje bylo aspoň trošku zajímavě odvyprávěno a nenudilo mě. Akční scény s kombinací hudby Daft Punku jsou fajn, ale není to nic, co bych si přehrával donekonečna… stačilo jednou a dost. Jeff Bridges a jeho charizma zachraňuje co se dá, Olivia Wilde je neuvěřitelně hot, Garrett Hedlund je nezajímavý a digitální Jeff Bridges je po technické stránce velký fail. Jednohubka, která mě nechala chladným, mé hodnocení 2,5 hvězdičky… (04.03.2011)