Obsahy(1)
Záznam představení Divadla Husa na provázku z Branického divadla pantomimy v Praze v roce 1984. ŠAŠEK A KRÁLOVNA je první "historickou" Polívkovou hrou. Hrou, která evokuje osud středověkého šaška na královském dvoře. Šašek (B. Polívka) tu baví svou královnu (Ch. Poullain) - unuděnou i despotickou - a musí vymýšlet stále nové a nové věci, aby odvrátil její hněv z nudy. ŠAŠEK A KRÁLOVNA je však i hrou o divadle a jeho možnostech a proměnách. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (42)
Divadlo je specifická manéž, je oproti filmu značně omezené. Ovšem jdou zde věci, které jsou pro film zapovězené. A Šašek a královna je hrou, ve které se objevuje vše, co na divadle lze a to ve formě zcela geniální. Jestliže Bolek Polívka patří mezi českými filmovými herci mezi nadprůměr, na divadle se stává geniálním Jackem Nicholsonem. Zahraje vše a vše božsky. Neskutečné představení. ()
Neuvěřitelně hravá a zároveň pochmurná jevištní psychedelie... A Bolek Polívka je její génius... ()
Miluju, miluju, miluju divadlo. Směješ se? Chechtáš? Ubližuješ někomu dalšímu? Krátíš si čas? Dáváš facky? Líbí se ti to? Chtěl bys jednu dostat? Směješ se? Pořád se směješ? Je ti do smíchu, když jsi jen šašek? A ty jím jsi, býval jsi a budeš, pořád se ještě chechtáš? Slova, slova, slova? Pcha! Nikdy to nebylo míň! Nikdy to nebude víc! Jen nuda, nuda, nuda a smích a nuda a facky a smích a nuda a zrcadla a smích a smích a smích. ♥♥♥ ()
Nejen, že jsem se nahlas smál. Já jsem byl nahlas i dojatý. Co? Jak to přesně vypadalo? Sám nevím... Slovy to popsat nedovedu a na pantomimu mi momentálně schází šašek. Kdybyste o nějakém věděli... Pošlete ho za mnou. ()
Mnohem hutnější než film. ()
Film Věry Chytilové mám rád. Ale toto provedení je mnohem hlubší, ač by tomu mělo být spíše naopak. Je to zvláštní, ale připadá mi, že Bolek Polívka je prostě lepší režisér než paní Chytilová, byť je to profesionálka. Skvělý zážitek - humor s dojetím a vážnými záblesky se střídají jako vrstvy v řezu dortu. ()
Předem odkazuji na komentář Šandíkův, abych se nemusel pracně snažit formulovat to, co tam už je vyjádřeno. A doplníte-li to komentářem Morieniným, máte přečteny všechny, které nějak stojí za to. Na rozdíl od obou jmenovaných však následnou Chytilové filmovou adaptaci stavím výš (rovněž tak Poslední leč, kterou znám jen ve formě Vladimírem Sísem režírovaného filmu, jenž ovšem stojí někde uprostřed mezi „adaptovaným“ a „zaznamenaným“ divadlem). Polívkův úvod mě sice odboural, po něm bez přechodu následující vstup do tíživé „reality hry“ byl nesmírně silný, ale čím hra trvala déle, tím mi připadala méně a méně konzistentní. Možná je problém v tom, že TV záznam nemůže zprostředkovat atmosféru živého divadla. (Když jsem u toho, opravdu jsem neocenil tvůrčí snahu režiséra záznamu, když i v dosti nevhodných momentech nabízel detaily místo pohledu na celek. Pouhému záznamu představení by slušelo více služebnosti.) Možná je problém taky v tom, že Královna nakonec vedle Šaškových exhibicí působí dojmem pouhé hlavní vedlejší postavy (jsou tam pak ještě tři vedlejší vedlejší), přičemž však jediné oprávnění tohoto, totiž odpovídající spojení s dojmem, že ona je pouze nějakým jeho „komplexem“ či personifikací čehosi, s čím se Šašek (v jakémkoli smyslu slova, třeba „umělec“) musí potýkat, ať už to má být můza, dílo nebo světská moc, je příliš slabé. Přestože (podobně jako v Poslední leči) je Polívkovo metadivadlo úžasné, přestože krom rovin reality a virtuality skýtá i prakticky libovolný výběr rovin výkladu (byl jsem např. překvapen, jak je představení nabito společensko-politickými jinotaji pro diváka své doby, přičemž se však nic z toho svou „politickou podezřelostí“ nevyčerpává), přestože se musí tleskat tomu, jak (Šandíkovými slovy) Polívka hru zbourá a zase znova postaví, celkově jsem vnímal spíš jednotlivé etudy než celek. Takto musím tím víc ocenit Chytilové film, v němž scény jakoby „vystřižené“ z původní hry mají v sobě ohromné napětí, jejich atmosféra postupem děje houstne, přičemž „pracovní složka“ Polívkova divadla je velmi zdařile nahrazena linkou „reality“. Možná je problém v tom, že jsem jen málo vnímavým (ostatně příležitostným) divákem divadla. Např. zrcadlo je rekvizitou, která sem nepochybně patří, kousky s ním jsou na místě, ale že bych to nějak pobíral, to tvrdit nemohu. Horší ale je, že tytéž scény, které mě ve filmu fascinovaly a vtahovaly, jsem zde vnímal jako jaksi utopené v legraci. Možná je prostě smůla, že jsem fim viděl první. Postupem hry mi také stále častěji připadaly některé fóry samoúčelné, padalo se z té konstrukce divadlo – život – hraní – režijní poznámky. Proti tomu ale musím vyzdvihnout třeba takovou drobnost, jako „lancknecht závorka kope konec závorky“ - zde vrcholí drama o boji o vládu nad osudem. Přes všechny výhrady přece jen dávám maximum, protože tohle prostě JE klasika. Král je Němec, královna je Francouzka. Neumí česky. ()
Bolek Polívka (coby šašek) pronáší: „Existují představení, která se skládají pouze z těchto hluchých míst“. Tak to rozhodně není (nebyl) tento případ aneb zlatá léta divadla Husa na provázku a mistr improvizace B.P. v nejlepších letech a formě a navíc, více než zdatně mu (v roli královny) sekunduje a přihrává Chantal Poullain. Bolek tvrdí, že tuto hru napsal během jediné probdělé noci. Pokud tomu tak je (bylo), musela ho nutně políbit božská můza (možná absinthová?) Pravdou ovšem je, že ty nejlepší věci vznikají spontánně. Tohle představení (o přetěžkém to údělu dvorního šaška) bavit královnu (za každé situace), ale na které se dá nazírat i obšírněji (jako o přetěžkém to údělu herce (divadla), ale zároveň jakéhosi jejich poslání) bavit diváky, je smutně vtipné nebo vtipně smutné? Vždyť co může být těžšího než bavit lidi (královnu). Nevděčná to role. Zkuste si někdy někde předstoupit před (jakékoliv) publikum a zaujmout je (bavit) „alespoň“ 5 minut. Ručím vám za to, že to bude vašich nejdelších 5min v životě. Tohle představení je vysoká škola improvizace a hereckého umu a byť není dokonalé (pár much by se našlo), tak je potřeba na druhou stranu dodat, to není ani sám život. Někteří z vás píší, že divadlo (oproti filmu) má omezené možnosti. To je (možná) pravda, nicméně ty NEJlepší kousky vznikají v drtivém počtu případů „ z nouze“ a hlavně, film nikdy nebude mít tu hlavní devízu divadla-přímý kontakt s divákem a s tím spojenou okamžitou odezvu. P.s. měl jsem velké nutkání (při závěru) vstát z křesla, začít tleskat a z plných plic řvát BRAVO (no jo, vim, tohle není opera). Nakonec jsem si to rozmyslel (už takhle si sousedi musí říkat „co to vedle bydlí za blázna"). Jaká by byla asi reakce, vidět tuto hru „naživo“.... 91% p.s. vrz, šplochšt :o) ()
I když mám filmy Věry Chytilové většinou rád, musím konstatovat, že původní divadelní představení (jehož části se objevují i v jejím stejnojmenném, o dva roky později natočeném a oběma herci obsazeném filmu) je mnohem lepší. Neumí čésky, neumí čéésky :-) ()
Tvorbu Bolka Polívku mám rád už mnoho rokov. Ale toto divadelné predstavenie je nepochybne extraktom jeho skvelého herectva. Chytilovej poňatie Šaška a kráľovnej som videl pred mnohými rokmi, divadelnú verziu z Braníckeho divadla až dnes. Bolek dve hodiny nezíde z javiska a každú chvíľu divákov prekvapuje novými a novými nápadmi. Je úžasné, aké predstavenie sa dá vytvoriť v minimálnom priestore a obsadení. ()
Osobně jsem nejprve viděl stejnojmenný film, jímž jsem byl tehdy, jako malý kluk nadšen. Ba co víc, byla to asi nejneuvěřitelnější zkušenost s filmem, nový kontinent, neznámý svět... Až o mnoho let později jsem vidět přímo divadelní představení (ze záznamu ČT) a opět jsem byl nadšen. Herectví Chantal Poullain i Bolka Polívky je naprosto excelentní. Těžko říci, kde začíná a končí divadlo. Bolek vytvoří nesmírně silný obraz, aby ho s obrovskou elegancí zbořil a poté zase vybudoval. Děj je přitom strukturován jako dosti neuvěřitelná, zběsilá, nesmírně invenční a hravá podívaná, u níž se jednotlivé významy vrství jako slupky cibule. Jen velmi těžko lze popsat to, co se na jevišti odehrává. Šašek, který si hraje na krále, neboť mu to královna nařídila a přitom je hercem, který své herectví stále zpochybňuje a potrhle provazuje s realitou tohoto světa. Podvratné promluvy, režijní doplňky, hra s významy. Divadelní útvar je prakticky neustále narušován, destruován, podrýván a proměňován a přitom je dokonale naplněn. K dokonalosti přitom stačí jen velmi málo. Snad opakované hrátky se zrcadlem byly číslem poněkud samoúčelným, a také gag s cigaretami si Bolek asi mohl odpustit. To jsou ovšem jen drobné pihy na kráse. Vítejte na prknech, která znamenají svět... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: Kulmon, Morien ()
"Poprvé v životě uvidíte středověkého šaška kouřit cigarety..." Fantastická one man show v podání Bolka Polívky. Zábava od první do poslední minuty. Nemám co dodat. ()
Vskutku originální avantgarda. Autorem je sám Bolek Polívka a tohle představení je zcela v jeho rukou a režii. Podivná scéna, šílené zvraty a Bolkova improvizace, kterou zaskočilo i Chantal Poullain, která se kolikrát nezadržitelně směje. Chantal je velmi krásná žena a i přes její despotické chování a umrlčí nalíčení působí velmi přitažlivě. Tuhle, tehdy ještě spolu žijící dvojku, na jevišti doplňují Bolkovi posluhovači z Manéže - Barin a Fretti a jako desetiletá dívenka Petra Špalková, což byla její první divadelní role před kamerou a ten její krásný kukuč jsem ihned poznal. O dva roky později vznikl stejnojmenný film v režii Věry Chytilové, která z divadelního představení čerpá určité náměty. Obě verze mají svoji neopakovatelnou kreativitu, přičemž film je pro mě přece jen stravitelnější a mám ho od Chytilky asi nejraději. ()
Bolek je prostě výborný komik, vtipné hlášky pronesené jeho intonací se stávají vražednými. A zcizovací efekty nebyly nikdy tak vtipné. Jen Chantal mi občas připadala trochu ztracená. Ale to bylo asi tím, že "neumí čééésky". ()
Bylo to jedno z nejlepších divadelních představení, které jsem kdy viděla. Branické divadlo bylo tenkrát úplně našlapané, lidi seděli a stáli po stranách. Na tu dobu opravdu originální zjevení. Úžasná atmosféra, snové efekty se zrcadlem, fakt nás až mrazilo. Bolek a Chantal byli na hereckém vrcholu. Následující film paní Chytilové nebyl špatný, ale divadlo bylo absolutní jednička. ()
ve své době určitě převratné a nápadité.Teď už trošku vyčpělé, ale stále zajímavé. Víc než divadlo to byla Polívkova Manéž. ()
Moc se mi líbilo, že tato komedie dokázala pracovat i s obyčejnými diváky. Polívka byl velice vtipný a celkově toto dílo hodně oživil. Divadelní hra, která mě zatím zaujala natolik, že pomalu nacházím k divadlu cestu. 80% ()
Záznam i film stojí za to , každý je jiný... O jednu z nejkritičtějších divadelních inscenací své doby, měla zájem Československá televize, ale když přijeli technici do divadla, nikdo z kompetentních šéfů o záznam hry nestál. Na natáčení byl vymezen jediný den a bylo to velké přemlouvání. Dnes už se jen můžeme dohadovat co stálo v pozadí této neochoty, zda strach aby se na záznam nedostalo něco co by divadlo poškodilo, nebo jestli nechtělo mít avantgardní divadlo s prorežimní televizí nic společného. ()
Bolkovi Polívkovi se povedlo, co u nás málokomu – vzít téma vztahu „nás obyčejných lidiček“ k moci, spojit ho s motivem jiskření mezi mužem a ženou (a že jim to s Chantalkou tenkrát jiskřilo!) do jednoho nedělitelného celku plného barev a přesahů dráždivých politicky (což se líbilo u nás) i „eroticky“ (což zase oceňovali v kapitalistické cizině), celé to zabalit do originální formy meta-divadla a přitom udržet zcela ne-meta-divadelní magickou atmosféru. Zrovna louskám korespondenci V+W a napadá mě, že se Šaška a královny měl dožít Voskovec, silně skeptický k většině toho, co se urodilo na české poválečné scéně „divadel malých forem“ – tady by myslím dostal to, co mu chybělo u Semaforu a podobných, opravdové jevištní cítění, navíc podložené Bolkovou úctyhodnou teoretickou základnou, řemeslnou umanutostí a poctivým přemýšlením o divadle a snahou posouvat jeho hranice. Že to celé ještě ke všemu neskončilo jako odtažitá intelektuálština, ale kus dokonale přístupný „prostému diváku Manéží“ (což nemyslím nikterak hanlivě), je malý zázrak (nejen) nad Vltavou. ()
Dle Polívkova představení se učí herectví na uměleckých školách. ()