Režie:
E. F. BurianKamera:
Jan RothHudba:
E. F. BurianHrají:
Jiřina Stránská, Rudolf Hrušínský, Lola Skrbková, Zdeněk Podlipný, Jarmila Bechyňová, Pavla Machníková, Zdeňka PodlipnáObsahy(1)
Adaptace novely Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936). Věře je jedenáct let a po smrti rodičů žije se svou babičkou. Ta jí naprosto nerozumí, nepoznává v ní svého milovaného syna a má hrůzu z genů své snachy, která byla "jen" prodavačka. Věra raději utíká do svého vlastního světa, kde neslyší babiččiny nářky, přemýšlí nad dobrem a zlem a její míče se stávají španělskými šlechtici. Do její "oblasti" také jednoho dne vtrhne mladý poeta Jaroslav. Touha naučit se španělsky však Věru přivede k panu Lábovi, pedofilní fosílii ze Suché ulice.... (Ony)
(více)Recenze (20)
Česká levicová avantgarda hraný film a jeho možnosti v teorii a diskusi zbožňovala, v praxi však s ním sváděla nejednoznačný a často neúspěšný boj. Univerzální duch, kterým potomek slavných českých operních pěvcl Emil František Burian byl, tuto tradici rozhodně nevyvrátil. Naopak. Přes tyto nezamlčitelné nezdary však film v kontextu tehdejší tvorby působí nadprůměrným dojmem a svůj základní záměr - oslava rozdychtěného dětského mládí oproti zkostnatělému stáří - s určitými potížemi zvládá. Divadelnost své režie i vedení herců ovšem EFB potlačit nedokázal; rozhodně jim tím neprospěl. A tak asi nejtrvalejším zážitkem zůstává mladičký Rudolf Hrušínský II. Dnes je film více zajímavý jako dokument své doby a připomínka mládí svých tvůrců. Předpoklad, že by snad mohl znamenat více, se mi jeví jako ne zcela obhajitelný. ()
Ženy spisovatelky byla moje maturitní otázka - doslova ušitá na tělo. Četla jsem velice ráda a ženy v jakémkoliv tvoření mě vždy zajímaly. Ovšem právě dílo Boženy Benešové nebyla moje krevní skupina, snad právěv díky tomu znám pouze Věru Lukášovou. Převedení do filmové podoby nepokládám za příliš zdařilé. Nevyrovnanost hlavních dvou postav je do očí bijící. Zatímco Rudlof Hrušínský je přirozený a role mu padne jako ulitá, ukňouraná Věra v podání přehrávající Jiřiny Stránské je pro diváka utrpením. Zahrát v sedmnácti přesvědčivě jedenáctiletou není jednoduché. Ani dospělé postavy babičky a Lába nedostaly dostatek prostoru. Výsledek je rozpačitý. ()
Uf. Próza Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová mě docela fascinuje. Potom, co mi léta bylo vštěpováno, jak mám chovat úctu ke starým lidem a poslouchat jejich moudré rady, se mi dostane do rukou tahle nevinně vypadající old school knížka. Divné s velkým D jsou tu, pravda, všechny postavy, ale zatímco mladí jsou tak nějak zdravě blázniví, stařečkové jsou nechutní prohnilí ouchylové, ze kterých jde hrůza. Nejšťastnější budeme, až „babička na nás už nevpadne a dědek bude dávno v pekle!“ Zajímavá je také úvaha sirotka Věry o tom, jaké by to bylo mít rodiče, ve které dochází k závěru, že by ji akorát omezovali, takže „není vlastně oč stát“. Má spokojenost s knižní předlohou je téměř stoprocentní. Ač ji Benešová vydala až k stáru, vlastně těsně před smrtí, projevila se v ní jako správně rozhněvaná mladá žena. Postavy knihy a jejich mluva nejsou vždycky extra přirozené. Třeba Jaroslav je možná ve snaze tvořit dokonalý protipól hnilobnému stáří trošku křečovitou figurkou. Ale beru, že to v knize k něčemu posloužilo a byl to zřejmě záměr (podobně jako název ulice Suchá, …). Největším nedostatkem filmového zpracování je dle mého to, že hrdinům na přirozenosti nepřidává. Nejenže ponechává jejich hovory oproti těm literárním téměř beze změn, ale ještě jim cpe do úst to, co v knize přísluší vypravěči či častým vnitřním monologům. Chápu, že věty jako „Teď bych nešla do školy, ani kdyby tam frizérka dělala zdarma ondulaci.“ si zaslouží být vysloveny, ale další a další květnatá souvětí vkládaná do strojených dialogů a samomluv působí krajně nefilmově. A co to proboha předvádí Jiřina Stránská? Přiznávám, že co se jejího hereckého výkonu týče, nemám prostě slov, nechápu. I když je naprosto jasné, že E. F. Burian ovládal daleko lépe své chlupaté kaktusy než filmovou režii, jsem moc ráda, že tenhle film natočil. Stojí za vidění už jen pro těch několik horrorových scén (např. babička s krémem!) a vůbec pro tu mrazivost, která není úplně nepovedená: „Hele, hele!“ ()
Věrka a její přerod v ženu, alespoň po stránce duševní, je protkán krásnými záběry v exteriéru, slušnou režií, roztomilým romantickým příběhem nevinného mládí, ale také silnou hereckou naivitou, jež se chvílemi nevyhýbá ani mladému Rudlovi. I tak mě tento počin láká na další dva snímky skladatele E. F. Buriana, neb jeho pojetí filmu z těchto let je vskutku osobitější, možná odvážnější, jak např. dokazuje scéna Věra a dychtivý pan Láb. ()
Ve své době znamenal tento film zajímavý experiment. Avantgardní umělec E. F. Burian se rozhodl na počátku války natočit snímek, který programově plul proti proudu tehdejší filmové vlny, zaměřené spíše na veseloherní a romantickou produkci. Burian se tímto dílem pokusil o vytvoření filmové básně, o poetický film, v té době neznámý a proto i riskantní. Vycházel z inscenace uváděné v jeho vlastním divadle a z původní předlohy, kterou byla novela dnes již pozapomenuté spisovatelky Boženy Benešové. Ta zde na malém prostoru zachytila složité vztahy romantického mládí, střetávajícího se s dvojí neromantickou životní realitou. Tedy něco, co je v podstatě nefilmové. Burian tuto domněnku svým režijním postupem jen potvrdil. Ponechal umělecký důraz na slovu a herecké výkony nepřizpůsobil požadavkům filmové řeči, navíc zde vystupovali herci, kteří neměli téměř žádné zkušenosti s filmovou kamerou. To vše se odráží ve výkonu mladé Jiřiny Stránské, která však navzdory tomu dokázala dát hlavní hrdince nejen romantické zasnění dospívajícího děvčete, ale i onen půvabný neklid citlivého srdce, do něhož se vkrádají první milostné city. O něco přirozenější byl rovněž mladý Rudolf Hrušínský, který měl možnost se konečně výrazně prosadit, protože do té doby vystupoval jen v nevinných studentských veselohrách a kýčovitých obrázcích o sirotkovi Líze. Věra Lukášová je spíše divadelním filmem. Divadelním v projevu a stavbě, filmovým v obrazech a detailech. Rozhodně je to však výjimečný film, který zůstal jediným dokumentárním zdrojem vypovídajícím o nedoceněném talentu velkého českého umělce Emila Františka Buriana. ()
To je ale zvláštní film mezi všemi těmi populárními komediemi a dramaty dobové kinematografie. Náladou občas hodně připomene Valérii a týden divů (1970). Nádherně natočené scény z přírody tvoří polovinu kouzla tohoto filmu. ()
Historická kuriozitka. 1) O málokterém filmu lze říci, že je tak zoufale outdated, jako o Věře Lukášové. Použitý dobový jazyk teenagerů mi dnes připadá směšně absurdní. 2) Pozornost upoutá 19letý Rudolf Hrušínský či roztomilý 41letý Zdeněk Podlipný (vilný dědeček s fajfkou Emerich Láb). ()
Sirotek Věra neurčitého věku, tak mezi 11 - 17 lety, na přesném věku nezáleží, přestože každý rok v tomto věku má nesmírnou váhu, by už nejspíš byla zapomenuta, stejně tak jako mnozí předváleční literáti, nebýt E.F. Buriana, jehož divadelní, hudební a režisérskou péčí, vzniklo drama a scénář, použitelný pro jeho i další filmové inscenace. Příběh emancipované "slečinky", která vzbuzuje nejen touhu, ale i úctu, u starých i mladých, by se mohl zařadit do literárního kodexu feministického hnutí. Tato Věra, nebo (jak si říká) El-víra, nebude čekat, až si její nápadník udělá průmyslovku a skončí vojnu; v té době bude sama buď na studiích nebo bude pracovat jako aktivistka ženského hnutí. Každopádně těžko, těžko byste hledali kluka v tomto věku, který by se myšlení mladé Věry Lukešové byť jen přiblížil. ()
Věra Lukášová je avantgardním, a tudíž nevšedním filmovým počinem. Emil František Burian těžil z toho, že knižní předlohu Boženy Benešové zadaptoval již předtím pro svou divadelní scénu a využil tak i herce, sžité se svými rolemi. Věra Lukášová, to je generační kontrast a vzájemné nepochopení, pozvolné probouzení se do světa dospělosti a nástrahy, jež při tomto probouzení mohou číhat, a kostrbaté počátky seznamování se mezi dívčími a chlapeckými světy. Za úchvatné považuji surrealistické okamžiky, odemykají nitra dokořán, a to ve skrytých bolestech, v intimních traumatech, v pochybnostech a v očekávání. Odhalují nejhlubší lidské pocity a vnímání života. Jsou psychedelické, dadaistické, poetické. Jsou vyjevením nejcitlivějších myšlenek. Právě těmito okamžiky získává filmové dílo svou netradičně emoční intenzitu a niternou skutečnost. Žádný problém nemám ani s věkem postav (potřeba doba), ani s jejich hereckým podáním (zapadá to přesně do avantgardního předsevzetí). Hlavní postavou surrealistického básnění je samozřejmě Věra Lukášová (velmi zajímavá Jiřina Stránská), sirota v prohlubujícím se nedorozumění s babičkou a dychtivě objevující nový a jí doposud neznámý život. Svět představ a svět reality, svět lákavý a svět zraňující, svět nadějí a svět zklamání a vše se dohromady mísí a dívenkou třese, přesto ji nesetřese. Hlavní mužskou, přesněji řečeno pro intence děje chlapeckou, postavou je Jaroslav Kohout (pozoruhodný Rudolf Hrušínský), pražský mladík na venkově na prázdninovém pobytu. Potřeby a způsoby dívek jsou odlišné od těch chlapeckých, ale nejdříve je nutno si je ozkoušet. Z dalších postav stojí za zmínku již jen Věřina babička v neustálé nespokojenosti s vnučkou a s doposud nepřekonanou osobní bolestí Vilemína Lukášová (Lola Skrbková), a po malých dívenkách chtivý stařec Emerich Láb (velmi dobrý Zdeněk Podlipný). Věra Lukášová od Emila Františka je výjimečným filmem se silnou dávkou poezie, surrealismu a emocí. Pozoruhodný avantgardní filmový prožitek, cele plný poezie obrazu a výrazu! ()
Zpracovanim i nametem velmi pokrokovy film na svou dobu. Dobra kamera a zajimave postavy, predevsim pan Lab a babicka. Potesi i mlady Hrusinsky. Timto filmem jsem zkompletoval skromnou filmografii Jiriny Stranske. ()
Je vidět, že EFB má látku nastudovanou a přesně ví, kde přitlačit na pilu. Atmosféra je mnohdy opravdu mrazivá. Na druhou stranu je vidět vžitá divadelnost a ta je na škodu. Kamera je statická, scény stále stejné (i exteriéry) a navrch otravné prolínačky nasekané skoro do každého střihu. Fascinující je zachycení dobového chování (nebo jeho přenesení z knižní předlohy) a také téma, které je přeci jen na prvorepublikovou tvorbu značně nezvyklé. Rozhodně stojí za shlédnutí. ()
Dost mi vadilo to divadelní pojetí. Film byl ve své době zřejmě avandgardní, dnes se mi jeví jako vykopávka, kterou archeolog rozpačitě obrací v rukou a myslí si: „No vypadá to docela zajímavě, ale k čemu to, sakra, mělo sloužit?“ ()
Až moc poeticky a hlavně dost naivně dělaný film, přesto mě překvapila Jiřina Stránská v roli Věry, hrála velice přirozeně. Lola Skrbková se moc do role babičky nehodila. ()
Příběh dospívající dívenky za první republiky plné romantických snů, které však samotný život ukáže, že realita a sen jsou zcela dvě odlišné věci. Dospívání a nacházení svého místa ve společnosti bylo vždy vděčným tématem, hlavně co se týče psychologie osobnosti. Obzvlášť u dívky, která přes svou romantičnost musí dostát odvahy se životu postavit čelem i to za cenu vlastního odříkání a duševní bolesti. Jiřina Stránská se s rolí poprala na svou dobu adekvátně. Rudolf Hrušínský coby přihrávač v charakterním vývoji sice místy krapet budí rozpaky, ale to je asi vlivem spíše divadelního scénáře a viditelně studiovými kulisy. Přesvědčivost a hloubka příběhu se smyslem pro detail plně imponuje k adekvátnímu filmovému zážitku. Snímek sice vlivem zpracování dle možností své doby už vypadá zastarale, ale na druhou stranu, takto už to bohužel nikdo nezopakuje. ()
Za největší průšvih považuju obsazení hlavní postavy Jiřinou Stránskou, která normální projev se střídá s vejšplechty (pardon) s neuvěřitelně přemrštěnou dikcí, takže působí spíš jako sjetá, než opilá, jak ji podezírá kupodivu rovněž nepřirozený Rudolf Hrušínský. Nechápu, proč si režiséři pro tuto roli vybírají herečky ani vzdáleně neodpovídající Věřinu věku. Koneckonců i v pozdější televizní inscenaci režisér do téže role obsadil tehdy devatenáctiletou Kláru Jernekovou... ()
Co? Hlavní postavě už tady bylo tenkrát tolik let? Já si myslela že to byla teprve sotva dvanáctiletá holčička. Tak tím pádem se plány na svatbu dají pochopit, ale stojí zde jedna otázka: Vyplní se jim společný sňatek a plány do budoucna za tolik let? ()
Možná se zde najde pár světlých momentů (například kamera na houpačce), ale celkově na mě film působil slabým dojmem. Kromě mlaďoučkého Rudolfa Hrušínského hrají všichni dost příšerně, dialogy jsou nepřirozené a ty exteriérové mají navíc špatnou kvalitu zvuku (je hrozně slyšet, že byly namlouvány někde ve studiu). Jeden z našich nejslabších filmů třicátých let, co jsem viděl. ()
Poetický filmy moc nemusim, přijdou mi někdy až moc zvláštní, ale zase mají v sobě často zajímavou filozofii. Tenhle protektorátní počin se ale poved. Ty vole, ale ona to byla docela magořina. Nebudu moc vyzrazovat o čem to je, ale co se týče čs. filmů, tak tento byl hodně neobvyklej. Objeví se tu pedofilní dědek, hlavní postava mluví jak v nějakým staromódním divadle a mladej Hrušínský ji pak dá bombu 🤣. Věře postupně dochází, že nejlépe si člověk rozumí se svym vrstevníkem a že věkovej rozdíl je hodně důležitej, což je docela paradox, když si vezmu toho už vzpomínaného pedofila :D. ()
Hodně poetický film, celkem pěkně až hodně vyumělkovaně ztvárněný. Hodnocení: 65 % ()
Novela je výborná,schválně jsem si ji po shlédnutí filmu přečetla.Problém filmu je věk Hrušínského a Stránské,ani jeden nedokáže zahrát dítě a ani to vzhledem k jejich věku není možné.Takže tam buď měli obsadit děti,nebo posunout věkovou hranici a upravit dialogy.Možná by zvládla zahrát 13ti-14ti letou,ale 11ti ani náhodou.Jinak jim to spolu celkem slušelo hlavně ,když se Hrušínský zapomněl a mluvil o hříšných nástrahách. Skvělá ale byla babička, k té kytici a závoji jí chyběl ještě svatební dort s pavučinami a trumfla by i slečnu Havishamovou a z pedofilního Lába šel strach asi i díky výborné kameře. ()