Krásná Junie

Nejen postavy, ale i děj je lehce přitažený za vlasy. Zvraty a osudy příběhů jednotlivých hrdinů, kterých je mimochodem zbytečně moc a divák se často kvůli tomu ztrácí, působí jako z jiného světa. Od francouzského dramatu by se naopak mohla očekávat reflexe současného světa, zvlášť když se většina příběhu věnuje mladickému zamilování. (09.11.2011)

Sem tam se mi stane, že narazím na Francii, která přesně vystihuje to, co mi na Francouzích vadí. Nemůže za to ani Léa Seydoux, na kterou jsem se vysloveně těšil, a která mě následně dost zklamala, jako spíš její herecký kolega Louis Garrel. Ten tu totiž hraje, dle mého soudu, naprosto klasickou postavu francouzského světa. Machr, nad věcí, galantní, myšlenkami někde jinde, ale zároveň máte pocit, že v sobě má kus génia, což způsobuje značnou aroganci, kterou jsou francouzští mladí vysloveně proslavení. A přes to mám opravdu velký problém přejít. Až mě Louis Garrel přesvědčí, že je i výborným hercem, rád se mu omluvím. Mimochodem scénárista musel bejt sem tam dobře na šrot. Na dialogy, se kterými jsem se setkal tady, narazíte ve filmu málokdy. Něco ve stylu: "Počkej, chci ti něco říct? - Co mi chceš říct? - Hm, no... - Co mi teda chceš říct? - No já už vlastně nevím. (17.11.2015)

Honorého moderní adaptace francouzské klasiky dopadla značně neslavně. Ve snaze vytvořit něco nového a zároveň nezklamat tu část fanouškovské základny, kterou si vydobyl svým Les Chansons d'amour, vznikl jakýsi filmový patvar slučující chladné středoškolské drama a osobitý muzikální pohled na La Princesse de Clèves, aniž by ve finále byl alespoň v jednom nadprůměrný. Honoré tentokrát nepracuje v komorním prostředí, jak je zvyklý, ale na zaplněných chodbách lycea a s příliš mnoha postavami, které nezvládá na ploše devadesáti minut dostatečně ukočírovat. Nepotřebné známé tváře dosazuje do zbytečných rolí (Chiara Mastroianni v roli smějící se ženy v kavárně, Clotilde Hesme v roli knihovnice), snad až příliš okatě vkomponovává linii homosexuálního vztahu a vše nakonec završí zkopírováním sebe samotného - muzikálovým vystoupením Grégoire Leprince-Ringueta přesně ve stylu svého předchozího filmu. Snaha formálně navázat na divácký úspěch Les Chansons d'amour je až příliš znatelná a především nepříjemně vlezlá. (07.02.2010)

Francie a Španělsko jsou velmocemi evropského filmového dramatu, avšak v tomto případě jsem lehce zklamán. Čekal jsem trošku silnější příběh, což je také jediná věc se kterou nejsem úplně spokojený, ale věc dost podstatná. Ke shlédnutí ale doporučit musím, stejně jako nespočet dalších evropských filmů jež hodnotím mnohdy třeba stejným počtem hvězdiček jako filmy hollywoodské, které bych nijak zásadně nedoporučoval. (13.12.2010)

Z podobné zápletky by šla udělat pěkná nasládlá hovadina. Jenže tohle není americká romantika ze středoškolského prostředí, ale malý, civilní francouzský film… ze středoškolského prostředí. To, čím Junie tak působí, je prostředí laděné do šedavých barev, skvělí herci, kamera, která postavy vyloženě „sleduje“, nepitomé dialogy a vůbec celá nosná myšlenka o strachu z lásky. Příznivce potěší jedna z hlavních rolí pro Louise Garrela, vycházející hvězdu současného francouzského filmu. (09.12.2010)