Režie:
Abbas KiarostamiScénář:
Abbas KiarostamiKamera:
Luca BigazziHrají:
Juliette Binoche, William Shimell, Jean-Claude Carrière, Adrian Moore, Angelo Barbagallo, Andrea Laurenzi, Filippo Trojani, Agathe Natanson (více)Obsahy(1)
Anglický spisovatel James Miller (William Shimell) představuje v Itálii překlad své nové knihy. Potkává se s galeristkou (Juliette Binoche), která chce podepsat několik exemplářů jeho knihy a prohovořit pár otázek nastíněných jeho dílem. Vyjíždějí si do malebného toskánského městečka San Gimignano. Jejich výlet nastiňuje odvěkou otázku, jak je možné odlišit originál od kopie a realitu od fikce. (Dan)
(více)Videa (1)
Recenze (58)
Abbas Kiarostami se vydal do Evropy a vyšlo mu to. Natočil zajímavý příběh o páru, který se náhodně potká a hrají spolu hru na manžela a manželku. Je to zvláštní hra a vy ani nevíte, jestli je to pořád hra, nebo je v tom i něco víc. Díky skvělým hercům a zajímavé, místy až absurdní atmosféře, dovede film snadno zaujmout. ()
Copie conforme má jeden význam přesně se kryjící i s českým překladem. To však Abbasu Kiarostamimu nevadí, aby na tomto definitoricky jednoznačném pojmu, nezaložil konverzační drama. Z kopie dokumentu se stává umělecká kopie a posléze, jako vyvrcholení, kopie lidského vztahu (zde virtuální manželství, jehož jedna strana přesvědčuje druhou o jeho realitě). Pokud, jak se říká, jsou všechny ženy stejné, může si jakákoli žena nárokovat jakéhokoli muže jako manžela. Ale pozor, nejspíš ho musí přesvědčit, že jejím manželem už je. Třeba ho zavede do hotelu, kde spolu kdysi strávili svatební noc; a je překvapena, že nevidí (a necítí) to, co tehdy. Možnosti muže se zužují: teď už si může jen buď vzpomenout nebo ne. Pokud si nevzpomene, pak je to samozřejmě možné, neboť všechno se časem mění: hotel, okolí, muž i žena. Předložená kopie je ale notářsky ověřena. Bránit se tomu je zbytečné. Juliette Binocheová, která už natočila tolik filmů jako Jean-Pierre Léaud, působí ve filmu nepřesvědčivě, buď ví o tom, co hraje, příliš mnoho, nebo své roli nerozumí. ()
Dokonale nefilmový film. Pokiaľ mám hodnotiť len na škále inakosti, dávam vysoké hodnotenie . Lenže byť iný pri tvorbe nestačí. Niekedy je potrebné kopírovať. Ale radšej overene. Forma spočíva v akože netradičných obrazoch, plných nasilu vyšroubovaných dialógov, tváriacich sa ako nejaké veľké múdra, či tajničky, ktoré má divák rozlúštiť. Prečo mám niečomu takémuto fandiť, ak je forma nanič a citovo rozodierajúce plkanice zabezpečených literátov a starožitníkov vôbec ma nijako nezaujímajú a netrápia? (ešte horšie sú snáď len citové problémy poslancov, astrofyzikov, významných profesorov alebo burzových maklérov). Prostredie, v ktorom sa pohybujú a problémy, čo riešia sú mi cudzie a nepochopiteľné. A ešte: chýbajúcu iskru medzi hlavným párom som nikde nenašiel, ba dokonca ani vyhasínajúcu. Tak nudný film som už dlho nevidel. Naposledy tuším, keď som pozeral niečo od Lyncha, či Almodóvara. ()
Co nadělám, asi ze mě nikdy nebude ta pravá vyznavačka francouzských artových filmů. Přitom je spousta věcí, které jsem na filmu i oceňovala - magické prostředí toskánských uliček, náměstí i zelené krajiny, cítila jsem vůni tamějšího zemitého vína, nasávala atmosféru nedělního odpoledne, obdivovala Shimellův odměřený šarm i unavenou krásu Juliette Binoche ( to jak plynule přecházela z francoužštiny do italštiny a hned nato zas do angličtiny, nemělo chybu) , která svou nervní, životem zklamanou hrdinku zahrála tak dobře, že mě chvílemi možná až iritovala, aby mi jí následně bylo zas nesmírně líto. Vlastně se mi líbilo všechno kolem, jen ne ústřední kostra příběhu. V první polovině mi ti dva se svými vyprázdněnými dialogy o umění připomněli Woodyho Allena, bez jeho vtipu a satirického nadhledu a když se to ve druhé polovině přelomilo ve vztahové konverzační drama, s nostalgií jsem zavzpomínala na takové filmy jako Před půlnocí nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové, které mě chytly přeci jenom o trochu víc. Ale jak už jsem podotkla, asi nejsem ten pravý divák. ()
Tak toto se mi velmi líbilo. Žádná velká alternativa, jak je na festivalu v Karlových Varech běžné, ale vlastně docela obyčejný evropský film, který i přes íránské vedení působí velmi francouzsky. Hlavní dvojice je okouzlující a byť jsem si někdy myslela, že by podobný námět mnohem víc slušel krátkometrážnímu filmu, že by hlavní ženská postava nemusela vyvolávat tolik hádek a že by se konec dal pojmout o něco více "určitěji", jsem ráda, že jsem na Věrnou kopii zašla. Na této pozoruhodné sondě do života po pětadvaceti letech, kde se ke konci krásně překrývají přání skutečná s těmi hranými, je totiž něco zvláštně podmanivého. [Viděno na MFF Karlovy Vary 2010.] ()
Reklama