Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem

Odrazím se od Rosomáka: "Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné". Důležitá jsou tu především poslední dvě slova. V současném světě to vypadá tak, že Céline je řídká výjimka a Nassir je každý druhý, avšak militantnost křesťanství nezanikla, jen se schovala pod plášť, který je možno kdykoli odhodit... Dopadnu do filmu: komorní pojetí, dlouhé záběry (hudba na nábřeží a v kostele), čas a prostor pro diváka, aby mohl bezprostředně reagovat, oproštění se od argumentace atd., to jsou vlastnosti nového francouzského filmu, který sice není pro každého, ale mohl by být... (30.03.2014)

Pri sledovaní Hadewijch som mal pocit, že sa jedná o debut. Nie je to tak. Mal som pocit, že režisér našiel silnú tému, ktorú vďaka svojej neobratnosti nedokáže poriadne uchopiť, nedokáže poriadne napísať hlavnú postavu a nedokáže sprostredkovať jej emócie divákovi, ktorý krúti hlavou nad jej neuveriteľnosťou. Celine je mladá fanatická kresťanka (to sa prejavuje bohvie prečo napríklad tým, že má stále mastné vlasy), ktorá pôsobí ako človek bez vlastného úsudku a neviem si predstaviť, že takýto človek niekde existuje. Pokiaľ chcete vidieť film o fanatickom kresťanstve, je mnoho lepších príkladov, pokiaľ o sebevražedných atentátnikoch, tak si pozrite Paradise now. Páčil sa mi ale záver, ktorý dal predchádzajúcemu zmatočnému deju aspoň nejaký zmysel. (06.11.2012)

Jako chůze po žhavých uhlících… Těžko se mi pronikalo do tohoto tíživého příběhu o nepojmenovatelnosti lidské zkušenosti a odhalil jsem nanejvýš ten osten, o nějž se mé porozumění ranilo. Herectví hlavní představitelky bylo pro mě těžko uchopitelné a odráželo se od všeho, co ji obklopovalo. Jako by nic nezakoušela, jen důvěřivě postupovala po daných, předurčených schodech pravé cesty. Ale bylo tomu tak skutečně? Mohlo, ale nemuselo. Její nezvýznamněná neproniknutelnost zatím celek roztříštila. A zůstalo jen u toho neuměleckého, nefilmového míjení, za nímž je vše a nic. Je to málo a není to málo: zůstal život, do kterého se všichni noříme, aniž bychom tušili dna, a z něhož rosteme, nevědomi všech šrámů, které nás krášlí... (01.04.2017)

Mezi Kristem a Alláhem, mezi dvěma náboženstvími, mezi dvěma odlišnými světy. Dvacetiletá Céline neví, zkouší, přemýšlí. Podobně, jako ve snímku Horse Satan hodně nejednoznačný, pomalu plynoucí film, který se mně opět líbil. Dumont u mě opět zabodoval a určitě se podívám na další jeho filmy, pokud možno, co nejdříve. (07.01.2015)

Zjistil jsem, že jsem po první projekci film vůbec nepochopil. Vzbuzoval ve mě velmi ambivalentní pocity, ale až na podruhé mi došlo, že je to součást promyšleného Dumontova konceptu. Podobně si pohrává s divákem i ve svých předchozích filmech, ale až nyní jsem se nechal chytit na vějičku. - - - Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné: radikalitu a určitou dávku fanatičnosti, která je (a byla) vlastní řadě jejich stoupenců. Bruno Dumont nemá očividně zájem jakoukoli ze stran démonizovat, ale spíše se snaží poukázat na obecné rysy náboženství, které se mohou stát velmi nebezpečnými. Obzvláště v kontextu současné islamizace Evropy jde o zásadní příspěvek do kulturní diskuze, kde islám není zobrazován jako něco apriori špatného. Pozici režiséra můžeme vylíčit jako varování před čímkoli extrémním, přesně v duchu Aristotelovy etiky, která říká, že všechno by mělo být „tak akorát“. Varuje především před „náboženstvím pro náboženství“ – sebezahleděným principem, který je přítomný u obou duchovních cest. (08.01.2011)